28 Cdo 1498/2014
Datum rozhodnutí: 07.10.2014
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 34 předpisu č. 128/2000Sb.



28 Cdo 1498/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně ROBERT FREDERICK & Co., s.r.o., IČ 25701789, se sídlem v Praze 4, Pujmanové 888/13, zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nežárská 613, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 289.579,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 125 EC 77/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 35 Co 489/2013-55, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2013, č. j. 35 Co 489/2013-55, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 6. 2013, č. j. 125 EC 77/2012-34, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 289.579,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se po žalovaném dožadovala poskytnutí peněžní náhrady za užívání jejích pozemků parc. č. 2031/164, parc. č. 2031/196 a parc. č. 2031/195 o celkové výměře 2.265,- m2 v k. ú. Chodov, obec Praha, jako veřejné prostranství ve smyslu zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v období od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2011. Provedené dokazování vedlo soud ke zjištění, že na uvedených pozemcích žalobkyně se nachází zeleň, jež je přístupná každému, přičemž povrch pozemků je převážně porostlý travou s nezpevněnými, tj. vyšlapanými, cestami směřujícími ke stanici metra. Z obecně závazné vyhlášky zastupitelstva hlavního města Prahy o místním poplatku č. 5/2011 a přílohy č. 2 k této vyhlášce vyplývá, že žalovaný pokládá předmětné pozemky za veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. Z žalovaným předložené příslušné části územního plánu, jakož i žalobkyní doloženého znaleckého posudku, se současně podává, že pozemky jsou zařazeny ve smíšeném území městského jádra , jež slouží převážně pro zajištění občanské vybaveností (tj. zejména pro kulturní, správní a obchodní budovy), případně i pro blíže specifikovanou bytovou výstavbu. Za dané situace je tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (reprezentovanou např. jeho rozhodnutím sp. zn. 32 Odo 872/2003) třeba mít za to, že užíváním zmíněných pozemků - přístupných bez omezení každému - jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. při absenci jakéhokoliv soukromoprávního titulu k jejich užívání došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Na uvedeném nic nemění, že žalovaný se fakticky nepodílí na využití pozemku, ani na určení, zda pozemek sloužil a slouží jako veřejné prostranství. Tuto skutečnost však lze mít za významnou při posuzování souladu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Žalobkyně se domáhá vydání obohacení, o jehož získání se žalovaný nejen nikterak nepřičinil, ale jehož vzniku ani nemá možnost zabránit. Získání obohacení žalovaným v daném případě zcela závisí na vůli žalobkyně, jež může ovlivnit, zda předmětné pozemky budou či nebudou splňovat definici veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. Žalobkyně sama umožnila vstup veřejnosti na předmětné pozemky a nic jí nebrání ve vyloučení veřejnosti z užívání pozemků jejich oplocením. Výkon práva žalobkyně za daných okolností odporuje obecně uznávané právní zásadě, dle níž nikdo nesmí k újmě jiného těžit ze svého chování, vůči němuž se dotčený nemůže bránit, pročež je na místě právu žalobkyně v souladu s § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít soudní ochranu a žalobu zamítnout.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 3. 12. 2013, č. j. 35 Co 489/2013-55, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a dostatečná, přisvědčil rovněž jeho závěru o důvodnosti žaloby, odmítl však, že by uplatněný nárok bylo možno pokládat za odporující dobrým mravům. Poukázal na obecnou zásadu občanského práva vyjádřenou v § 451 obč. zák., dle níž se nikdo nesmí obohacovat na úkor jiného, jakož i na legální definici veřejného prostranství obsaženou v § 34 zákona č. 128/2000 Sb. a vymezující veřejné prostranství jako prostor vykazující zákonem stanovené znaky. Vybírání místního poplatku za užívání veřejného prostranství je pak v souladu s § 14 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, podmíněno vydáním obecně závazné vyhlášky. V řízení bylo prokázáno, že předmětné pozemky měly charakter veřejného prostranství - sídlištní zeleně, a byly tedy předmětem veřejného užívání (sloužící veřejnosti k její relaxaci a dalšímu využití). Žalovaný jejich prostřednictvím mohl plnit své veřejné funkce a současně zákonnou povinnost související s uspokojováním potřeb občanů, jež by jinak musel plnit odlišným způsobem. Vlastní-li soukromá osoba pozemek splňující znaky veřejného prostranství, musí akceptovat možnost, že obec takovýto pozemek prohlásí za veřejné prostranství (dle § 14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb.) vyhláškou v podstatě deklarující již existující stav. Není-li v občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání veřejného prostranství představovaného i pozemky náležícími třetí osobě, vzniká na straně obce bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání prostranství, nejde o titul umožňující užívání bezplatné, jak bylo vyjádřeno i v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudku sp. zn. 33 Odo 1253/2005, přičemž k tomuto závěru směřují i názory vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 či sp. zn. 32 Odo 823/2003. Za daných okolností pak nic nenasvědčuje tomu, že by žalobou uplatněný nárok vyplývající z objektivně vzniklého stavu mohl být v rozporu s dobrými mravy.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné dle § 237 o. s. ř. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud zvolil odchylné řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy oproti závěrům prezentovaným v judikatuře Nejvyššího soudu (v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 4386/2008, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, sp. zn. 33 Odo 553/2004 a sp. zn. 33 Odo 190/2005), jež připouští, že nemůže-li domněle obohacovaná osoba zamezit vzniku bezdůvodného obohacení v návaznosti na jednání osoby, na jejíž úkor se obohacuje, nelze obohaceného zavázat k vydání bezdůvodného obohacení s ohledem na dobré mravy. Odvolací soud se rovněž odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 a sp. zn. 33 Odo 1253/2005, dle nichž má obec možnost vyhnout se v rámci územního plánování odpovědnosti za bezdůvodné obohacení v případě užívání pozemku jako veřejného prostranství, jež není ve vlastnictví obce. Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatel otázku, zda může požadavek na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku jako veřejného prostranství odporovat dobrým mravům, neučinil-li žalovaný ničeho, aby pozemek splňoval definici veřejného prostranství, a naopak v územním plánu připustil řadu možností, jak předmětný pozemek užívat, jež však žalobkyně nerealizovala, a ponechala pozemek ve stavu naplňujícím definici veřejného prostranství. Doposud nebyla zodpovězena ani otázka, zda je veřejným prostranstvím i pozemek volně zarostlý travou a dřevinami, který je veřejností užíván jen z toho důvodu, že je veřejně přístupný, tj. není oplocen. Dovolatel dále předestřel otázku, zda požívá ochrany právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklé za situace, v níž si nabyvatel pozemku musel být vědom toho, že dle svého faktického stavu je pozemek veřejným prostranstvím a že jeho využití je omezenější, a získal tak pozemek ryze ze spekulativních důvodů, aby se mohl domáhat vydání bezdůvodného obohacení, případně donutil obec k majetkovému vypořádání, jež by mu přineslo značný majetkový prospěch, a to i s přihlédnutím k tomu, že předchozí vlastník pozemku místo nabídnutí pozemku ke koupi obci preferoval převedení pozemku spekulativnímu nabyvateli. Dovolací soud by měl dále při posouzení odpovědnosti obce za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemků třetí osoby jako veřejného prostranství své závěry doplnit korektivem vylučujícím odpovědnost obce za takto vzniklé bezdůvodné obohacení, pokud obec umožňuje v rámci územního plánování pozemek využívat i jinak a byl-li vlastník při nabytí pozemku seznámen s jeho faktickým i právním stavem.

Dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení a zdůraznil, že s ohledem na vázanost soudu prvního stupně rušícím usnesením odvolacího soudu, pro niž by bylo podané žalobě v následujícím řízení patrně vyhověno a toto vyhovující rozhodnutí by bylo poté potvrzeno rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž by bezpochyby brojil, pokládá za vhodné z hlediska procesní ekonomie, aby dovolací soud vyslovil svůj závazný právní názor již v této fázi řízení.

Dále pokládal dovolatel za nutné zdůraznit, že předmětné pozemky nebyly do podoby veřejného prostranství upraveny žalovaným. Pozemky byly žalobkyní získány od třetí osoby, bylo tedy na ní, aby si při nabývání pozemků zjistila jejich stav i případné závady na pozemcích, a nároky z tohoto plynoucí uplatnila vůči jejich předchozímu vlastníku. Sporné je i to, zda pozemky jsou vskutku veřejným prostranstvím. Z definice tohoto pojmu obsažené v § 34 zákona č. 128/2000 Sb. se podává, že pozemky tvořící veřejné prostranství by měly rovněž sloužit i k určitému veřejnému, obecnému účelu. V daném případě se však jedná pouze o neoplocené pozemky zarostlé travou a náletovými dřevinami, neudržované či udržované pouze nárazově, na nichž se nenachází nic sloužící veřejnému účelu. Jediným veřejným využitím je snad zkracování si cesty ze strany osob parkujících na nedalekém parkovišti, avšak tato procházejícími vyšlapaná cesta není zřízena či udržována žalovaným. Je přitom na žalobkyni, aby jako vlastník předmětných pozemků vyloučila z jejich užívání třetí osoby. Odvolací soud označil pozemky za sídlištní zeleň, aniž by však uvedl skutečnosti, jež ho vedou k tomuto závěru. Za daných okolností nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobkyni poskytoval náhradu za užívání pozemků veřejností, jelikož, jak správně konstatoval soud prvního stupně, nikdo nemůže těžit se svého chování, vůči němuž se nemůže dotčený nijak bránit. V rámci územního plánování totiž byla žalobkyni nabídnuta řada způsobů využití pozemků, přičemž žalovaný pro vyloučení případného veřejného užívání pozemků více učinit nemůže, jelikož pouze žalobkyně jako vlastník je v rámci územního či stavebního řízení způsobilá ovlivnit svým jednáním způsob užívání předmětných pozemků. Z ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 a sp. zn. 33 Odo 1253/2005) přitom dle dovolatele vyplývá, že by soudy v situacích obdobných měly přihlížet i k platnému územnímu plánu. Argumentace žalobkyně směřuje k tomu, aby pozemek na území obce, dobrovolně zpřístupněný vlastníkem třetím osobám bez jakékoliv ingerence obce, byl pokládán za veřejné prostranství a náhrada za jeho užívání byla požadována po obci. Takovýto výklad by byl jednoznačně v rozporu s dobrými mravy. Stávající judikatura zaobírající se danou problematikou řešila případy, v nichž byl na pozemku umístěn nějaký prvek obhospodařovaný a spravovaný obcí. Odvíjel-li se vznik bezdůvodného obohacení v daném případě jen od vůle vlastníka, pak by výkon práva žalobkyně měl být v souladu se závěry vyslovenými ve výše odkazované judikatuře pokládán za odporující dobrým mravům. Důvodem pro hodnocení výkonu žalovaného práva jako odporujícího dobrým mravům ve smyslu § 3 obč. zák. je současně i zmiňovaná spekulativnost počínání žalobkyně při nabývání pozemku. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, případně napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V daném případě přitom je možno dovolateli přitakat, že otázka vzniku bezdůvodného obohacení užíváním pozemků náležejících do kategorie veřejného prostranství v dovolatelem předestřených souvislostech doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena nebyla, pročež na dovolání lze pohlížet jako na přípustné.

Soudům obou stupňů lze přisvědčit, že Nejvyšší soud, stejně jako soud Ústavní, opakovaně dospěl k závěru, že užíváním cizího pozemku jako veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. vzniká dle § 451 obč. zák. bezdůvodné obohacení na straně obce, jež jejich prostřednictvím v podstatě plní své zákonné povinnosti týkající se zajištění potřeb svých občanů, aniž by jí svědčil titul, který by ji v soukromoprávní rovině opravňoval k užívání těchto pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005, a ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10, a ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 338/04). V citovaných rozhodnutích, jakož i v dalších na ně navazujících, byly přitom řešeny situace, v nichž nebylo sporováno, že by veřejně přístupný pozemek svým určením sloužil v podstatě k zajištění příznivých podmínek pro život v obci a uspokojování potřeb jejích občanů, a to zejména dopravní obslužnosti obce, propojení jejích jednotlivých částí komunikacemi a nezbytnými přilehlými pozemky, vytvoření prostoru pro rekreaci občanů obce zajištěním veřejné zeleně apod., tedy k obecnému užívání zmiňovanému v legální definici veřejného prostranství § 34 zákona č. 128/2000 Sb. V těchto případech tak bylo zřejmé, že pozemek je obcí užíván jako veřejné prostranství, čímž je vlastníku bráněno v realizaci jeho věcného práva. Nejvyšší soud rovněž vyzdvihl, že zahrnutí pozemků jiné osoby do kategorie veřejného prostranství usnadňuje obci plnění jejích funkcí, neb v opačném případě by je musela plnit odlišným způsobem, zejména vhodné pozemky koupit či pronajmout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012), přičemž obci je rovněž umožněno, aby prostřednictvím územního plánování ovlivnila varianty využití daného pozemku. Uzurpuje-li si proto obec formou funkčního využití pozemku jiné osoby jako veřejného prostranství v zásadě užívací oprávnění k němu pro zajištění potřeb svých občanů, pak ji, nazíráno ze soukromoprávního hlediska, v souladu s § 451 obč. zák. tíží povinnost vydat vše, oč se obohatila užíváním cizí věci bez adekvátního právního důvodu. Od těchto situací je nutno odlišit případy, v nichž se jedná o pozemek v obci, jenž sice je přístupný každému, neboť jeho vlastník neusiluje o zamezení vstupu třetích osob na něj, avšak jenž nikterak neslouží k uspokojování obecných potřeb a jehož vlastníku je ponechána na úvaze volba způsobu jeho využití, aniž by bylo trváno na užívání pozemku jako veřejného prostranství. Za takových okolností by bylo jen stěží možno usuzovat, že obec na úkor vlastníka realizuje užívací oprávnění k danému pozemku formou jeho účelového určení jako veřejného prostranství, a nemohl by tudíž obstát ani závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně obce. V tomto směru je možno říci, že ztotožnění veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. s pozemkem v obci, jehož přístupnost veřejnosti je dána pouze tím, že jeho vlastník nebrání procházejícím ve vstupu na pozemek, by odporovalo zmiňovanému ustanovení vyjadřujícímu význam určenosti pozemku pro potřeby občanů obce i logice věci, jež si žádá, aby přístupný každému bez omezení byl pozemek, u nějž je to významné z hlediska zajištění života v obci, a nikoliv, aby jakýkoliv volně přístupný pozemek byl pokládán za důležitý pro život v obci, a jako takový bez dalšího zařazen do kategorie veřejného prostranství. Tato úvaha by tedy měla nalézt svůj odraz i při posuzování otázky vzniku bezdůvodného obohacení užíváním cizího pozemku na straně obce.

V daném případě nelze přehlédnout, že dle zjištění soudu prvního stupně odvíjejícího se od provedeného dokazování, jež soudem odvolacím nebylo nikterak pozměněno či doplněno, jsou předmětné pozemky porostlé travou a veřejnost na ně vstupuje zjevně především proto, aby si zkrátila cestu ke vstupu do metra, aniž by žalobkyně, jejíž vůle je v tomto určující, usilovala o zamezení vstupu veřejnosti na pozemky jejich oplocením. Soud prvního stupně rovněž poukázal na to, že z územního plánu i z předloženého znaleckého posudku se podává značná škála možností využití pozemku, přičemž volba konkrétního způsobu je pouze věcí žalobkyně jako jejich vlastníka. Shledal také, že se žalovaný na faktickém užívání pozemků nikterak nepodílel a nepodílí, a vstup veřejnosti na pozemek se odvíjí od počínání žalobkyně, která jej umožňuje. Odvolací soud pak označil předmětné pozemky za sídlištní zeleň , aniž by výše zmíněné závěry stran způsobu a možnosti užívání řešených pozemků učiněné soudem prvního stupně jakkoliv korigoval a naznačil okolnosti, pro něž by na pozemky bylo možno pohlížet jako na veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., tedy jako na pozemky sloužící obecnému užívání, a nikoliv jako na pozemky, u nichž se vlastník toliko rozhodl ponechat je volně přístupné kolemjdoucím. Jak přitom odvolací soud správně konstatoval, obecně závazná vyhláška obce provádějící zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, směřuje jen k deklaraci již existujícího stavu, její vydání tedy není s to pozměnit, jak je na daný pozemek a právní kvalifikaci jeho využití třeba nahlížet z pohledu relevantních zákonných ustanovení. Za dané situace se tedy nejeví v souladu s úvahami výše předestřenými dostatečně podloženým závěr odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, jenž se opírá především o právní názory vyslovené Nejvyšším soudem v případech kvalitativně odlišných. Rozhodnutí odvolacího soudu tak jako správné neobstojí, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud současně podotýká, že bez bližšího objasnění povahy užívání předmětných pozemků by se jevilo jako přespříliš hypotetické zodpovězení dalších dovolatelem nastíněných otázek, jejichž případnost bude nutno zkoumat v kontextu dalšího vývoje řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, část věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými, přičemž by neměl opomenout ani závěry vyslovené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2014
JUDr. Jan Eliáš , Ph.D.
předseda senátu