28 Cdo 1435/2012
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 1435/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobců a) M. Š. b) K. Š. , obou bytem v O. M. O., zastoupených JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Mariánské Hory, 28. října 434/211, proti žalované Česká republice - Ministerstvu pro místní rozvoj ČR, IČ 66002222, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení částky 1.121.234 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 103/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2011, č. j. 13 Co 414/2011-51, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 3. 2011, č. j. 13 C 103/2009-37, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 1.121.234 Kč s příslušenstvím.
Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali po žalované zaplacení výše uvedené částky jako skutečné škody způsobené jim na jejich rodinném domě nacházejícím se na pozemku parcely č. 502, vše v katastrálním území P., obec Prace, okres Brno-venkov, z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích řízení ze strany Městského úřadu ve Šlapanicích jakožto stavebního úřadu při rozhodování o nepovolené novostavbě rodinného domu stavebníka T. D. na pozemku parcely č. 501, ve shora zmíněném katastrálním území, který bezprostředně sousedí s předmětným domem žalobců. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že podáním ze dne 25. 6. 2001 žalobci upozornili Městský úřad ve Šlapanicích na nepovolené provádění stavebních prací na sousedním domě č. p. 52 v obci Prace s tím, že zároveň požádali o neprodlené zahájení příslušného správního řízení. Vzal za prokázané, že zmíněný sousední dům byl zbourán a na jeho místě byl budován dům nový, přičemž žalobci mimo jiné v této souvislosti poukázali na to, že odbouráním společné štítové zdi došlo k narušení statiky jejich rodinného domu. Dále zjistil, že stavební řízení o odstranění stavby na pozemku parcely č. 501 pro katastrální území P. bylo zahájeno dne 26. 7. 2001 a v důsledku nepřiměřeného opakovaného prodlužování lhůty stanovené stavebníkovi k odstranění vad jeho podání ze strany Městského úřadu ve Šlapanicích toto řízení pravomocně skončilo nařízením odstranění zmíněné nepovolené stavby domu až dne 10. 8. 2007. Předmětná nepovolená stavba domu vykazovala závažné závady konstrukcí jak svislých, tak i vodorovných, a to v důsledku špatné kvality a pevnosti betonových a základových konstrukcí, celistvosti základového systému a hloubky založení. Též vzal za prokázané, že v důsledku vadného provedení zmíněné novostavby nebyla spára mezi domem žalobců a zmíněnou novostavbou zapravena a rovněž tak štítová stěna domu, k níž byla přizděna zmíněná sousední novostavba, nebyla oplechována, což spolu s poklesem předmětné štítové stěny vedlo ke vzniku trhlin v celém objektu rodinného domu žalobců a jeho poškození odpovídajícímu částce
1.121.234,- Kč.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně věc posoudil ve smyslu ustanovení § 5 a § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ) s tím, že se za nesprávný úřední postup považuje také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a že obecnými předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, která je vystavěna na tzv. objektivní odpovědnosti, tj. odpovědnosti bez ohledu na zavinění, jsou porušení právní povinnosti (v daném případě nesprávný úřední postup), vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Odvolací soud vyslovil, že ke vzniku odpovědnostního vztahu je nezbytné, aby výše uvedené předpoklady vzniku škody byly naplněny kumulativně, neboli není-li splněn byť jediný z těchto předpokladů, ke vzniku odpovědnostního závazku nedochází. Odvolací soud zaujal názor, že jednou z nezbytných podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu je tzv. příčinná souvislost s odůvodněním, že se jedná o rozhodující moment, který vede k odpovědnosti za škodu, přičemž příčinná souvislost je podle konstantní judikatury dána tehdy, pokud nebýt konkrétního jednání, ke škodě by nedošlo. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1455/2007. Podle odvolacího soudu v dané věci bylo za pomoci znaleckých posudků jednoznačně prokázáno, že předmětná škoda na domě žalobců byla způsobena výlučně okolnostmi majícími svůj původ v nepovolené a neodborně prováděné výstavbě s domem žalobců sousedící novostavby stavebníka T. D. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi nesprávným úředním postupem Městského úřadu ve Šlapanicích na straně jedné a vzniklou škodou na domě žalobců na straně druhé nelze shledat vztah příčiny a následku jakožto jednoho z obligatorních předpokladů vzniku odpovědnostního závazku státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť obdobný případ nebyl judikován a soudy obou stupňů řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem. Tvrdili existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelů došlo k poškození jejich rodinného domu v důsledku poklesu stěn jejich domu a k tomu dodávají, že se jednalo o pozvolný dlouhodobý děj, který trval právě z důvodů průtahů ve stavebním řízení s tím, že pokud by došlo k odstranění nepovolené stavby v přiměřené lhůtě, nedošlo by tak k velkým škodám. Nesouhlasili s názorem soudů obou stupňů, že mezi nesprávným úředním postupem Městského úřadu ve Šlapanicích a škodou, která oběma žalobcům vznikla, neexistuje vztah příčiny a následku jakožto obligatorní podmínky vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, když zmíněná škoda vznikla v důsledku zatékání do štítové zdi, chybějícího oplechování štítové zdi a nedostatečného založení sousední novostavby. V dané věci příčinou škody údajně byly jednoznačně okolnosti související s nepovolenou a zároveň vadnou výstavbou sousední novostavby, avšak není a nebylo doposud vysvětleno, co se myslí oněmi ,,okolnostmi . Dovolatelé za takovou okolnost považují právě také nečinnost , resp. liknavý přístup Městského úřadu Šlapanice k jejich stížnosti na provádění stavebních prací souseda v červnu 2001, kdy v té době sousední novostavba žádné škody na jejich domě zatím nepůsobila. Vytýkali soudům obou stupňů, že se nevypořádaly se skutečností, že bylo zjištěno více příčin vzniku škody na rodinném domě žalobců, a to jednak vadná sousední novostavba a jednak nesprávný úřední postup stavebního úřadu, bez něhož by ke škodě nedošlo. Podle dovolatelů v řízení mělo být prokázáno, kdy začala sousední novostavba působit na jejich rodinný dům a kdy a v jakém rozsahu jim na domě začaly vznikat škody, přičemž oba soudy se spokojily pouze se zjištěním, že příčinou vzniku škody byla vadná sousední novostavba. V dovolání dále namítali, že zůstalo zcela opomenuto ustanovení § 438 odst. 1 o. z., podle něhož způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Dovozovali, že v daném případě nemůže být vyloučena objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem s poukazem na paralelně danou subjektivní odpovědnost stavebníka vadné stavby. Dovolatelé proto navrhli zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 9. 11. 2011, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobců podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupeni advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem Městského úřadu ve Šlapanicích - stavebního úřadu a vznikem škody.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
V projednávané věci dovolatelé odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky existence (resp. neexistence) příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem Městského úřadu ve Šlapanicích - stavebního úřadu. Je třeba zdůraznit, že k dané otázce se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozhodnutí ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009, kde zaujal názor, že otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody není otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Dále podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nemůže z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 29 pod č. C 2593). Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobou problematikou se zabýval rovněž Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, v němž vyslovil závěr, že otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní.
Dovolací soud dále podotkl, že problematikou příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem se zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Zde vyslovil, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. Švestka, J. Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. Spáčil, J. Škárová, M. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.
Vzhledem k tomu, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, nelze vůči právnímu posouzení soudů nižších stupňů nic namítat. Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyla splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou na straně žalobců a nesprávným úředním postupem Městského úřadu ve Šlapanicích - stavebního úřadu, je správný.
Protože tento důvod sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, neboť na celkový výsledek dovolacího řízení nemohou mít vliv. Není-li totiž dána příčinná souvislost mezi škodou vzniklou žalobcům a nesprávným úředním postupem, nevzniká odpovědnost státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda další předpoklady objektivní odpovědnosti státu jsou splněny či nikoliv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 2829/11).
Nejvyšší soud, i když si je vědom toho, že mu nenáleží provádět přezkum věci po stránce skutkové, se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, pokud jde o neexistenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody u žalobců a nesprávným úředním postupem žalované.
Pro úplnost je vhodné dodat, že je třeba odmítnout i poukaz dovolatelů na ustanovení § 438 odst. 1 o. z., podle něhož způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně, s odůvodněním, že se nejedná o daný případ.
S ohledem na výše uvedené převzal závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury (od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci) a neodporuje ani hmotnému právu, nejde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. září 2013

JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu