28 Cdo 1421/2015
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: čl. 451 obč. zák., čl. 107 odst. 2 obč. zák.




28 Cdo 1421/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně I. K., Š., zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, proti žalovanému K. K., N. M., zastoupenému Mgr. Martinem Blaško, advokátem se sídlem v Ostravě, Olbrachtova 1334/27, o zaplacení částky 487 394 Kč , vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 216 C 104/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 20. 11. 2014, č. j. 12 Co 401/2014-117, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 20. 11. 2014, č. j. 12 Co 401/2014-117, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, č. j. 216 C 104/2011-90, zamítl žalobu na zaplacení částky 487 394 Kč (výrok I) a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Uplatněný nárok představoval bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně. Žalovaný jakožto solidární dlužník zaplatil za T. K. dluh ve výši 1 230 000 Kč na základě dohody o přistoupení k závazku, čímž přesáhl svoji povinnost plnit o částku 615 000 Kč. Na plnění v této částce mu vzniklo právo vůči T. K. a posléze vůči jeho právní nástupkyni žalobkyni. Žalobkyně zaplatila žalovanému celou částku ve výši 1 230 000 Kč, v důsledku čehož naopak ona přestoupila povinnost zemřelého T. K. o částku 615 000 Kč. Následně namítla započtení této částky vůči nároku žalovaného na zaplacení úroků z prodlení. Jelikož částku 127 606,44 Kč představující polovinu úroků z prodlení již žalovaný fakticky od žalobkyně obdržel, překročila žalobkyně své plnění o částku 487 393,57 a v tomto rozsahu došlo k bezdůvodnému obohacení. Soud však vyhověl námitce promlčení vznesené žalovaným. Počátek subjektivní promlčecí doby nastal dne 9. 10. 2009, kdy žalobkyně dala pokyn k uskutečnění transakce ve prospěch žalovaného, a nejpozději dne 2. 11. 2009, kdy byly finanční prostředky fakticky připsány na jeho účet. Skutečnost, že žalobkyně jednala v důsledku právního omylu, nemá vliv na počátek subjektivní promlčecí lhůty, žalovaný nárok je tedy podle § 107 odst.1 obč. zák. promlčen. Soud naopak nepřisvědčil žalobkyni, že námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný fakticky zaplatil za zemřelého T. K. jeho dluh, a v tomto rozsahu také žalobkyni jakožto dědičku zbavil tohoto dluhu. Žalobkyně navíc v rámci dědického řízení uznala dluh vůči žalovanému v plném rozsahu, tedy se cítila být zavázána k plnění, které žalovaný uhradil za jejího zemřelého manžela.
Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, č. j. 12 Co 401/2014-117, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran posouzení počátku resp. uplynutí subjektivní promlčecí doby, neboť počátek stanovil na den 24. 3. 2010, kdy při jednání před Okresním soudem v Šumperku v řízení sp. zn. 16 C 88/2008, žalovaná vznesla vůči žalobcem uplatněnému nároku námitku započtení (nikoliv vzájemný návrh) s tvrzením, že pokud mu zaplatila částku 1 230 000 Kč, zaplatila mu o 615 000 Kč více, než měla. Žalobkyně se tedy dozvěděla o bezdůvodném obohacení na straně žalovaného dne 24. 3. 2010, a dvouletá subjektivní promlčecí doba by tak uplynula dne 24. 3. 2012. Za situace, kdy žalobu podala dne 3. 11. 2011, její nárok nebyl promlčen. Jiná je ovšem situace ohledně běhu objektivní promlčecí doby. Z důkazů vyplynulo, že bezdůvodné obohacení na straně žalovaného vzniklo přijetím plnění z notářské úschovy na pokyn žalobkyně, a to dne 2. 11. 2009, kdy byly finanční prostředky připsány na jeho účet. Tímto dnem počala běžet tříletá objektivní promlčecí doba, která skončila dnem 2. 11. 2011 [sic!] . Uplynula-li marně alespoň jedna z promlčecích dob, v daném případě promlčecí doba objektivní, a byla-li vznesena námitka promlčení, nelze žalobkyni právo přiznat. Námitce žalobkyně, že námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy, nepřisvědčil ani odvolací soud, neboť jak žalobkyně, tak žalovaný jednali v právním omylu, přičemž nebyly prokázány důvody, pro které by žalobkyně nemohla své právo vůči žalovanému uplatnit včas.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z otázky, zda došlo k promlčení žalovaného nároku pro marné uplynutí tříleté promlčecí doby. Odvolací soud se totiž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která respektuje při počítání běhu promlčecí doby zákonnou úpravu ve smyslu § 107 odst. 2 a § 122 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně se dozvěděla o bezdůvodném obohacení dne 24. 3. 2010, takže v okamžiku podání žaloby dne 3. 11. 2011 nebyl nárok promlčen z hlediska subjektivní promlčecí doby. Objektivní promlčecí doba začala běžet dne 2. 11. 2009, kdy byly předmětné finanční prostředky připsány na účet žalovaného. Běh tříleté promlčecí doby skončil dle závěru odvolacího soudu dne 2. 11. 2011, čímž měla uplynout jedna z promlčecích dob, neboť žaloba byla podána až 3. 11. 2011. Žalobkyně ovšem namítá, že běh objektivní promlčecí doby by skončil dne 2. 11. 2012, takže žaloba podaná dne 3. 11. 2011 byla podána včas. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je shledal přípustným podle § 237 o. s. ř.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u nezaviněného a nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jedná-li se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014).
Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, přičemž není podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Touto vědomostí ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009). Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo. Jinak řečeno, aby bylo možno uvažovat o promlčení práva, musí toto právo nejprve vzniknout. Okamžikem, od kterého se počátek běhu objektivní promlčecí doby odvíjí, je tedy okamžik vzniku odpovědnostního vztahu z bezdůvodného obohacení, a to bez zřetele na to, zda oprávněný subjekt o svém právu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení věděl či nikoli. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil. Předpokladem stanovení počátku objektivní promlčecí doby je v prvé řadě kladná odpověď na otázku, zda bezdůvodné obohacení vzniklo, a na ni navazující závěr, kdy se tak stalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4366/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005).
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, k němuž dochází tím, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty plněním, k němuž v době jeho poskytnutí neexistoval žádný právem stanovený důvod, jímž může být např. dohoda účastníků, povinnost plynoucí ze zákona, či z rozhodnutí apod. Jedná se tedy o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval. K získání bezdůvodného obohacení v tomto případě dochází okamžikem přijetí plnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2715/2002).
V řízení bylo nesporné, že žalovaný se na úkor žalobkyně, která plnila finanční prostředky na jeho účet, bezdůvodně obohatil, a to prokazatelně bez právního důvodu, přičemž ze zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že se nejednalo o bezdůvodné obohacení získané úmyslně. Dovolatelka ve svém dovolání zpochybňovala toliko závěr odvolacího soudu týkající se uplynutí objektivní promlčecí doby. Ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo okamžikem přijetí plnění žalovaným, tedy dne 2. 11. 2009, kdy byly finanční prostředky připsány na jeho účet. Konec tříleté objektivní promlčecí doby by pak v souladu s § 122 odst. 2 obč. zák. upravujícím počítání lhůt až nastal dne 2. 11. 2012, nikoliv již dne 2. 11. 2011, jak konstatoval odvolací soud. Žaloba podaná dne 3. 11. 2011 byla tedy podána nepochybně před uplynutím objektivní promlčecí doby, a proto včas a nebylo ji možno s poukazem na promlčení práva podle § 107 odst. 2 obč. zák. zamítnout. Posouzení odvolacím soudem je tudíž nesprávné.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a § 243e odst. 2, věty první, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu