28 Cdo 1498/2003
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 4 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb., § 4 odst. 1 předpisu č. 116/1994Sb.




28 Cdo 1498/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) A. b., v l., a. s., zastoupené správkyní konkursní podstaty, právně advokátkou, 2) S. p. b. h. M. O. a P., v likvidaci, zastoupenému likvidátorkou, právně advokátem, 3) Statutárnímu městu O., zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 370/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2003, č. j. 56 Co 329/2002-215, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal vydání nemovitostí, a to domu č.p. 1481 a pozemku parc. č. 504 (zastavěná plocha), obojí v k. ú. M. O., obec O. Své postavení oprávněné osoby dovozoval z toho, že je synem vlastníka nemovitostí S. H., zemřelého 17. 2. 1964. Na nemovitosti byla v roce 1956 uvalena národní správa a později se staly předmětem výkonu rozhodnutí ve prospěch státu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E 546/71 poté, co byla státu v civilním řízení, v němž vlastníka zastupoval národní správce, přisouzena pohledávka ve výši 71.068,- Kč s příslušenstvím (z předválečné půjčky se zástavním právem vázaným k domu). Žalobce se, jako státní občan ČR s trvalým pobytem v cizině, právně opíral o změny v zákoně č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zákon č. 87/1991 Sb. ), provedené nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 164/1994 Sb. a zákonem č. 116/1994 Sb. Vyzval také všechny žalované (před zastavením příslušné části řízení i Správu domovního fondu pro M. O. a P.) k vydání nemovitostí, v době bezprostředně po nabytí účinnosti uvedených zákonných úprav.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2002, č. j. 16 C 370/95-184, byl schválen smír mezi žalobcem a druhým žalovaným, na jehož základě byl žalobci vydán pozemek parc. č. 504 zastavěná plocha.

Týmž rozsudkem byla však zamítnuta žaloba na vydání domu č.p. 1481, vůči všem třem žalovaným. Soud prvního stupně přiznal žalobci status oprávněné osoby a za povinnou osobu označil prvního žalovaného, držícího nemovitost ke dni 1. 11. 1994 (den nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.). Neshledal však pro vydání nemovitosti titul spočívající v perzekučním odnětí nemovitosti ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2, § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Dovodil, že výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti byl proveden podle tehdy platných předpisů a že nešlo ani o případné dražební řízení, provedené k úhradě pohledávky státu zkrácenou formou (§ 6 odst. 1 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 1. 2003, č. j. 56 Co 329/2002-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku o zamítnutí žaloby. Vzhledem k prodeji domu po smrti vlastníka dovodil, že oprávněnou osobou by mohl být přímo žalobce. Žádnému ze žalovaných však podle odvolacího soudu nesvědčí pasivní legitimace jako povinné osobě. Je-li podle § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinnou osobou stát nebo právnická osoba,která ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží, pak bylo třeba nadále vycházet z data 1. 4. 1991 jako dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Změny v zákoně, provedené nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 164/1994 Sb., se totiž nedotkly ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o povinné osobě. Dům byl dne 18. 3. 1991 převeden tehdejším Obvodním podnikem bytového hospodářství O. (brzy poté zaniklým) na s. r. o. A. S. a výzvy žalobce (učiněné v roce 1995) byly adresovány účastníkům tohoto řízení, nikoli však vlastníku držiteli nemovitosti k rozhodnému datu.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Bez zdůvodnění jeho přípustnosti poukázal na dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) s tím, že odvolací soud věc po právní stránce nesprávně posoudil. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných. Restituční předpisy musí být podle něj chápány jako organicky a funkčně spojené celky. Nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. měl vliv na vymezení okruhu povinných osob, i když ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. zůstalo formálně nezměněno. Časová konzistence znění zákona č. 87/1991 Sb. a jeho citovaných změn si žádá nový výklad pojmu povinné osoby v tom smyslu, že takovou osobou je i držitel věci ke dni 1. 11. 1994. V případě jiného výkladu by došlo k absurditě převody nemovitosti v mezidobí do posledně uvedeného data by musely být neplatné. Žalobce si počínal správně, vyzval-li k vydání domu držitele k datu 1. 11. 1994. Interpretační směr, který vychází jen z dosavadního textu § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a nebere v úvahu důsledky pozdější derogace Ústavním soudem i návazné novely zákona, zakládá nerovnost mezi oprávněnými osobami, jejichž postavení bylo upraveno zákonem v různých obdobích. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba, zastoupená advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). V dovolání byl označen způsobilý dovolací důvod, dovolací soud se však musel dříve zabývat přípustností dovolání. V tomto směru vyšel, při neexistenci zjevné nebo skryté diformity rozsudků obou instancí (§ 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.), z textu dovolání a posuzoval, zda některá z právních otázek v něm vyjádřených má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.

Dovolateli je možné přisvědčit v názoru, že opuštění podmínky trvalého pobytu v České republice nevytvořilo pro nově nastoupivší oprávněné osoby rovné (obsahem práv a povinností) postavení ve srovnání s osobami oprávněnými od data 1. 4. 1991. Při atypické povaze restitučních zákonů a při uplynutí více než dvouletého období mezi skončením běhu lhůt podle zákona č. 87/1991 Sb. v původním znění a nabytím účinnosti změn tohoto zákona se to ani nedalo předpokládat.

Dovolatele se nepochybně dotýká i nepřirozený dosavadní stav občanskoprávní úpravy vlastnických vztahů k nemovitostem, pokud jde o možnost odlišných vlastnických subjektů vůči pozemku a vůči stavbě na něm stojící. Zásadu superficies solo cedit dosud zákonodárce do platné úpravy nevtělil.

Nejvyšší soud však nenašel důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury (např. usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2203/2002), v níž plně respektuje zcela jasné znění § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o tom, že povinná osoba drží věc, která má být vydána, ke dni účinnosti tohoto zákona (tedy 1. 4. 1991). Z hlediska tohoto ustanovení žalobce nevyzval pasivně legitimovanou osobu, obrátil-li se zejména na prvního žalovaného, jež - po smluvních převodech v mezidobí dům vlastnil ke dni 1. 11. 1994. Rozhodnou skutečností pro náležitou výzvu mohlo být jen vlastnictví domu společností s ručením omezeným A. ke dni 1. 4. 1991.

V těchto souvislostech nelze souhlasit s dovolatelem, který označil právní stav po změnách v zákoně č. 87/1991 Sb., jak se udály v roce 1994, z pohledu nově nastoupivších oprávněných osob za neorganický a protiústavní. Dovolatel pravděpodobně opomenul ustanovení článku II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb., podle něhož mj. Věc nelze vydat, byla-li po 1. říjnu 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu . Převody vlastnictví k domu v mezidobí od 1. 10. 1991 nestátními subjekty (29. 10. 1991 na A., v. o. s. se sídlem v O., 28. 1. 1993 na J. H. a 1. 9. 1993 na prvního žalovaného) znamenají, že dovolací námitky o nedostatcích právní úpravy z hlediska časové kontinuity nejsou důvodné, a že žalobci nemohl vzniknout nárok na vydání domu.

V posuzované věci tedy nedošlo k řešení žádné z určujících právních otázek v rozporu s hmotným právem; odkaz na dosavadní judikaturu nejvyššího soudu naznačuje její ustálenost v relaci k meritorním právním aspektům věci; i z rozhodnutí nižší instance je patrno, že odvolací soudy, pokud je dovolacímu soudu známo, posuzují nastolené právní otázky souladně a správně.

Dovolací soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Žádnému ze žalovaných nevznikly v řízení o dovolání jakékoli náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu