28 Cdo 1477/2003
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 43 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1477/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A/ J. O., B/ M. O., C/ L. Č., D/ M. Č., zastoupených v řízení o dovolání advokátkou, proti žalovaným 1/ B. B. a 2/ V. B., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 97.413,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 167/98, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003, č. j. 31 Co 38/2003-177, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003, č. j. 31 Co 38/2003-177, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 1. 2003, č. j. 10 C 167/98-168, o odmítnutí žaloby s tím, že ke změně odvoláním žalobců napadeného usnesení došlo jen ve výroku o náhradě nákladů řízení; žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobní petit (návrh rozsudečného výroku) je neurčitý. Shledal, že soud prvního stupně po předchozím zrušení a vrácení věci odvolacím soudem dostatečně využil ustanovení § 43 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Rekapituloval dosavadní průběh řízení zejména z hlediska změn částky, kterou žalobci požadovali zaplatit. Na straně žalobců došlo k pěti změnám této částky (kromě příslušenství). Nejasnosti spojené s těmito změnami žaloby ztěžovaly i hodnocení žalobních tvrzení a vedly odvolací soud již v usnesení ze dne 29. 11. 2002 ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vydal poté podle pokynů odvolacího soudu dne 8. 1. 2003 usnesení, kterým žalobce vyzval k odstranění vad žaloby s upozorněním na následek jejího odmítnutí. Žalobci reagovali podáním z 20. 1. 2003, v němž uvedli, že žalovaná částka činí 76.160,40 Kč a že je uvedena v jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 10. 2002. Ani soud prvního stupně ani odvolací soud však po prostudování spisu nezjistily, proč má být přiznáno plnění právě ve výši žalobci posledně uvedené. Nejsou s ním spojena žádná nová tvrzení a ani odvolání žalobců ze 17. 10. 2002, na které tito odkazují, částku 76.160,40 Kč neuvádí resp. tato částka z něho nijak nevyplývá. Žalobci tedy v reakci na poučení prvostupňového soudu učinili opět neurčitý procesní úkon a soud prvního stupně nepochybil, jestliže žalobu odmítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. V něm vytkli odvolacímu soudu i soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé mají zato, že podáním z 20. 1. 2003, kterým reagovali na výzvu soudu prvního stupně, zodpověděli všechny dotazy a žalobu dostatečně specifikovali i co do výše žalované částky. Zástupkyně žalobců v dovolání uvedla, že pokud tito označili za předmět řízení částku 76.160,40 Kč, pak se jednalo z jejich strany nepochybně o částečné zpětvzetí žaloby a zároveň o jednoznačné finální upřesnění uplatněného žalobního nároku . Soud měl tento úkon žalobců posuzovat s použitím § 41 odst. 2 o. s. ř., tedy hodnotit jej podle obsahu bez ohledu na označení. V případě pochybností o povaze úkonu měl vznést konkrétní dotaz, nebo učinit výzvu k upřesnění úkonu. Pokud žalobci v podání z 20. 1. 2003 odkázali na předchozí podání ze 17. 10. 2002, pak tento odkaz byl ve vztahu k uváděné částce důvodný a nyní šlo o definitivní upřesnění předchozího podání. Odmítnutím žaloby jsou žalobci poškozeni vzhledem k promlčení nároků. Dovolatelé žádali též o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí v části o zaplacení nákladů řízení protistraně a navrhovali, aby dovolací soud zrušil usnesení obou nižších soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podaly včas oprávněné osoby, zastoupené advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné (§ 239 odst. 3 o. s. ř.) a označený dovolací důvod odpovídá znění § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., i když podle obsahu dovolání je vytýkáno nikoli nesprávné meritorní posouzení věci, ale procesní vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Dovolání není důvodné.

Soudy obou nižších stupňů adekvátně řešily vzniklý procesní stav. Znění doplňované žaloby nesplňovalo podmínky § 79 odst. 1 o. s. ř. a podání žalobců ze dne 20. 1. 2003 neodstranilo vytknuté vady. Postup soudu prvního stupně v intencích § 43 odst. 1, 2 o. s. ř., potvrzený právní názorem odvolacího soudu, byl tedy oprávněný.

Vady podání nelze zhojit tak, že budou účastníci provádět v rámci dovolání, prostřednictvím svého zástupce, vlastní interpretaci předchozího procesního úkonu. Právní úprava občanského soudního řízení je ovládána kogentními ustanoveními; prvotní metodou výkladu znění procesních úkonů je výklad gramatický, tedy interpretace akcentující vnější verbální obsah projevu vůle procesní strany. Byly-li vyčerpány možnosti poučení účastníků o obsahu žaloby, je podle zjištěných okolností nepřípadné vytýkat nižším soudům nedostatečné posouzení podání žalobců podle obsahu ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř., či dokonce žádat další poučení žalobců.

Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že je žádoucí při posouzení textu žalobního petitu vycházet z celého znění žaloby a že je vůči znění žalobního petitu zapotřebí přiměřené tolerance, umožňuje-li jeho obsah v řízení pokračovat, za současného odstranění jeho vad. Takový procesní stav však v posuzované věci nenastal; vady žalobního podání tu spočívají nikoli jen v neúplnosti, ale především v přetrvávající neurčitosti, která po marném vyčerpání procesních prostředků nápravy neumožnila v řízení pokračovat.

Dovolací soud jinak při přezkumu řízení před soudy obou stupňů neshledal, že by došlo k vadám s následkem případné zmatečnosti rozhodnutí či k jiným vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobců zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu