28 Cdo 1467/2012
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 107 odst. 2 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák., § 39 obč. zák.




28 Cdo 1467/2012
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně V. Š. , bytem T., pošta M., zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Branišovicích 101, proti žalované Zemědělské společnosti Čenkov a. s., IČ: 60838558, se sídlem Malšice Čenkov čp. 76, zastoupené JUDr. Jaroslavem Večeřou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 3a, o zaplacení 661.776,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 15 C 282/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 25. listopadu 2011, č. j. 15 Co 673/2011-180, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 25. listopadu 2011, č. j. 15 Co 673/2011-180, pokud jím byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 28. dubna 2011, č. j. 15 C 282/2009-144, v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 557.812,91 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 13. 11. 2009 do zaplacení a rozhodnuto o nákladech řízení, se ve výrocích I. a II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá.
O d ů v o d n ě n í:


Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 4. 2011, č. j. 15 C 282/2009-144, uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 117.461,23 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). V části o zaplacení dalších 544.315,68 Kč se specifikovanými úroky z prodlení soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 25. 3. 1994 sjednali žalobkyně a její rodiče J. a H. H. coby postupitelé s právním předchůdcem žalované VOD Čenkov písemně smlouvy, na jejichž základě mu postoupili pohledávky z titulu nevypořádaného majetkového podílu z transformace ZD Malšice, žalobkyně v hodnotě 87.392,91 Kč, její otec v hodnotě 7.376,- Kč a matka v hodnotě 463.044,- Kč. Ačkoliv písemná znění smluv ujednání o úplatnosti či bezúplatnosti postoupení pohledávek neobsahují, byly smluvní strany zajedno v tom, že se postupník s postupiteli majetkově vyrovná. Poté, co byl majetek určený na vypořádání výše uvedených transformačních podílů dlužníkem ZD Malšice vydán právnímu předchůdci žalované, sjednala s ním žalobkyně dne 1. 10. 1994 písemně smlouvu o půjčce, na jejímž základě měl být majetek vydaný na základě postupních smluv (tvořený nemovitostmi a živým a mrtvým inventářem) v části odpovídající majetkovému podílu z transformace o celkové hodnotě 631.513,- Kč žalobkyní přenechán k užívání právnímu předchůdci žalované na dobu nejméně deseti let s tím, že nebude-li smlouva písemně vypovězena třicet dnů před uplynutím sjednané doby, prodlužuje se smluvní vztah o další rok. Žalobkyně následně majetkové podíly z transformace ZD Malšice po svých rodičích zdědila, po otci v hodnotě 7.376,- Kč a po matce v hodnotě 567.008,- Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání majetku užívaného na základě předmětné smlouvy o půjčce dopisem ze dne 11. 9. 2007 ve lhůtě do 15. 10. 2007. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaná užívala majetek, který byl jejímu právnímu předchůdci vydán na uspokojení pohledávek žalobkyně a jejích rodičů z titulu vypořádání majetkových podílů z transformace ZD Malšice v souladu se smlouvou o půjčce, tj. oprávněně, až do 15. 10. 2007, kdy uvedený právní důvod užívání v důsledku výzvy žalobkyně odpadl (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ). Jelikož nelze zjistit, jaký konkrétní majetek (nemovitosti či živý nebo mrtvý inventář) byl právnímu předchůdci žalované na vypořádání majetkových podílů z transformace ZD Malšice náležejících žalující straně vydán, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná je žalobkyni povinna poskytnout peněžitou náhradu (§ 458 odst. 1 obč. zák.) ve výši odpovídající 18,6 % nominální hodnoty majetkových podílů z transformace, jež byla v roce 2007 vyplacena i ostatním oprávněným osobám, které se nestaly akcionáři žalované obchodní společnosti. Soud prvního stupně proto žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 18,6 % z částky 661.776,91 Kč, odpovídající majetkovým podílům žalobkyně a jejích rodičů, tj. 117.461,23 Kč s příslušenstvím a co do zbývající částky 544.315,68 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení přitom k námitce žalované promlčeným neshledal, neboť byl uplatněn dne 10. 9. 2009, tj. v dvouleté subjektivní promlčecí době, jež počala běžet dne 15. 10. 2007, kdy měl být na základě výzvy žalobkyně majetek užívaný žalovanou vydán (§ 107 odst. 1 obč. zák.).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2011, č. j. 15 Co 673/2011-180, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II., jímž byla žaloba o zaplacení 544.315,68 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok I.), a změnil ve výroku I. tak, že žalobu zamítl i v části o zaplacení dalších 117.461,23 Kč s příslušenstvím (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Z okolnosti, že jednající osoby v rozporu s písemným zněním smluv o postoupení pohledávek ze dne 25. 3. 1994 uzavřených mezi žalobkyní a jejími rodiči na straně jedné a právním předchůdcem žalované na straně druhé pohledávky z titulu vypořádání majetkových podílů z transformace hodlaly převést za úplatu, jejíž výši ovšem ústně ani konkludentně nesjednaly, odvolací soud dovodil neplatnost těchto smluv (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Jelikož na základě neplatných smluv bylo dlužníkem ZD Malšice plněno postupníkovi (právnímu předchůdci žalované) vydáním majetku v hodnotě 631.512,- Kč, vznikl tím žalobkyni a jejím rodičům vůči postupníkovi nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Tříletá objektivní promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu, přitom počala běžet dnem, kdy dlužník (ZD Malšice) poskytl plnění postupníkovi (právnímu předchůdci žalované), tj. nejpozději dnem 1. 10. 1994, kdy právní předchůdce žalované poté, co plnění od dlužníka obdržel, uzavřel s žalobkyní smlouvu o půjčce (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Ke dni zahájení soudního řízení (10. 9. 2009) tak byl uplatněný nárok dle závěrů odvolacího soudu již promlčen. Odvolací soud proto žalobě vzhledem k vznesené námitce promlčení ani zčásti nevyhověl. Neplatnou přitom shledal i smlouvu o půjčce uzavřenou mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalované dne 1. 10. 1994, když dovodil, že žalobkyně vlastnické právo k majetku vydanému na vypořádání majetkového podílu z transformace postupníkovi nenabyla, nemohla jej proto ani přenechat k užívání jiné osobě (§ 37 odst. 2 obč. zák.). Jelikož na základě předmětných neplatných smluv došlo k postoupení pohledávek žalobkyně a jejích rodičů toliko v celkové výši 557.812,91 Kč, dospěl odvolací soud rovněž k závěru, že v rozsahu, v němž se domáhá zaplacení dalších 103.964,- Kč s příslušenstvím, odpovídajících pohledávce z titulu vypořádání majetkového podílu z transformace náležejícího její matce, jenž nebyl postoupen právnímu předchůdci žalované, žalobkyně ve sporu s žalovanou o vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění od dlužníka v rozsahu převyšujícím postoupené pohledávky není nadána aktivní legitimací.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř. Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně namítala, že smlouvou o půjčce uzavřenou dne 1. 10. 1994 bylo sjednáno oprávnění právního předchůdce žalované ponechat si předmět bezdůvodného obohacení získaného z neplatných smluv o postoupení pohledávek za sjednaných podmínek i nadále. Vytýkala odvolacímu soudu rovněž, že za situace, kdy neplatné smlouvy vyhotovoval právní předchůdce žalované, účastníci se jimi řídili a žalovaná na jejich základě bezúplatně získala určité majetkové hodnoty, které žalobkyni sama navrhovala vypořádat, neposuzoval, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Připomněla též, odkazujíc na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 476/09, nebo ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99, že v důsledku přepjatého formalismu při výkladu právních norem v posuzovaném případě nedošlo k naplnění účelu restitučních předpisů, tj. ke zmírnění způsobených majetkových křivd prostřednictvím ustanovení zákonů č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. o půdě) a č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen transformační zákon). Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné v části směřující proti měnícímu výroku II. podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. z důvodu rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu a v části směřující proti potvrzujícímu výroku I. z důvodu rozpornosti závěrů odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku s judikaturou Nejvyššího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c, odst. 3 o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání.
Neobsahuje-li smlouva o postoupení pohledávky ujednání o tom, zda je pohledávka postupována bezúplatně či za úplatu, platí, že jde o převod bezúplatný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 61/2010). Sjednají-li přitom účastníci této smlouvy na rozdíl od jejího písemného znění (§ 524 odst. 1 obč. zák. stanoví pro smlouvu o postoupení pohledávky obligatorně písemnou formu) postoupení pohledávky za úplatu, má to za následek absolutní neplatnost smlouvy (srov. obdobně ohledně smlouvy o převodu nemovitostí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4242/2011). Jestliže pak pohledávka postoupená na základě absolutně neplatné smlouvy zanikne splněním postupníku, vznikne vůči němu postupiteli nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a to v případě splnění pohledávky na vydání majetkových podílů z transformace družstva ve formě peněžité náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3357/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3659/2010). Za situace, kdy postoupení pohledávky sleduje vyrovnání restitučních nároků na náhradu podle zákona o půdě a zákona o transformaci družstev, je při posuzování námitky promlčení nároku postupitele (oprávněné osoby) na vydání bezdůvodného obohacení získaného na jeho úkor postupníkem (družstvem, jemuž byla pohledávka postoupena) třeba vycházet mimo jiné též z toho, že námitka promlčení práva na restituční náhradu je uplatněna v rozporu s dobrými mravy například tehdy, vyjádří-li se povinná osoba, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, nebo dojde-li k jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné osoby bude v požadované výši uspokojen věcmi, které budou určeny dodatečnou dohodou účastníků, eventuelně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat jako vážný příslib plnění ze strany povinného, podložený jeho reálným jednáním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000). Lze přitom přihlédnout i k tomu, že promlčecí doba, ve které je nutno uplatnit restituční nárok u soudu, počíná běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1307/2010).
V projednávané věci žalobkyně a její rodiče písemnými smlouvami ze dne 25. 3. 1994 postoupili právnímu předchůdci žalované své pohledávky na vyrovnání majetkových podílů z transformace ZD Malšice v celkové výši 557.812,91 Kč, aniž v písemném znění smluv vyjádřili, zda jsou pohledávky postupovány za úplatu nebo bezúplatně. Platí tedy, že smlouvy byly uzavřeny jako bezúplatné. Současně však kontrahenti ústně ujednali, že postupník postupitelům poskytne za postoupení pohledávek konkrétně nespecifikované protiplnění. Předmětné smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné jednak pro rozpor mezi jejich písemným zněním a ústním ujednáním kontrahentů o úplatě za postoupení pohledávek, jednak pro neurčitost ujednání o výši úplaty (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Jestliže z důvodu postoupení pohledávek na základě uvedených neplatných smluv dlužník postupitelů ZD Malšice poskytl právnímu předchůdci žalované coby postupníku plnění na vyrovnání jejich majetkových podílů z transformace, dluh tím zanikl (§ 559 odst. 1 obč. zák.) a postupitelům vzniklo právo domáhat se vůči postupníku vydání bezdůvodného obohacení, jež na jejich úkor přijetím dotčeného plnění získal, a to formou peněžité náhrady (§ 451 odst. 2, § 458 odst. 1 věty druhé obč. zák.). Odvolací soud přitom správně stanovil, že tříletá objektivní promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu, počala běžet již od okamžiku, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Pochybil však, jestliže při posuzování opodstatněnosti námitky promlčení vznesené žalovanou nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu a nezkoumal, zda se vzhledem k nim vznesení námitky promlčení nepříčí dobrým mravům (§ 3 odst. 1, § 39 obč. zák.). Nezohlednil tak okolnost, že postoupení pohledávek sledovalo vyrovnání restitučních nároků žalobkyně a jejích rodičů na náhradu podle zákona o půdě a zákona o transformaci družstev. Nezabýval se tudíž ani otázkou, zda žalující strana nebyla jednáním strany žalované ubezpečována v tom, že po skončení smluvního vztahu založeného smlouvou o půjčce uzavřenou dne 1. 10. 1994 (bez ohledu na to, zda smlouva byla sjednána platně či nikoliv) dojde k uspokojení uplatněného nároku. Nezjišťoval ani okamžik, ve kterém se žalobkyně dozvěděla, že žalovaná uplatněný nárok nadále odmítá uspokojit. Závěry odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku jsou tudíž přinejmenším předčasné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.) v rozsahu, jímž byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 557.812,91 Kč s příslušenstvím, a věc vrátil tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty prvé o. s. ř.).
Jelikož v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení dalších 103.964,- Kč s příslušenstvím, je rozsudek odvolacího soudu založen též na závěru (že žalobkyně není ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení aktivně legitimována, neboť v uvedeném rozsahu nebyla pohledávka z titulu vypořádání majetkového podílu z transformace na právního předchůdce žalované postoupena), jenž nebyl dovoláním dotčen, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. v předmětné části zamítl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1347/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. seš. 2/98).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. března 2013

JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu