28 Cdo 1441/99
Datum rozhodnutí: 17.08.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1441/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Julie Muránské a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc. o dovoláních K. K. a A. K., zastoupených advokátkou, a žalované M. S., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 4. března 1999, sp. zn. 14 Co 575/98 a 14 Co 576/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 12 C 74/92 (žalobců A/ K. K. a B/ A. K. proti žalované M. S. o vydání nemovitosti ), takto:

I. Dovolání žalobců se zamítá.

II. Dovolání žalované se odmítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u soudu 21.10.1991, se žalobci domáhali, (původně směřovala žaloba i proti M. B. - matce žalované, která zemřela v průběhu řízení), aby žalovaná s nimi uzavřela dohodu o vydání nemovitosti (v navrženém znění), a to rodinného domku čp. 124, s pozemkem parc. č. 245 a zahradou parc. č. 1537 v K.-V. Uvedli, že na základě kupní smlouvy ze dne 12.6. 1967, sepsané bývalým Státním notářstvím v České Lípě pod sp.zn. N 317/67 se stali bezpodílovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí. Z důvodů politické perzekuce opustili Československo v roce 1972 a byly za to odsouzeni Obvodním soudem pro Prahu 3, rozsudkem ze dne 14.7.1972, sp.zn. 3 T 84/72, pro trestný čin opuštění republiky a propadnutí majetku. Když se rozhodli vrátit, požádali o soudní rehabilitaci a usnesením ze dne 23. 10.1990, sp.zn. 3 Rt 134/90, Obvodního soudu pro Prahu 3, byl rozsudek, i všechna další rozhodnutí obsahově navazující zrušeny. Jako občané ČSFR s trvalým pobytem splňují podmínky uvedené v § 3 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání nemovitosti; k tomu vyzvali žalovanou dopisem ze dne 28.4. a 12.8.1991, ale bezvýsledně.

Žalovaná žádala, aby žaloba byla zamítnuta. Uvedla, že kupní smlouvou a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku tehdejší MNV v K., převedl uvedené nemovitosti na kupující J. a M. B., její rodiče. Popřela však, že by uzavření této kupní smlouvy předcházelo řízení porušující předpisy o prodeji rodinných domků z národního majetku. Uvedla, že nemovitosti její rodiče získali bez jakýchkoliv intervencí a cena nemovitosti byla vypočtena na základě znaleckého posudku, kterou prováděl znalec Ing. L.

Soud prvního stupně třemi svými rozsudky žalobě vyhověl, ale Městský soud v Praze dvakrát zrušil jeho rozsudky, a to usnesením ze dne 29. března 1996, sp.zn. 35 Co 65/96, a usnesením z 27. února 1997 sp. zn. 8/97 . V dalším průběhu řízení soud prvního stupně doplnil dokazování v intencích zrušujícího usnesení odvolacího soudu a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze 16. února 1998, č.j. 12 C 74/92-226, i doplňujícím rozsudkem ze dne 16.2.1998, č.j. 12 C 74/92/240, bylo v žalobě (v I. výroku rozsudku vyhověno; dále soud přiznal žalobcům náhradu nákladu řízení ve výši 12.698,-Kč) a doplňujícím rozsudkem uložil povinnost žalované zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 9, částku 2.750,- Kč a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení.



K odvolání žalované proti výroku ve věci samé a proti přiznání náhrady nákladů řízení žalobcům (žalovaná navrhovala zrušit rozsudek a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení pro neúplnost řízení pro nesprávné hodnocení provedených důkazů a také i pro nesprávné právní posouzení věci) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. března 1999, sp.zn. 14 Co 575/98 a 14 Co 576/98, změnil rozsudek soudu prvního stupně i doplňující rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé a rozhodl tak, že žalobu zamítá ohledně jedné poloviny domu čp.124, celého pozemku parc. č. 245 a celého pozemku parc. č.153, zapsaných na listu vlastnictví č.194 katastru nemovitosti Katastrálního úřadu v Č., (k.ú. K.) a ohledně další jedné poloviny domu čp.124 potvrdil dohodu v tom znění, že žalovaná a žalobci uzavřeli dohodu o vydání rodinného domku čp.124 se stavební parcelou č. 245 a zahradu parc.č.1537 v K.-V., zapsaného u Katastrálního úřadu v Č. v knihovní vložce č. 581, na listu vlastnictví 194 a 19 v Č. pro katastrální území K. do bezpodílového spoluvlastnictví žalobců. Dále odvolací soud zrušil výrok o nákladech řízení mezi účastníky řízení a státem. V tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že po přezkoumání napadeného rozsudku i po řízení, které vydání rozsudku předcházelo, doplnil dokazování konkrétním rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru Č. ze dne 4.9.1978, č.j. Fin.3866/73/PL, čím zjistil, že J. a M. B. byl přidělen do osobního užívání pozemek -stavební parcela č. 245 o výměře 133 m2 a parcela č.1537-zahrada o výměře 486 m2, vše v katastrální území K.. Z dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků ze dne 8.11.1973, bylo zjištěno, že mezi Československým státem-Místním národním výborem v K. a manželi B. bylo na základě rozhodnutí ONV Č. z 4.9.1973 touto dohodou zřízeno právo osobního užívání k uvedeným pozemkům a tato dohoda byla registrována bývalým Státním notářstvím v České Lípě dne 15.11.1973 pod sp. zn. R II 465/73. Odvolací soud také provedl důkaz spisem bývalého Státního notářství pro Prahu 9, sp.zn. 9 D 1306/84, o dědictví po zemřelém J. B. (dne 23.září 1984), z něhož zjistil, že podle výpisu z evidence nemovitosti z 9.11.1984, LV č. 1014 k.ú. K. je J. B. vlastníkem 3/16 a M. B. vlastnici 5/16 domu čp.95 s parcelami č.1395 a 1396. Na základě rozhodnutí ze dne 4.3.1985, č.l. 36, spisu byla schválená dohoda dědiců, podle níž veškeré nemovitosti patřící do dědictví obdrží dcera zůstavitele M. S.. Šlo o 1/2 domu čp.124 s 1/2 parc.č. 245 a 1537, k.ú. K. a 3/16 domu čp. 95 s 3/16 parc.č. 1395 a 1396, k.ú. K. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18.2.1994, č.j. D 764/93-23, pak odvolací soud zjistil, že dědictví po matce M. B., zemřelé 27.5.1993, přechází do vlastnictví dcery zůstavitelky M. S. (ohledně 1/2 domu čp.124 a 1/2 parcel č. 245 a 1537 k.ú. K. a ohledně 5/16 domu č.p. 95 a 5/16 pozemků v k.ú. K.). Ze znaleckého posudku č.681-17/94 z 15.2. 1994 (ve znění doplňku vypracovaného k námitkám žalované z 15.5.1995 ) bylo zjištěno, že znaleckým posudkem ze dne 12.7.1973 byl oceněn rodinný domek čp. 124 částkou 8.256, -Kč chybně, a nebylo v něm zohledněno 50% plochy místnosti v I.patře, kdy zvýšení ceny reprezentuje částku 7.915,44,- Kč; nebyla oceněna drobná stavba dřevníku, což znamenalo zvýšení o 2.231,04 Kč, dále nebyly oceněné venkovní úpravy (žumpa a vodovodní přípojka) takže nebylo provedeno zvýšení o 2.253,75 Kč. Celkově mělo tedy podle vyhlášky č.43/1969 Sb. činit ocenění domu s příslušenstvím o 12.400,- Kč více a dosáhnout tak celkové výše 20.656,23 Kč. Z výpovědi žalované, učiněné u odvolacího soudu dne 4.3.1999, pak odvolací soud zjistil, že rodinný dům v P. - K., který měli rodiče žalované ( již v době narození žalované) v podílovém spoluvlastnictví se strýcem, měl 7 místností, z nichž rodina strýce užívala tři místnosti, rodiče žalované dvě místnosti v přízemí a rodina žalované dvě místnosti v podkroví, že rodiče žalované v letech 1973 až 1975 měli trvalý pobyt v P. - K., ale fakticky se celoročně zdržovali v K.; z toho odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné. Dále odvolací soud považoval rozsudek prvního stupně za věcně správný v tom, že žalobci jsou oprávněnými osobami, ale právní argumentaci soudu prvního stupně považoval za mylnou. Uvedl, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 19 odst. l zákona č. 87/1991 Sb., neboť byli rehabilitování podle zákona č. 119/1990 Sb., (výrok o trestu propadnutí majetku byl zrušen,) a byli státními občany ČR nejpozději již 21.6.1990, tedy před účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (1.4.1991).Odvolací soud považoval však za pochybení, že při svém závěru soud prvního stupně vycházel z toho, že ustanovení § 8 odst.4 zákona č. 87/1991 Sb.se vztahuje jen na nezastavěné pozemky. Poukázal na to, že v odvolacím řízení bylo zcela v souladu s ustanovením § 205 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb. prokázáno, že rodičům žalované bylo k pozemkům parc.č. 245 a 1537, v k. ú. K. zřízeno právo osobního užívání; dne 4.9.1973 bylo bývalým Okresním národním výborem v Č. vydáno rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání a dohoda byla registrována bývalým Státním notářstvím v České Lípě dne 5.11.1973. S poukazem na nález Ústavního soudu ČR, I ÚS 142/94, konstatoval odvolací soud, že se nerozlišuje, zda pozemek je či není zastavěn; pokud by to zákonodárce byl zamýšlel, nepochybně by tak v zákoně výslovně učinil. Dále považoval odvolací soud za nesprávnou argumentaci žalobců (poukazujících na § 8 odst.4 zákona č. 87/1991 Sb. ), pokud měli za to, že je možné tak postupovat jen tehdy, pokud by právo osobního užívání bylo zřízeno nikoliv povinné osobě, protože se za podmínek uvedených v § 8 odst. 4 cit. zákona, se nevydává věc oprávněné osobě, ale jsou v něm uvedené případy, kdy povinná osoba nemusí i za splnění dalších zákonných podmínek věc oprávněné osobě vydat. Proto ohledně celých pozemků parc.č. 245 a 1537 změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl s poukazem na ustanovení § 8 odst.4 zákona č. 87/1991 Sb., který vydání pozemků brání. Také považoval za nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaná je povinnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.87/1991 Sb. v celém rozsahu i ohledně domu čp.124 s poukazem na to, že v daném případě je třeba posuzovat povinnou osobu v souvislosti ustanovením § 20 odst. 2 citovaného zákona. Dále s poukazem na § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o povinných fyzických osobách, jež nabyly věc od státu, které věci nabyly buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele i osoby blízké nabyvateli, měl za to, že není povinnou osobou osoba blízká fyzické osobě, která nabyla věc od státu, jestliže věc přešla na osobu blízkou děděním, poté co zemře povinná osoba, kterou oprávněná osoba vyzvala k vydání věci; v takovém případě přechází povinnost vydat věc na právního nástupce - dědice povinné osoby. Matka žalované M. B. zemřela po podání výzvy k vydání věcí dne 27.5.1993; je proto žalovaná její právní nástupkyně ve vztahu k další 1/2 nemovitosti za předpokladu, že jsou ve vztahu k rodičům žalované splněny další podmínky uvedené v § 4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. Otec žalované však zemřel 23.9.1984, tedy před podáním výzvy k vydání věcí a před účinnosti zákona č.87/1991 Sb. Není tedy žalovaná ve vztahu k 1/2 nemovitosti, kterou nabyla v dědictví, po otci povinnou osobou. Proto soud zamítl žalobu ohledně jedné polovině č.p. 124 k.ú. K. Ohledně další 1/2 domu čp.124 považoval odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze věcně správný, protože rodiče žalované získali tuto nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy, i když z jiných důvodů, než o kterých uvažoval soud prvního stupně, protože kupní smlouvou ze dne 8.11.1973 získali dům č.p. 124 za 7.982,- Kč, třebaže znalecký posudek tento dům ocenil částkou 8.256,- Kč v rozporu s vyhláškou č. 43/1969 Sb.; rozdíl v ocenění přesahuje 20%, neboť podle znaleckého posudku měla být cena domu s příslušenstvím stanovená částkou 20.656,-Kč, takže rozdíl v ceně je tu již nepřípustný. S poukazem na ustanovení § 129 o. z. pak odvolací soud uvedl, že podle výkladových pravidel bylo možné výjimečně přiznat ochranu osobního vlastnictví i druhému rodinnému domu, jestliže oba rodinné domky byly přiměřené jejich spotřebnímu určení. Protože otec žalované J. B. byl v době koupě domu čp.124 vlastníkem jeho 3/16 a matka M. B. vlastnici 5/16 domu čp. 95 k. ú. K., byly v tomto domě stále hlášeni k trvalému pobytu, a to i v době smrti, přičemž po dohodě s ostatními spoluvlastníky užívali 4 místností, rodinný dům čp. 124 byl v době uzavření kupní smlouvy rovněž rodinným domkem, nebyla tu zmíněná výjimka možná. Změna v užívání domu jeho rekreačního objektu nastala až v roce 1975; nemohl proto dům čp.124 dne 8.11.1973 požívat ochrany osobního vlastnictví a kupní smlouva byla v rozporu s ustanovením § 129 o. z. Proto ohledně další poloviny domu čp.124 odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi účastníky a ohledně nákladů řízení státu odvolací soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s poukazem na částečný úspěch účastníků a potřebu rozhodnout o jejich vzájemných nákladech i o nákladech státu podle výsledku řízení s uvedením toho, že soud prvního stupně přihlédne ke skutečnosti, že dosud nebyla ani v jednom případě žalovaná vyzvána k zaplacení soudního poplatku z odvolání, když žalobci jsou osvobozeni od placení soudního poplatku a podle výsledku řízení tedy poplatková povinnost přechází na žalovanou.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 14.4.1999 a dovolání došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 4.5.1999, a advokátovi žalované byl rozsudek doručen 13.4.1999 a dovolání soudu prvního stupně došlo 17.5.1999 (na poštu bylo podáno 14.4. 1999), tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. l občanského soudního řádu.



Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byla jejich žaloba zamítnuta ohledně 1/2 rodinného domku, ohledně celé parcely č. 245 a ohledně celé parcely č. 1537; také napadli usnesení o nákladech řízení, které jim bylo doručené 26.4.1999. Žádali, aby obě rozhodnutí bylo v napadených výrocích zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení. Dovolatelé setrvali na již vznesených námitkách ohledně protiprávního zvýhodnění a získání nemovitosti v rozporu s právními předpisy a uváděli, že soudy, které věc meritorně projednaly potvrdily, že rodiče žalované domek i pozemek nabyli protiprávně, a že tedy mají žalobci nárok na jejich vrácení a že žalovaná je povinna uzavřít s nimi dohodu o vydání věcí; odvolací soud však jim přiznal nárok jen na polovinu domku s odůvodněním, že žalovaná polovinu domku získala nikoliv převodem, ale děděním jako osoba blízká. Poukazovali na teoretické pojetí rozdílu mezi přechodem práva na základě právní události a převodem práva na základě právního úkonu. Namítali, že pokud se jim rehabilitací právo vlastnické k nemovitostem vrátilo ex tunc, bylo by v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku, kdyby se kolize vlastnických vztahů založených neplatnými právními úkony rodičů povinné osoby, a jejich vlastnického vztahu, řešila na jejich úkor, ač splňují všechny předpoklady pro vrácení domku. Dále poukázali na stanovisko uveřejněné pod č. 39/1993 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož na nabyvatele přechází povinnost zemřelé osoby týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení § 5 odst. l zákona č. 87/1991 Sb. do výše nabytého dědictví, který byl získán v rozporu s právními předpisy platnými v době získaní věci od státu. Také poukázali i na nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. Pl.ÚS 15/98, z 31.3.1999, kde se uvádí, že pozemek, ke kterému bylo zřízeno právo osobního užívání se nevydá pouze tehdy, kdyby vydáním mělo dojít k nové křivdě, pokud by je měla vydat fyzická osoba, která ji však nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy.

Žalovaná ve vyjádření uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu, pokud bylo rozhodnutí změněno ohledně jedné poloviny domu, který získala po svém otci v dědickém řízení, za správné, a proto navrhovala, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto.

Žalovaná napadla výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost svého dovolání dovozovala z ustanovení§ 237 odst.1 písm..f) o.s. ř., neboť dle jejího názoru došlo tu k vadě řízení (§ 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. v tom, že jí byla jako účastníkovi řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. V odvolacím řízení nebyl totiž proveden, třebaže navrhovala výslech svědka Z. O. ml., který by se mohl vyjádřit k okolnostem výběrového řízení, pro prodej nemovitosti i k stavu nemovitosti v roce 1973. Stav nemovitosti totiž byl základem rozporu mezi znalci a byl také důvodem, proč odvolací soud nezamítl žalobu zcela. Žádala proto zrušit rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované uvedli, že soud navrhovaného svědka pozval, ten se však nedostavil. Odvolací soud se důvodem nezveřejnění prodeje nemovitosti nezabýval a v rozsudku je pominul, proto dovolání žalovaného, je v tomto bezpředmětné. Pokud jde o posouzení stavu nemovitosti žalobci uvedli, že byla protiprávně stanovená cena pouze jedním z důvodů úspěchu žaloby a ne jediným. Dále poukázali, že otázkou stavu nemovitosti se soudy od r. 1991 mimořádně zabývali, většina doby trvání sporu se zabývala otázkou stavu nemovitosti a její ceny v době prodeje. Navrhli proto dovolání žalované odmítnout.

Při posuzování těchto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II.odst.1 zákona č. 238/1995, podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č.99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinnosti zákona č. 238/1995 Sb.(t.j. před 1.1.1996; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).

Dovolání žalobců bylo přípustné, protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Tato změna se týkala jen výroku o zamítnutí žaloby ohledně další ideální poloviny domu čp.124; jen v tomto rozsahu tedy bylo rozhodnutí odvolacího soudu napadeno přípustným dovoláním (§ 238 odst.1 písm.a/ občanského soudního řádu) a podléhalo přezkoumání ze strany dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst.l občanského soudního řádu.

Dovolatelé uplatňovali proti rozsudku odvolacího soudu dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu.



Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení§ 241 odst.3 písm.d/ občanského soudního řádu, na něž dovolatelé poukazovali, může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo, že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13 /45/).

V daném případě odvolací soud projednávanou právní věc posuzoval co do otázky, ohledně níž změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně (což je předmětem přípustného dovolání ), podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., které se na posouzení dílčí otázky této právní věci nepochybně vztahovalo v souvislosti i s nálezem Ústavního soudu ČR, I ÚS 142/94, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 4 (ročník 1995-II.díl ) Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. S poukazem na tento nález ÚS odvolací soud konstatoval, že uvedené zákonné ustanovení ( § 8 odst.4 zákona č. 87/1991 Sb.) nerozlišuje, zda pozemek je či není zastavěn (jinak by to v zákoně bylo vysloveno); považoval proto argumentaci žalobců, že podle něho lze postupovat jen tehdy, když bylo zřízené právo osobního užívání pro oprávněné, nikoliv povinné osobě, za nesprávné. Dále považoval odvolací soud za nesprávný i závěr soudu prvního stupně, že žalovaná je povinnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v celém rozsahu i ohledně domu č.p.124 s poukazem na ustanovení § 20 odst. 2 v souvislosti s § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. řešící restituční nároky v oblasti trestněprávních vztahů. Proto i s poukazem na judikaturu soudu, dospěl odvolací soud k závěru, že povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., není osoba blízká fyzické osobě, která nabyla věc od státu, jestliže věc přešla na osobu blízkou děděním; proto změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledné jedné poloviny uvedeného domu a žalobu zamítl.

Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem nelze mít za to, že by si odvolací soud citované ustanovení nesprávně vyložil.

Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř.

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.

Pokud jde o dovolání žalované dovozovala přípustnost svého dovolání z ustanovení § 241 odst.3 písm.a/ o.s.ř., protože měla zato, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. písm. f/ o.s.ř.; vada měla spočívat v tom, že jí byla jako účastníkovi řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Vytýkala odvolacímu soudu, že neprovedl výslech navrženého svědka Z. O. ml., který se mohl vyjádřit k okolnostem výběrového řízení, před prodejem nemovitostí, ale i ke stavu nemovitosti v roce 1973.

V této souvislosti je nutno uvést, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu, která je z hlediska § 237 odst.1 písm. f/ o. s. ř. významná, jde přitom jen tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení (tedy nikoliv při rozhodování), a jestliže současně šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy). O takovéto odnětí možnosti jednat před soudem jde např.tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o případ uvedený v ustanovení § 241 odst. 2 o.s. ř., jestliže účastník řízení nebyl přibrán do řízení (§ 94 odst. 2 o. s. ř.), jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o.s. ř., v nepřítomnosti účastníka, jestliže byl účastníku ustanoven podle § 29 odst.2 o. s. ř. opatrovník, ačkoliv k tomu nebyly důvody apod.. Přípustnost dovolání podle § 237 odst.1 o. s. ř.není dána již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v tomto ustanovení; je přípustné jen tehdy, jestliže touto vadou rozhodnutí skutečně trpí, t.j. jestliže se staly skutečnosti, v důsledku kterých vada vznikla a projevila se v rozhodnutí (postupu) odvolacího soudu. To vyplývá z ustanovení § 237 odst. l o.s.ř., který nespojuje přípustnost dovolání s tvrzením dovolatele, ale jen skutečnosti, že rozhodnutí je vadou skutečně postiženo.

Dovolací soud však musel konstatovat, že z obsahu spisu žádná taková vada nebyla shledána. Protože tedy pro dovolání žalované nebyly dány předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř. a ze spisu nebyl zjištěn ani žádný jiný z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř., odmítl dovolací soud podané dovolání žalované jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 4, věta první, o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 218 odst.1 písm.c/ o. s. ř.

Dovolatelé - žalobci nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanou k vyjádření k dovolání použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst.1 o. s. ř., ustanovení § 150 téhož právního předpisu pro nepřiznání nákladů řízení, a to vzhledem k povaze projednávané věci i vzhledem k obsahu vyjádření a také vzhledem k výroku o odmítnutí dovolání žalované, který je odůvodněn ustanovením § 243b odst.4, věta první, o.s.ř., ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1, § 142 odst.1 a § 151, když totiž žalovaná neměla se svým dovoláním úspěch a žalobcům se náklady řízení (za vyjádření) k povaze projednávané věci a k obsahu nepřiznaly s použitím ustanovení § 150 o.s. ř.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. srpna 2000

JUDr. Júlia M u r á n s k á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková