28 Cdo 1488/2003
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 236 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1488/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A) A. M., B) M. M., C) A. B., D) ing. J. T., E) J. L., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému V. ú. r. v., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného 1) ing. Z. M., 2) ing. J. M., 3) R. M., 4) V. K., 5) ing. J. A., 6) ing. J. A., všech zastoupených advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 130/92, o dovolání vedlejších účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2002, č.j. 18 Co 331/2002-263, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2002, č. j. 18 Co 331/2002-263, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 2. 2002, č.j. 13 C 130/92-233, tak, že žalovanému jako povinné osobě uložil povinnost uzavřít se žalobci jako oprávněnými osobami dohodu o vydání pozemků parc. č. 1004/5, 6, 7, 8, 9 zahrad v k. ú. R., zapsaných na LV č. 72 u Katastrálního úřadu P., a to s výší spoluvlastnických podílů žalobců (třikrát 1/6, dvakrát ¼) a dalšími náležitostmi podle znění rozsudečného výroku, opřeného zejména o kontrární výklad ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni vedlejší účastníci dne 5. 3. 2003 dovolání. Přípustnost dovolání dovodili z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a jako dovolací důvod uplatnili, s příslušnou konkretizací, tvrzené nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vedlejší účastníci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i soudu prvního stupně, a vrátil věc nižší instanci k dalšímu řízení.

Zatímco žalobci se k dovolání nevyjádřili, žalovaný se k němu podáním ze dne 25. 5. 2003, prostřednictvím svého právního zástupce, bez dalšího připojil .

Nejvyšší soud se musel nejprve zabývat otázkou procesní legitimace vedlejších účastníků k podání dovolání.

Bez ohledu na systematické zařazení úpravy řízení o dovolání v části čtvrté občanského soudního řádu (Opravné prostředky) je dovolání zvláštním druhem řízení. To plyne už z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští. Dovolání je tedy mimořádným opravným prostředkem nastupujícím až poté, co ve věci odvolací soud po vyčerpání dvouinstančního postupu rozhodl. S tím souvisí pro dovolací řízení pouze podpůrná platnost ustanovení o řízení před soudem prvního stupně; ta se uplatní (s negativními výjimkami výslovně uvedenými) jen přiměřeně, pokud není stanoveno něco jiného (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Nelze přehlédnout, že občanský soudní řád pro jednotlivé druhy řízení výslovně upravuje okruh účastníků včetně vedlejších účastníků, a to zejména ve vztahu k oprávnění učinit procesně závazné podání v příslušném řízení (návrh na zahájení řízení, odvolání, žalobu na obnovu řízení či pro zmatečnost).

K postavení vedlejšího účastníka třeba připomenout, že ten má podle ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. stejná práva a povinnosti jako účastník, na jehož straně v řízení vystupuje, v řízení před soudem prvního stupně. Ustanovení § 203 odst. 1 o. s. ř. mu pak (viz též § 211 o. s. ř.) výslovně přiznává, za stanovených podmínek, i právo podat ve prospěch jím podporovaného účastníka odvolání. Žádné ustanovení procesní úpravy dovolacího řízení však s účastí vedlejšího účastníka v tomto řízení o mimořádném opravném prostředku nepočítá. Jak již shora uvedeno, ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. o přiměřeném použití ustanovení o řízení před soudem prvního stupně na řízení o dovolání je nutno ve vztahu k procesní legitimaci vedlejšího účastníka, s ohledem na exkluzivitu dovolacího řízení, vyložit omezujícím způsobem, a - s respektem ke kogentní povaze procesních ustanovení - v důsledku v jeho neprospěch.

Smyslu a účelu institutu vedlejšího účastenství a povaze dovolacího řízení jako řízení o mimořádném opravném prostředku, ve spojení s absencí výslovné úpravy aktivní legitimace vedlejšího účastníka podat samostatně dovolání, tak odpovídá závěr, podle něhož vedlejší účastník není k podání dovolání samostatně oprávněn; dovolání v této věci proto nebylo subjektivně přípustné.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř., za použití ustanovení § 218 písm. b/ o. s. ř., dovolání vedlejších účastníků jako podané neoprávněnými osobami odmítl.

Právní účinky již nemohlo mít ani připojení se žalovaného k dovolání, k němuž došlo po uplynutí lhůty k podání dovolání. Lhůta v délce dvou měsíců, počítaná od doručení rozsudku odvolacího soudu žalovanému (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), tomuto počala běžet dne 8. 1. 2003.

Žalobcům nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu