28 Cdo 1452/2008
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 písm. c) předpisu č. 172/1991Sb.




28 Cdo 1452/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce m. K. V., zastoupeného advokátem, proti žalované J. M., zastoupené

advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 4/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2007, č.j. 56 Co 170/2006-315, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 10.300,- Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :



Krajský soud v Plzni svým rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 2. 2006, č.j. 16 C 4/98-227, tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem stavby občanské vybavenosti (tržního krámku) prodejny č.p. 28 (správně bez č.p.) v L. ulici v K. V. na pozemku st. p.č. 1216/4 v k.ú. K. V., zapsané u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrální pracoviště v K. V., na LV č. 1343 pro k.ú. a obec K. V. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Náklady odvolacího řízení žalované, jakožto náklady vzniklé České republice Krajskému soudu v Plzni za řízení, byl povinen zaplatit žalobce.

Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitosti stavby občanské vybavenosti (tržního krámku) prodejny č.p. 28 (správně bez čísla popisného) v L. ulici v obci a k.ú. K. V. na pozemku st. p.č. 1216/4. Žalobce tvrdil a v řízení se snažil prokázat, že jde o tzv. historický majetek, který na žalobce přešel na základě ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále zákon o majetku obcí). Tento majetek, tj. tržní krámek, vlastnil žalobce ke dni 31. 12. 1949, neboť vlastnil k tomuto datu i pozemek (st. p.č. 1216/4 v k.ú. K. V.), který tvořil se stavbou tržního krámku jeden funkční celek. Nabytí vlastnického práva k tržnímu krámku žalovanou na základě dražby podle zákona

č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, považoval žalobce za absolutně neplatný právní úkon, neboť český stát nemohl na žalovanou převést vlastnictví k nemovitosti, když mu tato již nepatřila.

Žalobce podle odvolacího soudu prokázal na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. V řízení bylo zjištěno, že žalobce nabyl pozemek st. p.č. 1216/4 v k.ú. K. V. (původně označený jako st. p.č. 37) v roce 1890. Žalobce v řízení před odvolacím soudem nepředložil žádný dostatečný důkaz o svém vlastnictví k předmětnému tržnímu stánku; své vlastnické právo opíral o písemnou práci Ing. M. Drobná architektura K. V. . Podle zjištění odvolacího soudu se tato práce vlastnictvím předmětného tržního krámku nezabývala, a obsah této práce lze interpretovat tak, že měla zjistit z konkrétních archivních materiálů skutečnost, že žalobce byl ke dni 31. 12. 1949 vlastníkem sporného tržního krámku. Odvolací soud za situace, kdy v archivu Národního památkového ústavu v P., Magistrátu města K. V., oddělení památkové péče a Karlovarského muzea nebyly dohledány listiny o vlastnictví tržního krámku k rozhodnému datu, vycházel ze znaleckého posudku z oboru geodesie a kartografie, zpracovaného znalkyní v tomto oboru Ing. J. P. Znalkyně v posudku uvedla, že v příslušné sbírce listin se žádný písemný doklad o vlastnictví tržního krámku k 31. 12. 1949 nenachází. Žalobce se tak ocitl v důkazní nouzi ohledně prokázání otázky svého vlastnického práva k tržního krámku. Odvolací soud odmítl tvrzení žalobce, že ze zápisu v pozemkové knize a jeho vlastnictví k pozemku st. p.č. 37 ke dni 31. 12. 1949 lze dovodit jeho vlastnictví též k tržnímu krámku s ohledem na tehdejší právní úpravu založenou na zásadě superficies solo cedit. Odvolací soud upozornil, že tato zásada nebyla bezvýjimečná, neboť jak vyplynulo ze znaleckého posudku dočasné stavby

(o kterou v daném případě šlo) se nezapisovaly nejen do pozemkové knihy, nýbrž ani do pozemkového katastru. Na základě shora uvedených skutečností odvolací soud uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal rozhodnou tvrzenou skutečnost, že předmětný tržní krámek přešel do jeho vlastnictví s účinností zákona o majetku obcí (24. 5. 1991).



Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřoval v procesní vadě, kterou bylo řízení postiženo, a která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále rozhodnutí soudu podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedených důkazech. Dovolatel dovozoval vlastnictví k tržnímu krámku z právní úpravy obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen o. z. o), která vycházela z právní neoddělitelnosti vlastnictví stavby od vlastnictví pozemku, kdy po právní stránce byla stavba považována za součást pozemku. Procesní vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřoval dovolatel v neprovedení navrhovaných důkazů, jimiž byly spisy Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 16 C 91/2001 a sp. zn. 16 C 6/1998, týkající se sousedních tržních krámků. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že tržní krámek nezapsaný v pozemkové knize má charakter dočasné stavby, a proto nesdílí shodný právní režim s pozemkem nacházejícím se pod touto stavbou. Dovolatel též zpochybňoval skutkové závěry odvolacího soudu, které vyplynuly z provedených důkazů. Dovolatel měl zato, že v řízení prokázal výstavbu tržních krámků, včetně sporného, mající trvalý charakter tvořící s pozemkem jeden funkční celek, a své vlastnické právo k rozhodnému datu, tj. k 31. 12. 1949. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila. Nesouhlasila s dovolacími důvody a tvrdila, že nelze provést důkaz listinou podle § 129 o. s. ř. označenou jako důkaz spisem soudu, byť s identifikací spisové značky. Žalovaná souhlasila se závěrem odvolacího soudu, že pokud byla stavba tržního krámku zřízena k 31. 12. 1949 na předmětném pozemku bez evidence podle o. z. o., tak pouze jako stavba dočasná, která netvoří s pozemkem jeden funkční celek, a tedy nepodléhá režimu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako zjevně bezdůvodné.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.

Dovolání není důvodné.

Věci, které byly na pozemku zřízeny s tím úmyslem, aby tam trvale zůstaly, jako domy a jiné budovy, považoval § 294 o. z. o. za součást nemovitosti; vycházel tak z římskoprávní zásady superficies solo cedit. Stavbu bylo možné považovat za součást pozemku pouze při splnění dvou předpokladů, jednak pevného spojení s pozemkem

a také trvalosti stavby, tj. jejího zřízení s úmyslem, aby tam trvale zůstala. Posouzení míry pevnosti spojení se určovalo podle toho, jaká se obvykle pro takovou stavbu vyžadovala; volnější byla u dřevěných chat, pevnější u zděných staveb (činžovních). Trvalost stavby se dovozovala podle okolností objektivně patrných (podle účelu). Pokud tu byly takové okolnosti, které by vylučovaly uvedený charakter stavby, nešlo o součást nemovitosti. Jako součást pozemku nebyly s ohledem na zevně patrné okolnosti považovány zejména výstavní a slavnostní brány, tribuny, turistické chaty, ochranné boudy, tržní stánky, kiosky, nouzové kolonie u velkých měst, divadelní arény a jiné (srov. Rouček, F., Sedláček, J., a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl. II., repr. z roku 1935, Praha, 1998, s. 43).

V obsahu spisu, zejména ve Zprávě o odborné prohlídce a mykologickém průzkumu prodejen v ulici T. a L. ulici v K. V. v rámci Zprávy o rekonstrukci tržních stánků, je mimo jiné uvedeno, že sporný tržní krámek má dřevěnou konstrukci, která původně svým architektonickým řešením odpovídala vzhledu staré dřevěné kolonády. Tržní krámky (také nazývané boutique) byly původně stavěny jako přízemní objekty ve většině v levném náhražkovém materiálu dřevě. Jednalo se o stavbu účelovou, včetně sociálního zařízení, osobitě pojatou. Na kamenném soklu s pískovcovým překladem byly postaveny zděné příčky mezi jednotlivými krámky, ale především dřevěná konstrukce s výklady. Jednalo se o objekty přízemní, s nízkými sedlovými střechami, průčelí doplněné štíty. Tržní stánky byly původně budovány jako objekty sezónní, tedy sloužící k prodeji od května do října. Stavebními úpravami z posledních let byl však jejich vzhled postupně měněn, ozdobné architektonické prvky odstraňovány a původní nosné dřevěné konstrukce živelně nahrazovány jinými.

S ohledem na stavebně technický stav původních tržních stánků nelze dovodit zejména trvalost stavby ve smyslu právní úpravy tehdy platné, a to zejména s ohledem na účel jejich využití, tj. pouze v lázeňské sezóně, což bylo v K. V. od května do konce září. Za této situace nelze dovozovat vlastnictví ke spornému tržnímu stánku pouze s odkazem na zákonnou úpravu totožnosti vlastníka pozemku s vlastníkem tržního stánku. V řízení žalobce nepředložil žádný jiný důkaz, který by svědčil

o vlastnictví tržního stánku, a proto neunesl důkazní břemeno na něm ležící.

K námitce dovolatele ohledně neprovedení důkazů soudními spisy v dovolání blíže specifikovanými dovolací soud pouze dodává, že tyto spisy se týkaly sporů mezi jinými účastníky s odlišným předmětem sporu, byť vycházely z obdobného skutkového stavu. V postupu odvolacího soudu nelze spatřovat procesní vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zejména za situace, kdy odvolací soud z doplněného dokazování dospěl k jinému právnímu závěru, přičemž existující pravomocná rozhodnutí obdobných sporů nebyla pro odvolací soud závazná a ani netvořila jinou překážku v řízení, např. překážku věci rozsouzené.

Uplatněné dovolací důvody s ohledem na výše uvedené nebyly naplněny

a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítá (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

Žalovaná má podle § 243c odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., polovina sazby, tj. 10.000,- Kč (§ 5 písm. b/), neboť byl učiněn pouze jeden úkon právní služby (§ 18 odst. 1 cit. vyhl.). Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. ledna 2009

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu