28 Cdo 1480/2002
Datum rozhodnutí: 30.07.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1480/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání N. P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 10. 10. 2001, sp. zn. 11 Co 774/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 8 C 4/2001 (žalobkyně N. P., zastoupené advokátkou, proti žalované Obci K., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí nemovitých), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 18. 11. 1991, domáhající se, aby žalované obci bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání ½ domu čp. 409 v K., okres O., a ½ pozemků parc. č. 316, parc. č. 317, parc. č. 318/1, parc. č. 928/251 a parc. č. 805/249 v K., bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Okresního soudu v Opavě z 15. 4. 1994, č. j. 8 C 246/91-39; žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované obci na náhradu nákladů řízení 1.150,- Kč.

Uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 6. 12. 1994, sp. zn. 11 Co 545/94, v odvoláním napadené části a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované obci náklady odvolacího řízení částkou 296,- Kč. Výrokem tohoto rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se proti němu připouští dovolání.

K dovolání žalobkyně byl rozsudkem Nejvyššího soudu z 18. 8. 1997, 3 Cdon 329/96, zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze 6. 12. 1994, sp. zn. 11 Co 545/94, i rozsudek Okresního osudu v Opavě z 15. 4. 1994, č. j. 8 C 246/91-39, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí. Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že v řízení před nimi zůstala neobjasněna otázka platnosti smlouvy, uzavřené 10. 12. 1969 mezi V. T. (za niž jednala zmocněnkyně K. O.) a žalobkyní (o převodu nemovitostí v K.), a to z toho hlediska, zda tato smlouva byla uzavřena po právu co do zastupování převodkyně na základě plné moci a její zástupkyní a co do souladu úkonu této zástupkyně a úmyslu sledovaného převodkyní při tomto převodu nemovitostí na její sestřenici, když se tento převod týkal nemovitostí, které jsou předmětem sporu mezi žalobkyní a žalovanou obcí.

V dalším průběhu řízení bylo rozsudkem Okresního soudu v Opavě z 29. 10. 199, č. j. 8 C 231/97-94, rozhodnuto, že žalovaná obec je povinna uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání jedné ideální poloviny rodinného domku čp. 409 v K. a jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 316, parc. č. 317 a parc. č. 318/1 v K. Bylo zastaveno řízení o žalobním návrhu žalobkyně o uložení povinnosti žalované obci uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání ideální poloviny pozemků parc. č. 928/251 a parc. č. 805/249 v K. Žalované obci bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení 11.040,30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalované obce rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 12. 5. 2000, sp. zn. 11 Co 170/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části potvrzen a žalované obci bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.719,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O dovolání žalované obce proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 19. 12. 2000, 28 Cdo 2314/2000. Tímto rozsudkem dovolacího soudu byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 12. 5. 2000, sp. zn. 11 Co 170/2000, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě z 29. 10. 1999, č. j. 8 C 231/97-94 (ve znění doplňujícího rozsudku z 28. 1. 2000, č. j. 8 C 231/97-105), v odstavci I. výroku rozsudku, jímž byla žalované Obci K. uložena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání ideální poloviny rodinného domku v K. a také ideální poloviny pozemku parc. č. 316 zastavěné plochy, pozemku parc. č. 317 zastavěné plochy a pozemku parc. č. 318/1 zahrady v obci K., okres O., do 30 dnů od právní moci rozsudku, jakož i v odstavci III. výroku rozsudku, jímž bylo žalované obci uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení 11.040,30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 12. 5. 2000, sp. zn. 11 Co 170/2000, byl zrušen rovněž v odstavci II. Výroku tohoto rozsudku, jímž byla žalované obci uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.719,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Zrušen byl dále rozsudek Okresního soudu v Opavě z 29. 10. 1999, č. j. 8 C 231/97-94, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. 1. 2000, č. j. 8 C 231/97-105, a to v odstavcích I., III. a IV. Výroku tohoto rozsudku. V rozsahu tohoto zrušujícího rozsudku byla věc vrácena Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo vyloženo, že právní úprava, platná v době uzavření postupní smlouvy z 10. 12. 1969 (registrované bývalým Státním notářstvím v O. dne 22. 12. 1969), nevylučovala možnost, aby zastupovaný (v daném případě převodkyně nemovitostí V. T.) dodatečně schválil překročení plné moci zmocněncem (v daném případě zmocněnkyní K. O.), a to s účinky ex tunc. Muselo se to však stát vzhledem k požadavku obligatorní písemné formy, předepsané pro převod nemovitostí rovněž v písemné formě, která se vztahovala i na plnou moc, jejíž rozsah byl zmocněncem překročen, a to nejpozději do dne registrace smlouvy o převodu nemovitostí bývalým státním notářstvím, neboť kladné rozhodnutí o registraci smlouvy dovršovala účinky uzavřené smlouvy. Nestalo-li se tak, nezavazoval úkon učiněný zmocněncem (v daném případě zmocněnkyní K. O.) zmocnitele (v tomto případě převodkyní V. T.), ani zmocněnce samotného. Úkon nesoucí se k převodu nemovitostí, uzavřený popsaným způsobem, při absenci dodatečného schválení ve stanovené lhůtě, tak trpěl absolutní neplatností podle ustanovení § 40 odst. 1 občanského zákoníku.

V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu byl vysloven i právní názor, že v daném případě z postupní smlouvy z 10. 12. 1969 nevyplývá, že by mělo jít o darovací smlouvu; v článku III. této smlouvy šlo však o samostatné ujednání ohledně plnění, směřujícího k zániku peněžního závazku prvotně vzniklého z postupní smlouvy, nikoli o vyjádření bezúplatnosti uzavřené postupní smlouvy

V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vynesl Okresní soud v Opavě rozsudek ze 6. 4. 2001, č. j. 8 C 4/2001-152, jímž byla žaloba žalobkyně opět zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované obci na náklady řízení 7.375,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně vycházel z právních závěrů obsažených v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu a dospěl k závěru, že právní úkon směřující v daném případě k převodu nemovitostí smlouvou z 10. 12. 1969 byl, při absenci písemného dodatečného schválení překročení rozsahu plné moci, dané zastupovanou V. T. její zmocněnkyni K. O., absolutně neplatný podle ustanovení § 40 odst. 1 občanského zákoníku. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že v daném případě z písemné postupní smlouvy nevyplývá, že by tu šlo o darovací smlouvu. Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že žalobkyně v tomto řízení neprokázala, že na ni přešly sporné nemovitosti, že je jejich vlastnicí a že by tedy šlo o její věci, které přešly do vlastnictví státu. Proto soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 6. 4. 2001 rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 10. 10. 2001, sp. zn. 11 Co 774/2201. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve věci samé potvrzen rozsudkem odvolacího soudu. Změněn byl jen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a to tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované obci 10.592,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo také uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.289,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud převzal jako správný skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, stejně jako právní závěry soudu prvního stupně. V daném případě se žalobkyně domáhala žalobou vůči žalované obci vydání ideální poloviny rodinného domku čp. 409 a pozemků parc. č. 317, 318/1 a 316 v K., okres O., které přešly ze státu do vlastnictví obce K. podle zákona č. 172/1991 Sb., když stát získal tyto nemovitosti na podkladě protokolárního prohlášení z 9. 12. 1974, sepsaného se žalobkyní, jímž měla být uznána žalobkyní neplatnost postupní smlouvy z 10. 12. 1969 o nabytí vlastnictví k nemovitostem . Šlo tu o tvrzené nabytí vlastnictví k ideální polovině nemovitostí žalobkyní od V. T., zastoupené zmocněnkyní K. O., na základě postupní smlouvy z 10. 12. 1969, sepsané na bývalém Státním notářství v O. (registrované tímto státním notářstvím pod sp. zn. R I 1253/99).

Otázkou platnosti uvedené smlouvy z 10. 12. 1969 bylo nutno se v tomto řízení zabývat, neboť tato smlouva je předpokladem aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby podle zákona č. 87/1991 Sb. o vydání sporných nemovitostí v K., okres O. Při uzavírání této smlouvy převodkyně V. T. udělila písemnou plnou moc zmocněnkyni K. O. k uzavření darovací smlouvy, ale došlo k uzavření postupní smlouvy, a to nikoli bezúplatně, neboť hodnota převodu byla vyjádřena postupní smlouvou 35.000,- Kč, která nebyla vyplacena, ale bylo započteno plnění 10.000,- Kč, které již žalobkyně převodkyni dříve poskytla; částka 15.000,- Kč byla započtena jako hodnota práva užívání bytu, které bylo v nemovitosti zřízeno K. O., a částka 10.000,- Kč byla započtena jako dar převodkyně žalobkyni. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že smlouva o postoupení nemovitostí nebyla platně uzavřena, neboť zástupkyně převodkyně překročila rozsah své plné moci, když tato plná moc opravňovala jen k uzavření darovací smlouvy. Převodkyně V. T. sice překročení rozsahu plné moci dodatečně schválila, ale neučinila tak písemně, třebaže tato písemná forma tu byla nezbytná vzhledem k ustanovení § 31 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 46 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění pře novelizací zákonem č. 509/1991 Sb.). Jestliže se tak stalo pouze ústně, nebyla tu splněna podmínka písemné formy a uvedený právní úkon proto trpěl absolutní neplatností podle ustanovení § 40 odst. 1 občanského zákoníku a nezavazoval proto ani zmocněnce, ani zmocnitele (tedy v daném případě převodkyni V. T., ani její zástupkyni K. O.). Postupní smlouva z 10. 12. 1969 byla tedy absolutně neplatná, takže na jejím základě se nemohla žalobkyně stát vlastníkem nemovitostí, jejichž vydání se v tomto soudem řízení domáhá.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodnul s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 124 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 11. 12. 2001 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 8. 2. 2002 u Okresního soudu v Opavě, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobkyně navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, protože rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka zásadního právního významu, která byla odvolacím soudem a dovolacím soudem řešena rozdílně. Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že řízení o této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka zdůrazňovala, že v průběhu dalšího řízení před soudy obou stupňů po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu sice byly provedeny některé důkazy k doložení okolností, jejichž objasnění dovolací soud pokládal za nutné, ale např. významný důkaz provedený výslechem svědkyně V. T. nebyl soudy obou stupňů správně hodnocen a posouzen. Tato svědkyně, která na žalobkyni sporné nemovitosti převáděla, potvrdila ve své výpovědi, že bylo její vůlí převést na žalobkyni ideální podíl na nemovitostech v K. a k tomu také zmocnila svou zástupkyni K. O. Dovolatelka v této souvislosti vyslovovala názor, že podle ustanovení § 35 občanského zákoníku tu šlo o projev vůle, který je třeba vykládat ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, přičemž tu ze strany soudu bylo přeceněno ustanovení § 46 občanského zákoníku a nebyla vzata v úvahu ustanovení § 43 a § 44 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991. V důsledku tohoto pochybení pak soudy obou stupňů nesprávně na projednávanou právní věc aplikovaly a vykládaly si i ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).

Dovolání dovolatelky tu směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu. Nešlo tu o případ, kdy dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu (ke zrušení tu došlo rozhodnutím dovolacího soudu), takže tu přípustnost dovolání nebylo možné posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu. V souladu s dovolacím návrhem dovolatelky bylo tedy třeba posoudit přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, které v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nešlo tu o právní otázku, která by nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Jde naopak o případ, kdy dovolací soud vydal o dovoláních, podaných v téže právní věci, svá dřívější dvě rozhodnutí, v nichž se zabýval výkladem ustanovení občanského zákoníku v souvislosti s posouzením právní otázky platnosti smlouvy uzavřené zmocněnkyní účastnice smlouvy, jestliže došlo k tomu, že zmocněnkyně při uzavírání smlouvy překročila rozsah svého oprávnění stanoveného v plné moci. Šlo tu tedy o rozhodnutí dovolacího soudu o řešené právní otázce, z jejíhož posouzení dovolacím soudem pak v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu vycházel odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky. Vydaným rozhodnutím dovolacího soudu byl v dalším průběhu řízení vázán jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud podle ustanovení § 237d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., když rozhodnutí dovolacího soudu byla vydána přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona).

Z obsahu spisu v této právní věci (sp. zn.8 C 4/2001 Okresního soudu v Opavě), ani z obsahu dovolání dovolateky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu také nevyplývalo v daném případě, že by v rozhodnutí dovolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy (anebo i dovolacím soudem) rozhodována rozdílně.

Zbývalo tedy v tomto řízení o dovolání ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku v souladu nebo v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu). K tomu je ovšem třeba poukázat na výklad podaný již dovolacím soudem ohledně ustanovení § 23, § 31 odst. 1, § 46 odst. 1 a 2 a § 47 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb., tedy ve znění platném v době uzavření postupní smlouvy z 10. 12. 1969 v daném případě), a to v rozhodnutích vydaných dovolacím soudem přímo v této právní věci. Dovolací soud ve svém rozhodnutí z 19. 12. 2000 (28 Cdo 2314/2000 Nejvyššího soudu) vyložil, že překročil-li zástupce rozsah svého oprávnění podle dohody o plné moci (ve smyslu ustanovení § 23 občanského zákoníka v citovaném znění), byl tím zastoupený vázán, jen pokud takový úkon schválil. Dodatečné schválení musel provést sám zastoupený s právními účinky ex tunc (od počátku). Nedošlo-li k dodatečnému schválení, nebyl právním úkonem zastoupený vázán a nebyl jím vázán ani zástupce. Ve smyslu ustanovení § 23 a § 31 občanského zákoníku musel zastoupený udělit svému zástupce plnou moc, v níž musel být uveden rozsah oprávnění zástupce. Podle ustanovení § 31 odst. 1 občanského zákoníku bylo-li třeba, aby právní úkon byl učiněn ve zvláštní formě, musela být plná moc udělena písmeně (srov. § 46 odst. 1 občanského zákoníku). Nedodržení písemné formy právního úkonu mělo za následek absolutní neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 40 odst. 1 občanského zákoníku. Právní úprava v době již uvedené (před 1. 1. 1992 nevylučovala sice zásadně možnost, aby zastoupený dodatečně schválil překročení oprávnění z písemné plné moci dané zmocněnci; muselo se tak stát ale rovněž v písemné formě. Nestalo-li se tak, nezavazoval úkon učiněný zmocněncem zmocnitele, ani zmocněnce samotného. Úkon zmocněnce při absenci písemného dodatečného schválení překročení oprávnění z písemné plné moci trpěl tedy absolutní neplatností podle ustanovení § 40 odst. 1 občanského zákoníku.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolateky, z citovaných právních závěrů, obsažených v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, vycházel. Dovolací soud proto, když i sám nadále vychází z těchto svých předchozích právních závěrů, nemohl tedy dospět k závěru, že by odvolací soud uváděnou právní otázku řešil v rozporu s hmotným právem.

Za uvedených okolností neshledal tedy dovolací soud, že by u dovolání dovolatelky v daném případě byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu a dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu).

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených žalovanou obcí na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který byl ve věci; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci a k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího stručně procesní stanoviska žalované, vyjádřená již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu

V Brně dne 30. července 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu