28 Cdo 1475/2003
Datum rozhodnutí: 20.11.2003
Dotčené předpisy: § 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1475/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobců A/ B. S., B/ Ing. V. S., oba zastoupeni advokátem, proti žalovanému MUDr. J. H., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. l7 C 2l9/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2003, sp.zn. 54 Co 297/2002, takto:

Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5.3.2003, sp.zn. 54 Co 297/2002 a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou podanou u soudu dne 31.3.1992, aby právním předchůdcům žalovaného prof. MUDr. J. H., DrSc., a MUDr. E. H. byla uložena povinnost vycházející z ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zákona č. 87/1991 Sb.), uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí, a to domu č.p. 893 s parcelou č. 1472/32 o výměře 69 m2 a parcely č. 1427/16 zahrada o výměře 362 m2 v katastrálním území K., zapsaných na LV č. 713 u Katastrálního úřadu pro Město P.. Po smrti žalovaného prof. MUDr. J. H., DrSc., upravili žalobci žalobu tak, že směřovala proti procesnímu nástupci dědici uvedených nemovitostí MUDr. J. H. mladšímu. Žalobci v žalobě uvedli, že jsou oprávněnými osobami, neboť nemovitosti, které vlastnili, přešly na stát a později na právní předchůdce žalovaného za okolností uvedených v § 6 odst. 1 písm. f/ zákona č. 87/1991 Sb. Uvedené nemovitosti jim před svým odchodem do ciziny daroval do podílového spoluvlastnictví jejich otec RNDr. V. S. se svou manželkou I. S. darovací smlouvou ze dne 12.9.1969, registrovanou bývalým Státní notářstvím pro Prahu 5 dne 3.10.1969 pod sp.zn. 5 RI 125/69. Tato smlouva byla po odsouzení jejich otce a jeho manželky pro tehdy trestný čin opuštění republiky prohlášena soudním rozhodnutím za neplatnou a v důsledku trestu propadnutí majetku připadl předmět smlouvy státu.

Původní žalovaní a později i jejich procesní nástupce navrhli zamítnutí žaloby, protože je nelze považovat za povinné osoby ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť předmětné nemovitosti nenabyli v rozporu s tedy platnými předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19.8.1997, č.j. 17 C 143/92-116, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8.12.1998, č.j. 17 C 143/92-143, uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětných nemovitostí a zaplatit žalobcům a státu náklady řízení a soudní poplatek.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 12.5.1999, sp.zn. 54 Co 81,82/99, zrušil výše uvedený rozsudek ve znění doplňujícího rozsudku a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 5 znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 12.10.1999, č.j. 17 C 143/92-176, tak, že uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětných nemovitostí.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.7.2000, sp.zn. 54 Co 89/2000, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobci dohodu o vydání uvedených nemovitostí zamítá.

K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23.3.2001, sp.zn. 28 Cdo 138/2001, zrušil výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze a s ním i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12.10.1999, č.j. 17 C 143/92-176. V dovolacím řízení Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska správného právního posouzení výkladu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v návaznosti na Směrnici č. 10 pro prodej rodinných domků z národního majetku ze dne 2.4.1964, č.j. 314/17.756/64, uveřejněnou ve Věstníku ministerstva financí ze dne 14.4.1964 (dále Směrnice č. 10), při posuzování otázky, zda rodiče žalovaného nenabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Nejvyšší soud věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že podmínka nabytí nemovitostí na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele u prof. MUDr. J. H., DrSc., nebyla splněna, neboť nešlo o preferenci politické povahy, ale odborné povahy, jež zakládala dostatek důvodů pro odlišné zacházení. Nejvyšší soud dále konstatoval, že odvolací soud správně při výkladu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a to konkrétně při zjišťování toho, zda povinné osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, vycházel z toho, že organizace spravující rodinný domek, byla povinna jej nabídnout ke koupi podle Směrnice č. 10 především dosavadním uživatelům.Vytkl však odvolacímu soudu, že příliš zužujícím způsobem vyložil termín dosavadní uživatel ve vztahu k čl. 2 Směrnice č. 10, když tento termín vyložil pouze ve vztahu k právu osobního užívání bytu a z pohledu ustanovení § 390 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění zákona č. 146/1971 Sb. dále jen obč.zák.), a proto dospěl k závěru, že nebylo povinností prodávajícího Obvodního podniku bytového hospodářství v P. nabídnout předmětné nemovitosti nejprve ke koupi uživatelům domu. Nejvyšší soud naopak dospěl k závěru, že uvedený termín dosavadní uživatel je třeba posuzovat v návaznosti na ilegální odchod otce žalobců a jeho manželky do ciziny šířeji a to s tím důsledkem, že pro tento případ měl odvolací soud i soud prvního stupně analogicky vycházet při řešení otázky existence užívacího práva z ustanovení § 179, § 180 a § 181 obč. zák.

Poté Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9.7.2002, č.j. 17 C 219/2001-82, rozhodl tak, že uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětných nemovitostí a nahradit žalobcům a státu náklady řízení a zaplatit soudní poplatek. Soud prvního stupně vycházel ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že tehdejší organizace, spravující rodinný domek, nepostupovala při prodeji předmětného domu v souladu se Směrnicí č.10. Vyšel ze zjištění, že žalobcům nevzniklo k bytu v předmětném domě užívací právo ve smyslu ustanovení § 390 obč.zák. a rovněž na ně nelze hledět jako na oprávněné uživatele při analogickém použití ustanovení § 179 až § 181 obč.zák., neboť žalobce A) v domě bydlel do roku 1967 a opět se tam se svou rodinou nastěhoval až po odchodu svého otce a jeho manželky do zahraničí na přelomu roku 1969-70 a žalobce B) v bytě v domě nepřetržitě bydlel pouze po dobu svých vysokoškolských studií v letech 1958-64. V roce 1967 získal podnikový byt v Č., kde bydlel i v době odchodu svého otce a jeho manželky do zahraničí. Soud dále vyšel ze zjištění, že nevlastní bratr žalobců Z. S. žil v předmětném domě od svého narození až do soudního vystěhování, přičemž v domě bydlel též v době, kdy jeho rodiče odešli do zahraničí. Byl v té době svobodný a vedl s rodiči společnou domácnost. Později se oženil a bydlel v bytě s manželkou a dětmi. Soud prvního stupně při analogickém použití ustanovení § 179 až § 181 obč. zák. uzavřel, že lze hledět na Z. S. po odchodu jeho matky I. S. a poté i otce Dr. V. S. do zahraničí jako na uživatele bytu v předmětném domě a protože požádal o přednostní odprodej domu, byla státní organizace spravující rodinný domek povinna jej ve smyslu čl. 2 Směrnice č.10 nabídnout ke koupi především jemu, což neučinila. O prodej předmětného domu požádal i žalobce A) a další občané; přesto byl dům prodán rodičům žalovaného, ačkoliv tito se ucházeli o prodej jiného domu. Soud dospěl k závěru, že postup státní organizace spravující předmětný rodinný domek, tj. Obvodního podniku bytového hospodářství v P., při prodeji tohoto domu nebyl v souladu se Směrnicí č. 10 tedy, že rodiče žalovaného nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými přepisy a žalovaný, jako jejich procesní nástupce, je osobou povinnou (§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), přičemž není rozhodné, že Z. S. není oprávněnou osobou k vydání předmětných nemovitostí.

Pokud šlo o posouzení protiprávního zvýhodnění osob nabyvatelů, soud vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu a uzavřel, že k němu nedošlo.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.3.2003, sp.zn. 54 Co 297/2002, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětných nemovitostí, změnil výrok o soudním poplatku tak, že se žalovanému tato povinnost neukládá, dále rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a uložil žalobcům povinnost zaplatit státu náklady řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že vychází ze soudem prvního stupně správně zjištěného skutkového stavu; s jeho právními závěry se však neztotožňuje. Odvolací soud dospěl k závěru, že ačkoliv bylo nepochybné, že po odchodu do ciziny I. S. a po ní i jejího manžela Dr. V. S. (otce žalobců i jejich polorodého bratra Z. S.) zůstal v bytě v předmětném rodinném domku bydlet Z. S., který se svými rodiči I. a Dr. V. S. vedl společnou domácnost a neměl jinou možnost bydlení; nemohlo mu vzniknout k bytu právo osobního užívání bytu ve smyslu ustanovení § 152 a násl., § 179 odst. 1, § 180 odst. 1 a § 181 obč. zák. v tehdy platném znění, neboť toto právo nesvědčilo ani jeho rodičům, kteří byt v předmětném domě užívali na základě svého vlastnického práva. Dále odvolací soud dovodil odlišně od soudu prvního stupně, který věc posuzoval v souladu s právním názorem dovolacího soudu, že za dosavadního uživatele rodinného domku, kterému byla státní organizace povinna nabídnout přednostně dům ke koupi podle čl. 2 Směrnice č. 10, lze považovat pouze toho, komu svědčilo právo osobního užívání bytu . Protože na Z. S. nemohlo přejít neexistující právo osobního užívání bytu , nenáleželo mu postavení dosavadního uživatele a organizace spravující předmětný rodinný domek i přesto, že požádal o jeho přednostní odkoupení, nebyla povinna mu dům ke koupi nabídnout. Odvolací soud uzavřel, že právní předchůdci žalovaného tedy získali vlastnictví k předmětným nemovitostem v souladu s tehdy platnými předpisy (§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) a nárok žalovaných nelze považovat za oprávněný.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce zastupoval, dne 9.4.2003 a dovolání ze strany žalobců zastoupených advokátem bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 21.5.2003, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé ve svém dovolání, jehož přípustnost opírali o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, které spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu, že nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu a proto dospěl k nesprávnému posouzení věci z hlediska ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v návaznosti na již uváděnou Směrnici č. 10.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobců navrhoval, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto. Zdůrazňoval, že z příbuzných osob původních vlastníků nemovitostí, jež jsou sporné mezi účastníky tohoto řízení, nenáleželo Z. S. postavení uživatele nemovitosti. Žalovaný poukazoval dále na to, že žalobci B. S. a Ing. V. S. nežili s otcem RNDr. V. S. ve společné domácnosti a měli své vlastní byty. Žalovaný také zdůrazňoval, že Z. S. není v daném případě oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. a že tento Z. S. byl stejně jako manželé H. zařazen do seznamu žadatelů o odprodej domu č.p. 893 v P., a to ve stejném postavení jako každý jiný žadatel o koupi rodinného domu.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).

Dovolání dovolatelů tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, přičemž měli za to, že k nesprávnému právnímu posouzení věci dospěl dovolací soud v důsledku toho, že nevycházel z právního názoru dovolacího soudu, obsaženého ve zrušovacím rozsudku z 23.3.2001 sp.zn. 28 Cdo 138/2001.

Dovolací soud zjistil z rozsudku odvolacího soudu ze dne 5.3.2003 (sp.zn. 54 Co 297/2002, Městského soudu v Praze), že rozsudek soudu prvního stupně byl změněn ve výroku o věci samé v důsledku odlišné právní argumentace (oproti právní argumentaci užité prvostupňovým soudem). Odlišnou právní argumentaci založil odvolací soud na názoru, že pojem dosavadní uživatel obsažený v čl. 2 Směrnice č.10 považoval za totožný s pojmem práva osobního užívání bytu podle § 152 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. ve znění zákona č. 146/1971 Sb. a to s tím důsledkem, že děti původního vlastníka v situaci, kdy šlo o rodinný dům, se nemohly stát dosavadním uživatelem i při splnění podmínek § 179 odst. 1 a § 181 citovaného zákona, a proto, nebyla-li jim nemovitost nabídnuta ke koupi, bylo postupováno v souladu s tehdy platnými předpisy.

Odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání, tak dospěl k odlišnému právnímu názoru, než který zaujal ve svém zrušovacím rozsudku ze dne 23.3.2001, sp.zn. 28 Cdo 138/200, Nejvyšší soud, který vyslovil, že pojem dosavadní uživatel podle čl. 2 Směrnice č. 10 je třeba posuzovat šířeji a konkrétně uložil posoudit, zda děti původních vlastníků za analogického použití § 179 odst. 1, § 180 odst. 1 a § 181 obč.zák. splňovaly uvedenou podmínku.

Odvolací soud tak nepostupoval v daném případě podle ustanovení § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu a necítil se být vázán právním názorem dovolacího soudu. Přitom odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že soud prvního stupně provedl dokazování ve vyčerpávajícím rozsahu a jím zjištěný skutkový stav může být spolehlivým podkladem pro konečné rozhodnutí o požadavku žalobců na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s nimi dohodu o vydání předmětných nemovitostí . Odvolací soud také sám doplnění dokazování, ani opakování některých důkazů neprováděl (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).

Nešlo tu ani o situaci, v níž by se v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu skutkový základ změnil tak, že by bylo nutno posoudit samostatně nově provedené dokazování a že by již nebylo možné aplikovat právní názor dovolacího soudu, jímž by za těchto okolností nebyly soudy obou stupňů již vázány.

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. V důsledku nerespektování vázanosti právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu) bylo řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.

Jak již bylo shora předesláno, z výsledků řízení před odvolacím soudem, jakož i z dovolání dovolatelů, plyne, že odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího soudu, neboť ztotožnil pojem dosavadní uživatel ve smyslu Směrnice č. 10 s pojmem osobního užívání bytu podle § 152 a násl. citovaného zákona, ačkoliv Nejvyšší soud České republiky vyšel ve svém zrušovacím rozsudku z nutnosti interpretovat pojem dosavadního uživatele šířeji. K tomu se pro úplnost uvádí, že je tomu tak nejen proto, že Směrnice č. 10 sama tento pojem neřeší, ale také proto, že tento výklad umožňuje reflektovat i situace, kde chybí znak protiprávnosti. Proto dovolací soud přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 občanského soudního řádu) s tím, že právní názor dovolacího soudu je závazný ve smyslu § 243d odst. 1, věta za středníkem občanského soudního řádu.

V dalším řízení soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 20. listopadu 2003

JUDr. Iva Brožová, v. r.

předsedkyně senátu