28 Cdo 145/2012
Datum rozhodnutí: 07.02.2012
Dotčené předpisy: § 18 odst. 3 ZKV, § 159a odst. 1, 4 o. s. ř., § 451 obč. zák., § 458 odst. 1 obč. zák.




28 Cdo 145/2012


U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. F. K. , jako správce konkursní podstaty úpadkyně Ladislavy Sedláčkové, nar. 28. 1. 1945, bytem v České Skalici, Máchova 185, proti žalovanému B. S., zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Šafaříkova 666, o zaplacení 1.095.303,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 8/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2011, č. j. 21 Co 49/2011-319, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalovaného rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. září 2010, č.j. 7 C 8/2006-296, ve znění opravného usnesení ze dne 15. listopadu 2010, č. j. 7 C 8/2006-302, potvrdil ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci 541.587,50 Kč s 4 % úrokem z prodlení jdoucím od 4. 1. 2006 do zaplacení, a v nákladových výrocích III. a V. (výrok I.). Změnil jej pouze ve výroku IV., jímž byla stanovena poplatková povinnost (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že dům čp. 55 na st. p. č. 869/1, stavební parcela č. 869/1 a pozemkové parcely č. 870/1 a 870/2, vše v katastrálním území Č., byly od 6. 2. 2002 sepsány do konkursní podstaty L. S. (dále jen úpadkyně) spravované žalobcem. Na návrh žalovaného, coby podílového spoluvlastníka dotčených nemovitostí v rozsahu jedné ideální poloviny, byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 42 Cm 94/2002, jenž nabyl právní moci dne 7. 1. 2004, z konkursní podstaty vyloučena jedna ideální polovina domu čp. 55 na st. p. č. 869/1 a stavební parcely č. 869/1. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007, č. j. 15 Cmo 167/2007-134, byla z konkursní podstaty následně vyloučena též jedna ideální polovina pozemkových parcel č. 870/1 a 870/2. Nemovitosti v období od 24. 11. 2002 do 16. 6. 2004 užíval, event. přenechával k užívání třetím osobám, v celém rozsahu žalovaný. Obvyklé nájemné za užívání dotčených nemovitostí v uvedeném období odpovídá částce 1.083.175,- Kč. Na základě tohoto skutkového stavu odvolací soud shledal správnými právní závěry soudu prvního stupně, že v důsledku výlučného užívání inkriminovaných nemovitostí, ohledně nichž byl spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny sepsán do konkursní podstaty, aniž z ní byl následně vyloučen, se žalovaný (podílový spoluvlastník druhé ideální poloviny nemovitostí) bezdůvodně obohatil na úkor konkursní podstaty (§ 451 a následující občanského zákoníku dále jen obč. zák.). Správci konkursní podstaty je proto povinen poskytnout peněžní náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu) ve výši 541.587,50 Kč (s příslušenstvím) odpovídající jedné polovině obvyklého nájemného za užívání dotčených nemovitostí v inkriminovaném období (§ 458 obč. zák.). K námitkám žalovaného odvolací soud doplnil, že kupní smlouva uzavřená dne 22. 10. 2002 mezi prodávajícím žalovaným a kupující obchodní společností DOPS, s.r.o., na jejímž základě měla být převedena ideální jedna polovina domu čp. 55 na st. p. č. 869/1 a stavební parcely č. 869/1 na obchodní společnost DOPS, s.r.o. (uvedenou skutečnost uplatnil žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně), je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.), neboť žalovaný se spoluvlastnickým podílem, jenž byl od 6. 2. 2002 sepsán do konkursní podstaty, nakládal bez souhlasu správce konkursní podstaty (§ 18 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb.). Odvolací soud rovněž vysvětlil, že výrok pravomocného rozsudku pro uznání Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 8. 2008, č. j. 6 C 155/2008-50, jímž bylo určeno, že vlastníkem inkriminovaných nemovitostí je obchodní společnost DOPS, s.r.o., není pro žalobce, jenž daného řízení nebyl účasten, ani pro soud závazný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Namítal nesprávné právní posouzení otázky platnosti kupní smlouvy uzavřené dne 22. 10. 2002, na jejímž základě spoluvlastnický podíl k domu čp. 55 na st. p. č. 869/1 a stavební parcele č. 869/1 o velikosti jedné ideální poloviny převedl na obchodní společnost DOPS, s.r.o., poukazuje na pravomocný rozsudek pro uznání Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 8. 2008, č. j. 6 C 155/2008-50, jímž bylo určeno, že vlastníkem inkriminovaných nemovitostí je obchodní společnost DOPS, s.r.o. Chybným spatřoval též právní závěr soudů nižšího stupně, že se na úkor konkursní podstaty bezdůvodně obohatil i v situaci, kdy nemovitosti osobně neužíval a přenechával je k užívání třetím osobám. Nesprávnost právního posouzení věci spatřoval rovněž v okolnosti, že soudy nižších stupňů při posuzování výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitostí spoluvlastníkem nad rámec spoluvlastnického podílu vycházely z obvyklé výše nájemného v daném místě a čase a nikoliv z výše nájemného, jež bylo za užívání inkriminovaných nemovitostí reálně vyplaceno. Zpochybňoval i skutkové závěry soudů nižšího stupně o tom, že v inkriminovaném období výlučně užíval předmětné nemovitosti a bránil v jejich užívání žalobci. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

V projednávané věci soud prvního stupně o uplatněném nároku v části o zaplacení 541.587,50 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětných nemovitostí v období od 24. 11. 2002 do 16. 6. 2004 pozdějším rozsudkem rozhodl shodně jako ve svém dřívějším rozsudku (rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2007, č.j. 7 C 8/2006-139) zrušeném odvolacím soudem (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. listopadu 2008, č.j. 21 Co 408/2008-196). Soud prvního stupně při svém rozhodování navíc ani nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu (důvodem zrušení rozhodnutí byla nepřezkoumatelnost skutkových závěrů). Proti napadenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu tudíž může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

O nesprávné právní posouzení věci, může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaných právních závěrech, že kupní smlouva, na jejímž základě převedl bez souhlasu správce konkursní podstaty spoluvlastnický podíl k nemovitostem sepsaným do konkursní podstaty na třetí osobu, je neplatná; že soudy v projednávané věci nejsou vázány pravomocným rozsudkem o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem vydaným v řízení, jehož se žalobce neúčastnil; že se na úkor druhého spoluvlastníka bezdůvodně obohatí i ten spoluvlastník, který bez jeho souhlasu přenechá společnou věc do užívání třetí osobě; že peněžitá náhrada za užívání nemovitostí spoluvlastníkem nad rámec spoluvlastnického podílu odpovídá obvyklé výši nájemného v daném místě a čase.

Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (§ 18 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb.). Jestliže tedy žalovaný poté, co předmětné nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty, převedl jejich ideální jednu polovinu bez souhlasu žalujícího správce na třetí osobu, je uzavřená kupní smlouva pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5230/2008, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. sešitu 5/2011.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 10, roč. 2003, pod č. 168, vyplývá, že pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem tohoto řízení, nemůže soud při posuzování jeho věci vycházet ze závěru, že o vlastnickém právu bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Ve vztahu k žalobci, jenž se řízení o určení vlastnického práva vedeného u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 155/2008 neúčastnil, tudíž otázka vlastnictví předmětných nemovitostí pravomocně vyřešena není a rozsudek pro uznání Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 8. 2008, č. j. 6 C 155/2008-50, pro něj ani pro soudy rozhodující v projednávané věci není závazný (§ 159a odst. 1, 4 o. s. ř.).

Ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, Nejvyšší soud zaujal názor, že uzavřel-li jeden ze spoluvlastníků bez souhlasu druhého spoluvlastníka smlouvu, jíž umožnil třetí osobě užívat předmět spoluvlastnictví, není opomenutý spoluvlastník (ten, který nedal k užívání společné věci souhlas) legitimován požadovat po této třetí osobě vydání bezdůvodného obohacení, které jí užíváním předmětu spoluvlastnictví podle neplatné smlouvy vzniklo; je povolán požadovat vydání bezdůvodného obohacení pouze po druhém spoluvlastníku, a to v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický podíl nadužíval . Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. Peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) nemusí vydávat pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2626/99 uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 261, ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 11/2004 nebo ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005). Byl-li majetkový prospěch získán užíváním věci, je jeho peněžním vyjádřením částka odpovídající částkám obvykle vynakládaným v daném místě a čase za užívání obdobných věcí, zpravidla formou nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 53/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004).

Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dovolatelem nastíněné právní otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávné skutkové závěry, je třeba uvést, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) se při posuzování zásadní právní významnosti rozhodnutí odvolacího soudu nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. února 2012
Mgr. Petr Kraus, v. r.
předseda senátu