28 Cdo 1452/2016
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 11a předpisu č. 229/1991Sb., § 237 o. s. ř.



28 Cdo 1452/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyň: a) J. B. , b) MUDr. Z. Z. , c) E. K. a d) J. K. , všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle při uzavření smlouvy a bezúplatný převod pozemků, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 170/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 12 Co 380/2015-188, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8. července 2015, č. j. 5 C 170/2013-159, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 2319 a parc. č. 2421, obou v k. ú. Ž. u. S., a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyním náklady odvolacího řízení ve výši 12 850 Kč (výrok II.). Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že postup žalované vůči oprávněným osobám podle zákona o půdě je v případě žalobkyně a) liknavý a vůči žalobkyním b) až d) diskriminující, neboť mají přednostní právo na uspokojení jejich zákonného nároku a jsou stavěny na roveň běžným zájemcům o pozemkové parcely, jimž zákonný nárok nesvědčí. Není možné, aby nárok žalobkyně a) nebyl od roku 2002 uspokojen a v případě ostatních žalobkyň od doby pozdější, když jako oprávněné osoby či jejich právní předchůdci jsou evidovány již od roku 1991, resp. 1992. Dokazováním bylo vyloučeno, že by se jednalo o církevní majetek.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala s poukazem na ustanovení § 237 o. s. ř. žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být vyřešena jinak, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná postupovala při uspokojování nároků žalobkyň liknavě a odkazovala přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10-1. Navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2013, které je s ohledem na datum zahájení řízení podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení) a zastoupenou v souladu s ustanovením § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.) je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), stejně jako v usnesení ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, nebo v usnesení ze dne 25. srpna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolací námitka, že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zcela konkrétně zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit.

K tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Příslušná pasáž dovolání ve světle výše uvedeného zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání a požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska), kde fakticky pouze rekapituluje průběh řízení (dokazování) a pouze uvádí nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů o tom, že postupovala liknavě. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a soud nemá povinnost k tomuto doplanění účastníka vyzývat. O uvedenou náležitost dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě nedoplnila (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.), a již proto muselo být dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto v souladu s ustanovením § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř.

K argumentaci dovolatelky (opakující se po obsahové stránce i v mnoha dalších sporech žalované) považuje nicméně dovolací soud nad rámec nutného za vhodné uvést, že v judikatuře Nejvyššího (ale i Ústavního) soudu je dlouhodobě zastáván názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Pozemkovému fondu České republiky (dnes Státnímu pozemkovému úřadu jednajícímu za Českou republiku) uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, jak přiléhavě upozorňuje dovolatel, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé či dokonce svévolné (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a dále také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, a z rozhodnutí Ústavního soudu nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení § 11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Nejvyšší soud nakonec musí zopakovat, že naznačené řešení situace, v níž oprávněná osoba (případně její právní nástupce) v důsledku nedostatků v postupu žalované není s to dosáhnout uspokojení svého oprávněného nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě, nepovažuje za diskriminační vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).

V tomto řízení přitom měl odvolací soud (vycházeje z dostatečných skutkových zjištění soudu prvního stupně) za beze všech pochyb prokázané, že jednání žalované jest vůči žalobkyni a) považovat za liknavé a vůči žalobkyním b) až d) za diskriminující (s ohledem na délku trvání uplatňování restitučního nároku a s ohledem na přezíravý přístup žalované k žalobkyním) s tím, že stát nebyl schopen dlouhodobě uspokojit oprávněné požadavky žalobkyň; ty byly jako oprávněné osoby evidovány již od roku 1991, resp. 1992.

Dovolací soud současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR), jejichž zhodnocením odvolací soud dochází k závěru o liknavosti a svévoli žalované (jejího předchůdce) resp. o diskriminujícím přístupu k oprávněným osobám, je pak otázkou skutkových zjištění, pro jejichž přezkum rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (na tu lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1298/2016, a usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud pro úplnost dodává, že zcela nepřípadný je odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10-1 (dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), jestliže v něm Ústavní soud přitakává závěrům vysloveným dříve v nálezu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, které ovšem nepokládá bezezbytku za aplikovatelné ve věci jím tehdy posuzované (lišící se tím, že zjištěná liknavost Pozemkového fondu byla méně závažná, nedosahující intenzity libovůle a svévole, zatímco oprávněná osoba od počátku usilovala o převod pozemků mimo veřejnou nabídku, určených k zastavění, nikoliv o vydání pozemků, kterou jsou a budou i nadále součástí zemědělského půdního fondu, a budou tedy plnit účel a cíl sledovaný zákonem o půdě a vyjádřený i v jeho preambuli).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že na ně žádný z účastníků nemá právo, neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyním žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017

Mgr. Miloš Pól
předseda senátu