28 Cdo 1446/2004
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1446/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. B., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2004, sp. zn. 20 Co 444/2003 (v právní věci žalobce M. B., zast. advokátem, proti žalovaným 1) K. Š., a 2) J. Š., zastoupených advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 64/2001) takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2004, sp. zn. 20 Co 444/2003 ve výroku I. a/, výroku I. b/ a ve výroku II. se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 19.2. 2004, č.j. 20 Co 444/2003 577 ve výroku pod bodem I. a) potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 24.6. 2003, č.j. 5 C 64/2001-535, ve znění opravného usnesení ze dne 31.7. 2003, č.j. 5 C 64/2001-543, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal povinnosti žalovaných uzavřít s ní dohodu o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí domu čp. 277b na stavební parcele č. 563/2, stavební parcely č. 563/2 a zahrady č. 437/3 v katastrálním území N. M. n. M. Výrokem I. b) a výrokem II. svého rozsudku odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů prvoinstančního a odvolacího řízení.

Soudy obou instancí vycházely z toho, že žalobce sice (ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích) je oprávněnou osobou (§ 3 odst. 4 písm. c/) a řádně a včas požádal o vydání nemovitostí (§ 5 odst. 2), nicméně jeho restitučnímu nároku nelze vyhovět, protože se mu nepodařilo prokázat, že by žalovaní nabyli vlastnictví k nemovitostem od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Nejvážnější námitka žalobce ve výše uvedeném směru se podle odvolacího soudu týkala kupní ceny nemovitostí, za kterou žalovaní konfiskát v roce 1966 získali. Krajský soud si při posuzování kupní ceny položil otázku, zda je zcela jednoznačně a bez všech pochybností prokázáno, že (stavitelem K. v roce 1966) stanovená cena je zcela určitě nižší, než cena správně určená. Takovýto závěr ovšem podle odvolacího soudu učinit nelze, což vyplývá např. ze závěrů posudku znaleckého ústavu (viz č.l. 426 až 436), které ústí do zjištění, že ocenění provedené V. K. nebylo v rozporu s tehdy platným obecně závazným předpisem, tedy vyhláškou č. 73/1964 Sb. Výtka žalobce, že okresní soud neřekl, jaká cena nemovitostí tedy byla v době prodeje žalovaným správná, nemá proto zásadní právní význam, když rozhodné je, zda je možno s jistotou prohlásit, zda byla cena určená V. K. určena vadně a nižší, než měla být. Návrh žalobce na přibrání dalšího znalce do řízení odvolací soud neakceptoval, když vzhledem k posuzované problematice by se jednalo jen o další náhled na něco, co se stoprocentní jistotou stanovit nelze. Odvolací soud přitom poukazuje na nemožnost jednoznačného určení opotřebení domku či určení stavebně-technického stavu v době prodeje, který je po uplynutí 40 let jen velmi obtížně zjistitelný.

Pokud pak žalobce argumentoval při tvrzení o nabytí nemovitostí ze strany žalovaných v rozporu s tehdy platnými předpisy Směrnicí č. 10 Ministerstva financí č.j. 314/17.756/64, poukázal odvolací soud na to, že tato směrnice není obecně závazným právním předpisem, neboť nebyla publikována ve sbírce zákonů, ale jen ve Věstníku ministerstva financí. Přitom předpisem tehdy platným ve smyslu § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. je nutno rozumět jen předpis obecně závazný, jak odvolací soud dovodil z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 28 Cdo 237/2002, 3 Cdon 333/96, 2 Cdon 92/96).

O dodržení uvedené Směrnice je dále možné uvažovat ve vztahu k druhé podmínce uvedené v § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., tedy vzhledem k nabytí na základě protiprávního zvýhodnění, ke kterému mělo dojít tím, že nikomu jinému z těch, kteří v domě v té době bydleli, nebyla koupě nabídnuta. Směrnice přikazovala nabídnout nemovitost ke koupi především dosavadnímu uživateli (uživatelům) . V řízení nebylo zjištěno, zda a případně komu z uživatelů byla koupě nabídnuta kromě žalovaných snad uživateli Š., který o prodeji věděl. Směrnice ale dodržena byla, protože žalovaní, kterým byla koupě nabídnuta v domě bydleli. I kdyby tedy tehdy byla koupě nabídnuta pouze žalovaným a nikomu jinému, nelze z toho dovozovat naplnění ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., neboť žalovaní oprávněnými adepty (jakožto uživatelé domu) na koupi nemovitosti byli.

Nebylo prokázáno ani protiprávní zvýhodnění žalovaných při koupi ani ve vztahu k tehdejší politické angažovanosti a pracovním zařazení žalovaného, který byl řadovým členem KSČ a pracoval jako vedoucí výrobního útvaru. Žalovaná pracovala jako řadový zaměstnanec bez politické příslušnosti. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že žalovaní nejsou povinnými osobami podle § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. a potvrdil zamítnutí restitučního nároku.

Proti rozsudku odvolacího soudu (do výroků I. a/,b/ a výroku II. podal žalobce dovolání. Dovolatel nejprve napadá skutková zjištění odvolacího soudu, který správně měl jednoznačně určit jaká kupní cena měla být v době prodeje zaplacena podle tehdy platných předpisů. Stejně tak měl být přesně zjištěn stav nemovitostí v době jejich prodeje žalovaným. Podle žalobce dále tehdy platné předpisy podle § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. nelze vykládat pouze jako obecně závazné předpisy, ale i jako předpisy nepublikované ve sbírce zákonů. Vždy se jednalo o předpisy vydávané a vnucované občanům totalitní mocí. Nabídka nemovitosti ke koupi měla být rozhodně učiněna všem dosavadním uživatelům. Pokud by tato nabídka byla učiněna jeho matce, tato by domek odkoupila, a to díky finančnímu přispění příbuzných ze zahraničí. K preferenci žalovaných přitom došlo díky tomu, že žalovaný požíval výhod člena tehdejší vládnoucí politické strany.

K uplatněnému dovolání podali žalovaní vyjádření. Podle žalovaných není zřejmé, v čem žalobce spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovaní jsou povinnými osobami dle zák. č. 87/1991 Sb. K dalším tvrzením se již vyjádřili v předchozím řízení a na svém stanovisku nehodlají nic měnit.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Dovolací soud se nejprve musel zabývat přípustností (§ 236 odst. 1 o.s.ř.) uplatněného mimořádného opravného prostředku. Dovolatel v této souvislosti upozorňují na vhodnost aplikace § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že v daném případě je naplněna podmínka zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, a to pro rozpornost jeho závěru o nabídkové povinnosti tehdejším uživatelům nemovitosti při jejím prodeji s již ustálenou judikaturou vyšších soudů.

Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.), a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.; vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. K uplatněným dovolacím důvodům ovšem Nejvyšší soud poznamenává, že při přípustnosti mimořádného opravného prostředku dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolací přezkum otevřen pouze posouzení otázek právních, nikoliv však již skutkových.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

V předmětné věci soudy obou instancí dovodily, že žalovaní nejsou osobami povinnými ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení jsou povinnými osobami fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele .

Povaha otázek, které mohou být dovolacím soudem v dané věci přezkoumány nedovoluje přihlédnout k námitkám žalobce, které vznesl vůči posouzení kupní ceny zaplacené žalovanými při převodu nemovitostí. Odvolací soud určitým způsobem zhodnotil nashromážděné důkazy, mezi které patřily i celkem tři znalecké posudky, a vycházel mimo jiné ze závěru obsaženého v doplňku znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VUT v B. (č.l. 426 436) podle kterého bylo dle čl. 3 odst. 4 Směrnice 10/64 možné snížit určenou cenu až o polovinu, a to vzhledem k předpokládaným nákladům na generální opravu. Pokud znalec K. místo toho postupem dle vyhlášky č. 73/64 Sb. zvýšil procento opotřebení domu, dosáhl tím v daném případě snížení ceny o jednu čtvrtinu. Za této situace by bylo možné účinně napadat jen znalcovo pochybení ohledně nepatřičného ocenění verandy a neocenění půlkruhové části pokoje. Takto vzniklá chyba však rozhodně spadá tolerovatelného rozdílu mezi cenou tehdy určenou a cenou která měla být správně určena, ohledně kterého se judikatura vyšších soudů ustálila v pásmu do 20 procentních bodů. Za této situace odvolací soud v naznačeném směru nezatížil své rozhodnutí pochybením, které by bylo možné napadnout v režimu přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Odvolací soud dále při úvaze o naplnění podmínek ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. ve své argumentaci mj. uvedl, že není podstatné, zda a případně komu z uživatelů byla koupě nemovitostí nabídnuta kromě žalovaných. S tímto názorem se ovšem dovolací soud nemůže ztotožnit.

Směrnice č. 10 Ministerstva financí č.j. 314/17.756/64 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům ve svém článku 2 ( Výběr kupce ), bod 1 ukládala státní organizaci povinnost rodinný domek nabídnout především dosavadnímu uživateli (uživatelům). Toto ustanovení nelze interpretovat tak, že bylo na libovůli dotčené státní organizace, kterému z uživatelů koupi nabídne, ale jedině tak, že tato nabídka musí být učiněna všem uživatelům prodávané nemovitosti. Pokud tomu tak nebylo, jednalo se o postup, který byl v rozporu s uvedenou směrnicí. Tento předpis sice nebyl předpisem obecně závazným ve smyslu § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., to ovšem neznamená že by tato skutečnost neměla mít v režimu dotčené restituční legislativy žádný dopad.

Jak bylo vysvětleno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1220/98, o zvýhodnění ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. lze uvažovat i tehdy, jestliže při prodeji věci nebyla dodržena pravidla výběru mezi uchazeči o prodávanou věc stanovená i interním předpisem ve Sbírce zákonů, popřípadě dříve v Úředním listu nepublikovaným či neoznámeným, jestliže cílem postupu stanoveného takovým interním předpisem byl výběr zájemce o koupi, na něhož pak byla věc převedena ve smyslu tehdy platného právního předpisu obecně závazného.

S tímto právním závěrem se ztotožnil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 5.11. 2002, sp. zn. II. ÚS 561/99, publikovaném ve Sb. nálezů a usnesení ÚS, svazek 28, nález č. 138: Ochrany tedy nepožívá ta osoba, jež realizovaný majetek nabyla způsobem, jenž ani z tehdejšího pohledu nelze považovat za korektní (či fair ), tzn. v rozporu s právem či za nedodržení pravidel, jež si sám stát pro převody majetku (práv) stanovil, byl-li tímto postupem nabyvatel zvýhodněn. Nevyvození restitučních důsledků z chybné aplikace směrnice ministerstva financí č. 10/64 by ve svém důsledku znemožnilo naplnit účel restitučního zákonodárství. Přitom právě tento teleologický výklad je při aplikaci restitučních zákonů Ústavním soudem ustáleně prosazován.

Jako příklad těchto východisek lze uvést nález Ústavního soudu ze dne 2.6. 1999, I. ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve kterém bylo judikováno: Při interpretaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových i jiných křivd. Způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nabyla od státu, nikoli v rozporu s tehdy platnými předpisy, či nikoli na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těchto fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Rozpor s tehdy platnými předpisy je přitom třeba chápat ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (viz č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 50 /128/).

V návaznosti na ustanovení § 39 občanského zákoníku bylo ostatně již pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (vydávané dříve Nejvyšším soudem) vyloženo k tehdy platným směrnicím Ministerstva financí z roku 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, že Směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2.4.1964, čj. 214/17.756/64, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964, nebyly obecně závazným předpisem, nýbrž pokynem Ministerstva financí pro postup organizací spravujících národní majetek. Ohledně úkonů uzavřených mezi organizací spravující národní majetek a mezi občanem, nebylo možné však vyloučit (vzhledem k okolnostem konkrétního případu) rozpor takového právního úkonu se zájmy společnosti, nebylo-li postupováno podle těchto směrnic.

Dovolací soud proto ve světle výše uvedených vývodů uzavírá, že v dané věci se jeví spravedlivým, aby došlo k přezkoumání naplnění podmínek § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. ve vztahu k nabídkové povinnosti tehdejším uživatelům. Při tomto rozhodování bude respektován závazný právní názor dovolacího soudu (§ 243d a § 226 o.s.ř.), podle kterého nabídka dle čl. 2 bod 1 Směrnice 10/64 měla být učiněna všem uživatelům prodávané nemovitosti.

Dovolací soud tedy vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že jsou dány předpoklady pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Při úvaze o tom, zda přikročit ke zrušení i rozsudku soudu prvního stupně, musel dovolací soud brát zřetel k tomu, že jde o právní věc, v níž žaloba byla podána 16.12. 1991, takže hledisko nezbytných zábran dalších průtahů v řízení je tu zcela přednostní. Navíc pro požadovaná zjištění již patrně nebude zapotřebí nepřiměřeně rozsáhlého dokazování, a i proto dovolací soud uzavřel, že v dané věci lze věc k rozhodnutí vrátit na půdu dovolacího soudu, kde bude dostatek prostoru k přezkumu uvedené otázky (ustanovení § 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v dalším řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.

předseda senátu