28 Cdo 1452/2003
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb., § 95 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1452/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobce J. Ch., proti žalovanému P. J. R., zastoupenému advokátem, o zaplacení 418.217,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 10 C 105/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2002, č. j. 12 Co 409/2002-93, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chebu uložil ve výrocích I., II. a III. rozsudku ze dne 18. 7. 2001, č. j. 10 C 105/98-56, žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku celkem 370.404,80 Kč s příslušenstvím, za dlužné nájemné z nebytových prostor a služby s užíváním prostor spojené, pro období od května 1995 do února 1997 včetně. Ve výrocích IV., V., VI. rozsudku byla žaloba zamítnuta ohledně zaplacení částky 47.812,20 Kč s příslušenstvím a úroku ve výši 2% resp. 21% z částek 209.216,60 a 1.188,20 Kč. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů řízení vzniklých žalobci.

Soud prvního stupně kvalifikoval v rámci prejudice nájemní smlouvu mezi účastníky ze dne 5. 4. 1995 jako neplatnou,a to pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Vyšel přitom ze skutečnosti, že v době uzavření smlouvy neodpovídal zamýšlený účel nájmu (prodejna průmyslového zboží) kolaudačnímu určení prostor (řezbářská dílna, sklad dřeva, přípravna). Žalovaný však v rozhodné době prostory fakticky užíval a prvostupňový soud podřadil nárok žalobce pod právní titul bezdůvodného obohacení, jako prospěch získaný bez právního důvodu s právním režimem plnění podle § 457, 458 odst. 1 občanského zákoníku.

Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 17. 9. 2002, č. j. 12 Co 409/2002-93, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o povinnosti k peněžnímu plnění, napadených odvoláním žalovaného, potvrdil. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění nižší instance, posoudil však odchylně otázku platnosti nájemní smlouvy. Dovodil zejména, že ke smlouvě dal dne 29. 3. 1995 předchozí souhlas Městský úřad v Ch. a týž orgán pak ve správním řízení udělil dne 4. 12. 1995 souhlas i k využití prostor k prodeji průmyslového zboží; záměr povolit užívání prostor za tímto účelem přitom sdělil Městský úřad v Ch. žalobci ještě před uzavřením smlouvy o nájmu nebytových prostor se žalovaným, v rámci souhlasu s nájemní smlouvou. Smlouva sjednaná mezi účastníky je tedy platná a ta část plnění, kterou žalobce oprávněně požadoval, nepostrádá smluvní základ.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu dovoláním. Dovolací námitky přičítají napadenému rozsudku zásadní právní význam, podepřený dvěma skupinami argumentů. První vychází z rozdílného právního posouzení věci soudy obou řádných instancí. Stalo se tak bez toho, že by některý z účastníků tvrdil, že žalobní nárok by mohl být opřen o právní titul bezdůvodného obohacení. Druhý okruh argumentů navazuje na předchozí, má převážně procesní charakter a zabývá se důsledky změněné právní kvalifikace nároku soudem prvního stupně. Účastníci měli být podle žalovaného poučeni podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ), aby pro případ posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení doplnili skutková tvrzení a navrhli další důkazy. Přes právní názor Nejvyššího soudu (Odon 30/94/Fa) žalobce neprovedl před přiznáním plnění z jiného titulu změnu žaloby. Dovolatel současně uvedl, že podle jeho názoru byla nájemní smlouva správně soudem prvního stupně posouzena jako neplatná. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Obsah dovolání konkretizuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.; přezkumu podle těchto důvodů však byl dovolací soud povinen předřadit posouzení přípustnosti dovolání.

Neexistence zjevné či skryté diformity rozsudků obou instancí (§ 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.) nastolila jedinou eventualitu přípustnosti dovolání, a sice pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce (písm. c/ citovaného ustanovení). Navazující ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. obsahuje v demonstrativním, prakticky však spíše uzavřeném výčtu dvě varianty podmínek přípustnosti dovolání:

- právní otázku dosud nevyřešenou dovolacím soudem nebo judikovanou odvolacími soudy či senáty dovolacího soudu rozdílně;

- právní otázku vyřešenou odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem.

Z pohledu takto vymezené přípustnosti dovolání nebyl dovolací soud oprávněn brát v úvahu ty námitky žalovaného, jejichž povaha byla převážně procesní. Jejich přezkum, nehledě na nedostatek jasného vymezení právní otázky v souvislosti s nimi, by přicházel v úvahu teprve při posouzení oprávněnosti uplatněných dovolacích důvodů (zde by šlo o důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy o vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci).

Dovolatel ovšem též namítl, že pochybením ve věci je rozpor v právní kvalifikaci předběžné otázky platnosti nájemní smlouvy mezi oběma nižšími instancemi. Takto vymezenou otázku lze z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. posoudit.

Dovolací soud nezjistil, že by nastolená otázka činila obtíže odvolacím soudům a že by se jejich rozhodnutí dostala v tomto směru do kontradikce. Pokud jde o Nejvyšší soud, pak se jeho řešení problému (po předchozích výkladových rozporech, z nichž zřejmě pochází dovolatelem nedostatečně citovaný judikát) ustálilo. Změna právní kvalifikace ve vztahu (ne)platnost smlouvy bezdůvodné obohacení není změnou předmětu řízení vymezeného žalobou a není tedy ani změnou žaloby. Rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, která umožňují podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu než uváděnou žalobcem, je jeho povinností věc podle příslušných ustanovení posoudit a o nároku rozhodnout. Tento závěr, učiněný o meritu věci, platí též o posouzení předběžné otázky, o níž nyní jde; platí také pro eventualitu odlišného právního posouzení věci - oproti posouzení prvostupňovému - odvolacím soudem, jak je patrno například z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, nebo ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001. Na tyto judikáty, uveřejněné mj. v periodiku Soudní judikatura č. 9/2002, 9/2003, dovolací soud v podrobnostech odkazuje.

Odvolací instanci nelze také vytknout hmotněprávní pochybení při posouzení nájemní smlouvy, rozhodné ve vztahu k přiznanému plnění, jako sjednané v souladu se zákonem. Odvolací soud vyšel z úplných skutkových zjištění a kvalifikoval je v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Naopak soud prvního stupně byl v tomto ohledu příliš formalistický a nevzal v potaz všechny zjištěné okolnosti.

Nad rámec posouzení přípustnosti dovolání je možné dodat, že dovolatel nemohl být poškozen ani po procesní stránce, vytýkal-li odvolacímu soudu nedostatek postupu podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Kvalifikoval-li odvolací soud smlouvu o nájmu nebytových prostor mezi účastníky jako platnou, pak se jeho právní náhled shodoval s posouzením věci žalobcem od počátku řízení a žalovaný měl po celou dobu řízení před soudem prvního stupně možnost tvrdit rozhodující skutečnosti a navrhovat důkazy. Odvolací řízení je pak již ovládáno zásadou neúplné apelace (§ 205a o. s. ř.); z odvolání žalovaného však stejně nelze odvodit skutkový resp. důkazní přínos pro věc, který by za jistých okolností mohl při opomenutí zakládat pochybení odvolací instance (ani obsah dovolání to nenaznačuje).

Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí ve věci samé po právní stránce tedy nebyla dána a dovolací soud za použití ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.

Žalobci nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu