28 Cdo 1496/2000
Datum rozhodnutí: 30.08.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1496/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce J. E., zastoupeného advokátem, proti žalované S. n. m. B., s.p. v likvidaci, o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 139/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2000, č.j. 20 Co 766/98-49, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 15. 2. 2000, č.j. 20 Co 766/98-49, byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně jako soudu prvního stupně ze dne 21. 10. 1998, č.j. 37 C 139/95-34, jímž byl zamítnut návrh, aby byla žalovaná povinna se žalobcem uzavřít dohodu o vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. do 15ti dnů od právní moci rozsudku a neučiní-li tak, platí tato dohoda za uzavřenou ve znění uvedeném v enunciátu rozsudku. Náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nebyla žalované přiznána.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a plně se ztotožnil i s jeho právním hodnocením, podle něhož žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 2 a § 4 písm. c) a e) zákona č. 87/1991 Sb. (dále jen restituční zákon), neboť nebylo prokázáno, že by restituční nárok uplatněný J. E. (otcem žalobce a jeho právním předchůdcem) podle zákona č. 128/1946 Sb. nebyl uspokojen v důsledku politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody tak, jak to předpokládá § 2 odst. 1 písm. c) restitučního zákona. Restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo na návrh J. E. zastaveno s tím, že jako britský státní příslušník přihlásil své nároky na odškodnění kompenzační komisi v Londýně.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 o.s.ř. (správně měl zřejmě na mysli § 239 odst. 2 o.s.ř.)

Žalovaná ve svém vyjádření ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné z dále uvedených důvodů a obsahuje dostatečná tvrzení o existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení ve věci po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 242 odst. 1, 3 o.s.ř., dospěl však k závěru, že dovolání v této věci není opodstatněné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je založena předně v případech vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř. Existence tam uvedených vad řízení (důvodů zmatečnosti) představuje současně dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Z obsahu spisu se však závěr o takové vadě nenabízí a ostatně to dovolatel ani netvrdí.

Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by tento založil přípustnost dovolání výrokem svého rozsudku pro řešení otázky po právní stránce zásadního významu, jak má na mysli ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel však využil svého práva a prostřednictvím svého právního zástupce učinil při jednání před odvolacím soudem konaném dne 15. 2. 2000 návrh, aby bylo připuštěno dovolání v otázce vztahu mezi zákonem č. 87/1991 Sb. a dohodou, resp. Mezinárodní úmluvou mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949".Odvolací soud na tento návrh zákonu odpovídajícím způsobem nereagoval, a to ani ve výroku svého rozsudku, ani v odůvodnění. Tato okolnost nemůže vést k tomu, aby účastníku řízení bylo odepřeno zcela jeho právo docílit dovolacího přezkumu rozsudku odvolacího soudu. Je proto třeba mít za to, že nastalá procesní situace zakládá legitimaci účastníka k podání dovolání, to však pouze v rozsahu a za podmínek uvedených v § 239 odst. 1, 2 o.s.ř. Dovolacímu soudu proto přísluší posoudit, zda otázka, pro jejíž řešení navrhoval účastník vyslovení přípustnosti dovolání, splňuje podmínky uvedené v § 239 odst. 2 o.s.ř., tedy že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V souladu s ustáleným výkladem tohoto pojmu musí jít o rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.



Žalobcem formulovaný výše uvedený návrh na připuštěn dovolání v této věci zahrnuje v sobě zřejmě posouzení otázek platnosti a vázanosti zmíněné smlouvy na vztahy mezi subjekty ve smlouvě uvedenými, jakož i otázky, zda a nakolik lze připustit uplatnění pozdější nároků takových subjektů podle nyní platného zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený návrh odpovídá požadavkům § 239 odst. 2 o.s.ř., takže dovolací soud považuje dovolání v této věci v shora vymezeném rozsahu za přípustné.

Dohoda mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem ze dne 28. září 1949, o náhradě za britský majetek, práva a oprávnění dotčené československými opatřeními plynoucími ze znárodnění, z vyvlastnění nebo odnětí držby, jejíž text měl odvolací soud k dispozici, a o jejíž výklad opřel své potvrzující zamítavé rozhodnutí, stanovila v článku I. odstavci a) definici britského majetku" tak, že se jím rozumí veškerý majetek, práva a oprávnění dotčené různými československými opatřeními, jež v den toho kterého opatření patřily vlastnicky ať přímo nebo nepřímo, zcela nebo z části, a ať formálně (legally) či skutečně (beneficially) britským příslušníkům, a to v tom rozsahu, v jakém je tito vlastnili. Podle odstavce b) se britskými příslušníky rozuměly jak fyzické osoby, které v den podpisu dohody byli občany Spojeného království a kolonií anebo osobami požívajícími britské ochrany a příslušejícími do některého z území zmíněných v podstavci (ii) tohoto odstavce, jejich dědici a zákonní zástupce, jakož i společnosti uvedené v podstavci (ii)., to vše pod podmínkou, že dotčené osoby, společnosti, firmy a sdružení byly rovněž britskými příslušníky ve smyslu předcházející definice v den příslušného československého opatření. Podle článku II.dohody jestliže nárok britského příslušníka se vztahuje na britský majetek konfiskovaný nebo odňatý nepřítelem v době od 17. září 1938 do 9. května 1945 a potom dotčený jedním z různých československých opatření, spadá tento nárok pod ustanovení této dohody, i když nedošlo k restituci nebo uznání jeho majetkoprávního titulu se strany československých úřadů před účinností této dohody. V důsledku toho československé úřady budou mít právo zastavit jakékoli řízení, které snad bylo zahájeno za účelem restituce nebo uznání právního titulu k takovému majetku. V článku III odstavci a) se zavázala československá vláda zaplatit vládě Spojeného království částku 8 milionů liber sterlingů na vyrovnání veškerých nároků britských příslušníků vzešlých do dne podpisu této dohody z různých československých opatření. Proti tomu vláda Spojeného království podle odstavce b) prohlásila jménem svým a jménem britských příslušníků, že uzavření této dohody a splnění jejích ustanovení československou vládou bude přijato k úplnému uspokojení a konečnému vypořádání všech závazků vůči britským příslušníkům, ať formálním (legal) nebo skutečným (beneficial) vlastníkům nároků uvedených v odstavci a) tohoto článku, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly vzneseny před podpisem této dohody nebo později a že vláda Spojeného království nevznese vůči československé vládě žádné nároky vzešlé z různých československých opatření jménem kterýchkoli osob, bez ohledu na to, zda tyto spadají nebo nespadají pod pojem britských příslušníků. Konečně článek V dohody obsahoval postup zavazující vládu Spojeného království opatřit si všechny doklady o dosažitelných majetkoprávních titulech, v případě nedosažitelnosti pak závazek této vlády opatřit si doklad vystavený britským příslušníkem, jemuž má být placeno, obsahující vzdání se veškerých jeho nároků vzešlých z různých československých opatření, pokud se dotýkají majetku, práv nebo oprávnění, na které se vztahuje platba, jakož i závazek vlády podržet v úschově doklady, které opatřila a odevzdat československé vládě tyto doklady vztahující se na každý jednotlivý nárok, jakmile dojde k platbě na konečné vyrovnání onoho nároku vládou Spojeného království. Dohoda podle článku VII. vstoupila v platnost dnem 28. 9. 1949.

Vzhledem k datu uzavření dohody dopadá na způsob jejího sjednání a přijetí ustanovení tehdy platné Ústavy č. 150/1948 Sb. Ve sledovaných souvislostech třeba připomenout ustanovení § 74 odst. 1, podle něhož prezident republiky mimo jiné byl oprávněn sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy. Politické a hospodářské smlouvy obecné povahy, jakož i smlouvy, jejichž provedení je třeba zákona, však vyžadovaly před ratifikací souhlas Národního shromáždění. Oproti tomu sjednávání mezinárodních smluv a dohod, které nepotřebovaly souhlasu Národního shromáždění a v nichž se nevymiňovala ratifikace, mohl prezident přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy.



Z obsahu shora citované mezivládní dohody se vcelku přehledně a srozumitelně podává, že tato nabyla účinnosti dnem uzavření, to je 28. září 1949, šlo o smlouvu mezi vládami v ní označených států, jako taková nepodléhala ani ratifikaci se strany prezidenta republiky, ani podmínce předchozího souhlasu Národního shromáždění. S tím souvisí i okolnost, že ke své platnosti nevyžadovala publikace. Pak ovšem nelze přisvědčit prvně uvedené argumentaci dovolatele nesoucí se právě k otázkám zveřejnění této smlouvy.



Z gramatického výkladu dohody jinak vyplývá podrobný mechanismus její uskutečňování dovedený až k předpokladům uspokojení jednotlivých oprávněných subjektů (v daném případě) z britské strany, a to jak z hlediska obsahové, pokud šlo o uplatnění nároků, tak z hlediska realizace, pokud šlo o povinnost britské vlády při uspokojení příslušného dotčeného britského příslušníka. Zejména pak nutno připomenout důsledky vyplývající ze shora uvedených příslušných ustanovení dohody z nichž se podává, že (srov. zejména čl. II Dohody) se dohoda vztahovala rovněž na nároky, které (jako v této věci) byly jinak předmětem uplatnění podle zákona č. 128/1946 Sb., ve vztahu vůči nimž mohly příslušné orgány (nepochybně i soudy projednávající tyto nároky) přistoupit k zastavení řízení právě s ohledem na důsledky ze smlouvy vyplývající. Stejně tak je třeba připomenout ustanovení čl. III písm. b) dohody, z něhož vyplývají důsledky zániku nároků dotčených subjektů bez ohledu na to, zda tyto nároky byly vzneseny před podpisem dohody nebo později.



Už z rozboru dosud uvedených ustanovení je zřejmé (pro projednávanou věc), že důsledky této mezivládní dohody vztahovaly se rovněž na nároky otce žalobce, ohledně něhož se z výsledků řízení nabízí závěr o existenci jeho britské příslušnosti, povaze nároku, jehož restituci požadoval podle zákona č. 128/1946 Sb. v příslušném řízení, v němž nakonec navrhl zastavení řízení, k němuž dokonce mělo dojít beztak podle výše citovaných ustanovení dohody. Konečně lze bez dalšího dovodit zánik nároků uvedeného původního majitele nemovitostí právě v důsledku zmíněných ustanovení dohody, vznesených byť i po jejím podpisu, což je právě případ, který je předmětem tohoto sporu.



Okolnost, že uvedená dohoda byla realizována nejen na mezivládní úrovni, ale s dopadem pro jednotlivé zúčastněné subjekty na britské straně, v daném případě ve vztahu k otci žalobce, je z výsledků řízení dostatečně patrná. Přijetí plnění otcem žalobce na základě mechanismu náhrad zakotveného v této dohodě znamenalo pak podle jejího textu zánik jeho nároků dnem splnění poslední splátky náhrady. Jde o okolnost mezi účastníky nespornou, opírající se o tvrzení samotného žalobce.

Pak ovšem nelze přisvědčit dovolacím námitkám žalobce, které zpochybňují platnost úkonu spočívajícího v přihlášení se k náhradě a přijetí příslušné částky náhrady z důvodů absence svobodného rozhodnutí, případně nedostatku ekvivalence za odňatou věc. Svou povahou šlo o realizaci nároků britského příslušníka opírající se o platně sjednanou mezivládní dohodu uzavřenou mezi vládami obou smluvních států, jejichž důsledkem bylo zastavení příslušných řízení zahájených v Československu (vyjmenovaných v článku II Dohody) a zánik subjektivních nároků oprávněných osob v dohodě vyjmenovaných právě z důvodů uspokojení podle této dohody.

Výsledkem uvedeného postupu zvoleného právním předchůdce žalobců byl tak zánik jeho nároku ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pojmově nelze proto nároky otce žalobce vůbec podřadit pod pojem některých majetkových a jiných křivd uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona. Námitky dovolatele akcentující nepřiměřenost ve svém výsledku přijaté náhrady jsou takto nepřípadné, stejně jako tvrzení nesoucí se k dnešnímu statusu žalobce, jako českého státního příslušníka. Posledně zmíněná námitka přehlíží, že postavení oprávněné osoby (žalobce) se odvíjí od nároků jeho právního předchůdce, britského příslušníka, jenž ovšem ve svých nárocích shora uvedeným postupem podle platné mezivládní dohody uspokojen byl.

V této souvislosti nemá dovolací soud důvod odchýlit se od obecnějších závěrů rozhodovací soudní praxe, která přihlíží k okolnosti vypořádání nároků soukromých osob na základě mezistátních dohod jako ke skutečnosti znamenající obsahově zánik jejich nároků. V tomto směru lze odkázat např. na rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/l989 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, vydané v souvislosti s posuzováním důsledků Dohody mezi vládou ČSSR a vládou USA z 29. ledna 1982, o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek, na právní vztahy mezi účastník občanskoprávního vztahu podle tuzemského práva. Sluší se v tomto směru připomenout, že právě dohoda mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem ze dne 28. září 1949, nesla ještě rysy jisté ekvivalence při posuzování nároků dotčených subjektů z obou stran, z důvodů dobového pojímání znárodňovacích opatření, na rozdíl od později uzavíraných smluv, např. z osmdesátých let, tak jako je tomu v případě zmíněnou Dohody mezi vládou ČSSR a USA. I tato okolnost nepřímo vylučuje použitelnost argumentů dovolání, podle nichž způsob stanovení náhrad původnímu vlastníkovi věci představoval postup podřaditelný pod ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.

Ve světle těchto závěrů nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že by právní posouzení věci odvolacím soudem v této věci nebylo správné. Odvolací soud správně aplikoval v úvahu přicházející ustanovení hmotněprávní normy, respektoval důsledky ze shora uvedené dohody a vyvodil pro tuto věc odpovídající přiléhavé právní závěry. Jeho rozhodnutí je proto věcně správně, takže dovolací soud podle § 243b odst. 1 o.s.ř. musel dovolání žalobce v této věci zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel nebyl sice v dovolacím řízení úspěšný, avšak žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2000

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková