28 Cdo 1443/2008
Datum rozhodnutí: 19.05.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1443/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobců a) ing. M. Č., a b) M. N., obou zastoupených


advokátem, proti žalovanému m. B., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp.zn. 6 C 1581/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2007, č.j. 38 Co 391/2005-206, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit náklady dovolacího řízení žalovanému ve výši 4.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobci se v předmětné věci domáhali po žalovaném uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Předmětem vydání měly být žulové dlažební kostky o celkové hmotnosti 475,52 tun, které měly být právnímu předchůdci žalobců jejich otci vyvlastněny v roce 1951.


Krajský soud v Brně svým rozsudkem shora uvedeným změnil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 5. 2005 (č.l. 180), a to vzhledem ke změně v osobě žalobce a). Jinak ale došlo věcně ze strany odvolací instance k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, jenž zamítl žalobu o povinnosti uzavření dohody


o vydání věci, neboť se žalobcům nepodařilo prokázat, že žulové dlažební kostky jako příslušenství autodílny (k jejichž převzetí došlo ze strany státu) jsou týmiž dlažebními kostkami, které se nyní nacházejí v areálu bývalých vojenských kasáren v B. na hromadě. Krajský soud uzavřel, že žalobci neprokázali sporná tvrzení a neunesli své důkazní břemeno, na němž stavěli svůj nárok na uzavření dohody o vydání dlažebních kostek. Odvolací soud rozhodl také o povinnosti žalobců nahradit žalovanému společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 6.800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a to k rukám jeho advokátky.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které opírali o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a o otázku zásadního právního významu ve věci. Tuto otázku vymezili tak, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud neprovedl řádné dokazování v průběhu řízení. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání vyjádřil. Ztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud podané dovolání odmítl.


Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (vada řízení s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci samé).


Dovolání bylo přípustné, a to vzhledem ke zrušovacímu usnesení odvolacího soudu ze 16. 10. 2003, vydanému po vyhovění žalobě první instancí (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) Není však důvodné.


Odvolací soud opřel své hmotněprávní posouzení věci o skutkový závěr, podle něhož se nepodařilo prokázat nynější existenci dlažebních kostek (jejich potřebného množství) na hromadě v B. Nepodařilo se též prokázat někdejší převzetí (odnětí) kostek v požadovaném množství. Podařilo se naopak prokázat to, že kostky byly použity ke dláždění náměstí v B.


Nejvyšší soud je soudem mimořádného přezkumu právních otázek ve věci, nikoli soudem nalézacím. Není tedy oprávněn měnit skutkový základ věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi (viz konstantní výklad § 243a o. s. ř.). Jestliže odvolací soud vyšel z již popsaných skutečností stran kostek a shledal, že žalobce ve zbytku neunesl důkazní břemeno, pak na tom soud dovolací nemůže nic měnit a ani nekonstatuje, že by v průběhu dokazování došlo k procesnímu pochybení v neprospěch žalobců.


Poněvadž na daný skutkový stav odvolací soud správně aplikoval ustanovení § 5 odst. 1 a následující zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze této instanci nic vytknout ani ohledně hmotněprávního posouzení věci.


Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalobců zamítl.


Žalovanému vzniklo podle § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. Za jeden úkon zástupkyně náleží podle § 7 písm. e/ vyhlášky výchozí sazba odměny 8.000,- Kč, redukovaná na polovinu (jediný úkon v řízení) podle § 18 odst. 1, tj. na 4.000,- Kč. K tomu náleží 300,- Kč režijního paušálu (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy v součtu 4.300,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 19. května 2009


JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.


předseda senátu