28 Cdo 1425/2012
Datum rozhodnutí: 08.01.2013
Dotčené předpisy: § 458 odst. 1 obč. zák., § 5 odst. 2 předpisu č. 526/1990Sb., § 120 odst. 1 o. s. ř.




28 Cdo 1425/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně N. M. , bytem v P., zastoupené JUDr. Václavem Duškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Nový Lesík 998/7, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha , IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o zaplacení částky ve výši 1.353.240,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 128/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, č. j. 13 Co 377/2006-90, 13 Co 378/2006, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, č. j. 13 Co 377/2006-90, 13 Co 378/2006, se zrušuje.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 7. 2005, č. j. 23 C 128/2002-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:

A. Řízení u soudů nižších stupňů
Žalobkyně se jako vlastnice pozemku v k. ú. H. (dále jen předmětný pozemek ), domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo užíváním předmětného pozemku za období od 1. 5. 2001 do 30. 4. 2004. Uvedla, že právní předchůdce žalovaného svévolně začlenil předmětný pozemek proti vůli právní předchůdkyně žalobkyně do H., zřídil na něm asfaltovou cestu, altán a lavičky, takže předmětný pozemek začal sloužit k rekreaci občanů a návštěvníků Hlavního města Prahy.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 7. 2005, č. j. 23 C 128/2002-57, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.353.240,- Kč (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 23 C 128/2002-80, zastavil řízení ve věci příslušenství žalovaného nároku. Na základě provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdce žalovaného okupoval pozemek žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, aniž by o tom bylo vydáno příslušné rozhodnutí. Pozemek užívají občané žalovaného k rekreaci, a to i za situace, kdy žalovaná na hranice pozemku umístila cedule s textem hranice pozemků Hlavního města Prahy (cesta neprůchodná) . Dospěl k závěru, že žalovanému v důsledku protiprávního stavu, který vytvořil jeho právní předchůdce, vzniká bezdůvodné obohacení. Výši bezdůvodného obohacení určil podle výměru Ministerstva financí ČR, podle něhož nájemné za 1 m2 zemědělské půdy v Praze činí 30,- Kč ročně .

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2007, č. j. 13 Co 377/2006-90, 13 Co 378/2006, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odkázal na skutečnost, že o shodném nároku žalobkyně rozhodoval již Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, v němž dospěl o základu nároku ke shodným závěrům jako v projednávané věci soud prvního stupně. V otázce výše bezdůvodného obohacení zaujal právní názor, podle něhož vydání bezdůvodného obohacení je nutno chápat jako občanskoprávní sankci za to, že je pozemek žalobkyně užíván žalovaným bez právního důvodu. V takovém případě je pouze na žalobkyni, zda bude požadovat plnou náhradu či nikoli, přičemž ohledně výše takové náhrady žalobkyni limituje pouze maximální výše nájemného v částce 30,- Kč/m2/rok stanovená cenovými výměry. Jestliže se žalobkyně rozhodla nárok uplatnit v plné výši, je třeba její požadavek respektovat.

B. Dovolání a další průběh řízení

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že v otázce rozsahu a výše bezdůvodného obohacení rozhodl odvolací soud v rozporu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu. Konkrétně namítl, že:
a) cenové výměry Ministerstva financí představují pouze maximální výši nájemného za pozemky nesloužící k podnikání. Je-li však výše obvyklého nájemného nižší, než stanovená maximální cena, musí se rozsah bezdůvodného obohacení (§ 458 obč. zák.) odvíjet od této skutečné výše. K tomu citoval zejm. rozhodnutí publikované pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Žalovaný přitom nejen, že navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem, nýbrž jej dokonce sám opatřil. Znalec určil podstatně nižší obvyklé nájemné, než odpovídá cenovým výměrům;
b) soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že žalovaný užívá celý předmětný pozemek, ačkoliv převážná část pozemku není a objektivně nemůže být návštěvníky parku užívána, neboť ji tvoří hustě zarostlý a neprostupný lesní porost. Užívání pozemku nelze ostatně dovozovat z toho, že po cestě vedoucí přes předmětný pozemek přecházejí některé osoby, které chodí rovněž po sousedních pozemcích žalovaného. Stejně tak nelze užívání pozemku dovodit ani z umístění několika laviček a polorozbořeného altánu, které navíc nejsou majetkem žalovaného. Žalobkyně by se měla ujmout držby předmětného pozemku a začít jej užívat sama;
c) soud prvního stupně odmítl provést důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 8 C 55/94, v němž byla žaloba o shodný nárok žalobkyně za jiné časové období pravomocně zamítnuta; v označené věci přitom pod sp. zn. 30 Cdo 1919/99 rozhodoval i Nejvyšší soud. Řízení je proto zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že jí nemůže být kladeno k tíži neudržování pozemku ze strany žalované. Pokud by žalobkyně mohla pozemek užívat k jeho původnímu účelu, tj. jako ornou půdu, měla by z něj podstatně větší prospěch. Podle rozhodnutí Místního úřadu Praha 15 ze dne 24. 4. 1997, č. j. OÚR 3220/97/Jo-Ho však pozemek jako nedílnou součást lesoparku H. nemůže zastavět, oplotit ani využívat k jiným účelům. Výši náhrady považuje za danou příslušným cenovým výměrem.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, č. j. 30 Cdo 2329/2007-109, bylo dovolání pro absenci otázky zásadního právního významu odmítnuto. Označené usnesení zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS 2030/09, s odůvodněním, že dovolací soud se při posuzování přípustnosti dovolání nezabýval otázkou, kterou dovolatel označil, a to otázkou určení rozsahu a výše bezdůvodného obohacení. Právní názor zaujatý soudy nižších stupňů v projednávané věci se přitom odlišuje od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Dovolací soud tím porušil právo žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud přitom ponechal na dovolacím soudu, aby dovolatelem vznesenou právní otázku vyřešil a popř. sám zjednal nápravu.
Dovolací soud proto, vázán právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), dovolání znovu projednal. Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., při tom s ohledem na čl. II bod 12 cit. zákona (a rovněž čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 7. 2009.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalovaného je podáno včas, oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může být založena jedině podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci odvolací soud při posouzení otázky určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení užíváním pozemků postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto shledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
1. K námitce (ad a/) povahy cenové regulace maximální cenou
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. [m] usí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009) se výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí nemovitosti určuje peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných [nemovitostí] , zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.
Podle § 3 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění do 31. 5. 2006, [r] egulací cen se rozumí stanovení nebo přímé usměrňování výše cen cenovými orgány a místními orgány.
Podle § 5 odst. 1 cit. zákona [ú]ředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální, nebo místními orgány jako maximální. Přitom platí, že [m]aximální cena je cena, kterou není přípustné překročit (odstavec 2), resp. že [p]evná cena je cena, kterou není přípustné změnit (odstavec 3).
Z části I., oddílu A., bodu 8 výměru Ministerstva financí č. 01/2001 (MF) vyplývá, že tímto výměrem je stanovena maximální výše nájemného u pozemků nesloužících k podnikání nájemce. Shodnou úpravu obsahují i cenové výměry č. 01/2002 (MF), 01/2003 (MF) a 01/2004 (MF).
Jestliže je nájemné z pozemků nesloužících k podnikání regulováno maximální cenou, znamená to, že nájemce a pronajímatel nemohou v nájemní smlouvě sjednat nájemné vyšší, než je stanovená maximální cena. Proto (s ohledem na předeslanou judikaturu) ani soud, vychází-li při určování výše bezdůvodného obohacení z obvyklého nájemného, nesmí přiznat vyšší náhradu za bezdůvodné obohacení, než která odpovídá stanovené maximální ceně.
Lze sice obecně předpokládat, že účelem zavedení cenové regulace maximální cenou bylo administrativní snížení cen pod jejich tržní úroveň. Uvedené ovšem bez dalšího neznamená, že v konkrétním případě nemůže být obvyklá cena nižší než cena regulovaná. Je tedy na soudu, aby zjišťoval cenu obvyklou (obvyklé nájemné) i v případě, je-li cena regulována stanovením maximální ceny, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že obvyklá cena je pravděpodobně nižší než cena maximální (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, v němž Nejvyšší soud posuzoval výši obvyklého nájemného z předmětného pozemku za jiné časové období).
Odvolací soud proto pochybil, pokud v souzené věci pominul námitku žalovaného, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně (č. l. 46 spisu) a podle níž výše obvyklého nájemného za předmětný pozemek nedosahovala úrovně maximální ceny 30,- Kč/m2, a bez dalšího přiznal žalobkyni náhradu odpovídající maximální povolené ceně.
2. K otázce užívání předmětného pozemku žalovaným (ad b/)
Dovolací soud se základem žalovaného nároku, byť za jiné období, již zabýval v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, v němž uzavřel: Jestliže pozemek žalobkyně nebyl ve veřejném zájmu vyvlastněn, je žalobkyně jako vlastnice pozemku povinna strpět omezení vlastnického práva tím, že její pozemek je užíván pro potřeby všech jako veřejné prostranství lesopark, ale za náhradu. [ O] dvolací soud správně ve shodě se soudem prvního stupně a v souladu s výše uvedeným pravidlem, že omezit vlastníka ve výkonu jeho práva svoji věc užívat lze jen za náhradu, uzavřel, že za situace, kdy právní předchůdce žalovaného vybudoval v tzv. Akci Z na pozemku žalobkyně parkové úpravy a v souladu s územním plánem začlenil tuto část území do lesoparku Hostivař, užívá jej při absenci nájemní smlouvy bez právního důvodu a na úkor žalobkyně se podle § 451 a násl. obč. zák. bezdůvodně obohacuje. Uvedené závěry Nejvyšší soud potvrdil v další věci účastníků usnesením ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3804/2009, a neshledal důvody k jejich změně ani v projednávané věci.
S ohledem na předeslané závěry nemůže obstát ani námitka žalovaného, podle níž se na předmětném pozemku nachází porosty (v části zcela neprostupné), které brání užívání pozemku a mají tudíž vliv na určení rozsahu bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení žalovaného totiž v projednávané věci (jak plyne z citovaných rozhodnutí) spočívá v tom, že žalovaný zřídil na předmětném pozemku ve vlastnictví žalobkyně lesopark, který je předmětem veřejného užívání, a tím brání žalobkyni v užívání předmětného pozemku. Otázka, po které části pozemku jeho návštěvníci skutečně chodí a která jeho část slouží jako přírodní kulisa umožňující naplnění rekreační funkce lesoparku, je pro rozsah bezdůvodného obohacení zcela nerozhodná. Rozhodné naopak je, že žalobkyně nemůže v důsledku protiprávního stavu nastoleného právním předchůdcem žalovaného užívat celý předmětný pozemek. Dovolací námitka (ad b/) je proto nedůvodná.
3. K neprovedení důkazu spisem (ad c/)
Podle § 120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl . Soud však musí nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) (srov. např. nález ÚS ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99).
V projednávané věci odvolací soud řádně odůvodnil, proč neprovedl navrhovaný důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 8 C 55/94, když uvedl, že rozhodnutí v pozdějších věcech (včetně projednávané) vycházejí ze skutečností, které v označeném řízení nebyly soudu známy. O vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. se tak nejedná.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že otázkami řešenými v projednávané věci se dovolací soud v usnesení ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 30 Cdo 1919/99, nezabýval, a proto nebyl dán důvod k předložení věci velkému senátu podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
Protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 8. ledna 2013

JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu