28 Cdo 142/2009
Datum rozhodnutí: 11.03.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 142/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele E. L. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 30 Co 2/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 69/2006 (žalobce E. L. H., zastoupeného advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. P. f. Č., 2. L. Č. r., s. p., zastoupených advokátem, 3. L. s. H. K., a. s., 4. Z. d. L., zastoupeného advokátkou, 5. Z. s. B., a. s., zastoupené advokátem, 6. Z. d. N., zastoupeného advokátem, 7. Z. d. M., 8. M. s. B., 9. Z. v. s. H. K., 10. P. L., s. p., 11. K. k., 12. M. V. Č. 13. Ú. p. z. s. v. v. m., 14. M. N., 15. O. B., 16. O. D., 17. O. D. P., zastoupené advokátem, 18. O. H., 19. O. L., zastoupené advokátem, 20. O. T., 21. O. S., 22. O. S., zastoupené advokátem, 23. O. V., 24. O. M., zastoupené advokátem, 25. O. M., 26. O. P., 27. O. K., 28. O. L., 29. S. s. J., s. p., zastoupeného advokátem, 30. R. Ch. n. C., zastoupeného advokátem, a 31. N. p. ú. P., zastoupeného advokátem, o vydání nemovitostí), takto:


Dovolání se odmítá.


Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobce, podané u soudu 9. 3. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 24. 10. 2007, č. j. 9 C 69/2006-335. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo především rozhodnuto, že se připouští změna žaloby ( učiněná žalobcem v rámci podání z 9. 2. 2007, založeného na č. l. 138, na č. l. 143 ). Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, jíž se domáhal rozhodnutí o vlastnictví k nemovitostem tak, že žádá vydat žalobci nemovitosti uvedené v rozhodnutí Ministerstva zemědělství P. ú. v H. K. ze dne 16. 11. 2005, č. R-4979-12385/3002/2005-Bá-B, které je nedílnou součástí tohoto rozsudku . Žalobci bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení částkami: L. Č.R., s. p., 17.169,44 Kč, Z. d. L. 9.200,- Kč, Z. s. B. , a. s., 6.164,20 Kč, Z. d. N. 12.971,- Kč, Obci D. P. 8.600,- Kč, Obci L. 12.614,- Kč, Obci S. 6.164,20 Kč, Obci M. 8.600,- Kč, Státnímu statku J., s. p., 4.000,- Kč, R. Ch. n. C., a. s., 14.367,- Kč a N. p. ú. 13.972,14 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a dalšími zúčastněnými účastníky tohoto řízení nebyla žádnému z nich přiznána náhrada nákladů řízení.


O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že ve výroku o zamítnutí žaloby ve věci samé (označeném II.) byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 24. 10. 2007, č. j. 9 C 69/2006-335, potvrzen. Ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl změněn tak, že se tyto výroky nahrazují výrokem: Právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem se žádnému z účastníků řízení nepřiznává . O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 občanského soudního řádu nebylo odvolání žalobce shledáno důvodným, a proto byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.


Odvolací soud poukazoval na to, že v žalobě bylo uvedeno ,že o nároku žalobce bylo rozhodnuto podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) rozhodnutím Pozemkového úřadu v H. K. ze 16. 12. 2005, zn. R-4979-12385/3002/2005-Bá-B, a to tak, že se E. L. H. nevydávají nemovitosti konkretizované parcelními čísly a výměrami v katastrálních územích B., B., H. P., H. u N., K., L., L., M., M., N., P., P., R. u V., S., H. D., P., R., S. N., S., S., S. L., S., S. u N., T., T., T. u N., Z. nad B. a Ž., a že žalobci nevzniká ani náhrada za tyto nemovitosti.


Odvolací soud konstatoval skutkový stav v této právní věci, že totiž původním vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byl J. N. H., který sloužil v německé armádě a zemřel 12. 5. 1945 v americkém zajateckém táboře B. K. jako rakouský občan německé národnosti; nemohl tedy získat zpět občanství čs. státu, neboť zemřel dříve, než nabyl účinnosti kterýkoli ze zákonů obnovujících po válce následně čs. občanství. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že Pozemkový úřad v H. K. ve svém rozhodnutí nevyhověl restitučnímu návrhu pro nenaplnění podmínky, aby k přechodu majetku na stát či jinou právnickou osobu došlo v rozhodném období (25. 2. 1948 1. 1. 1990), když totiž konfiskace majetku J. H. byla ukončena v roce 1947, a to podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle dekretu č. 12/1945 Sb.; k tomu došlo výměrem Zemského národního výboru v P. z 19. 7. 1945.


Odvolací soud uváděl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nemovitý majetek, o nějž jde v tomto řízení přešel na stát mimo rozhodné období podle restitučních předpisů. Odvolací soud v této souvislosti dodával svůj názor, že i pokud by ke konfiskaci předmětného majetku nedošlo ex lege dekretem č. 12/1945 Sb., nýbrž převzetím bez právního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., jak tvrdí žalobce, došlo by i v takovém případě k přechodu vlastnictví na stát před rozhodným obdobím ; časová podmínka zákona o půdě by tak nebyla splněna ani v tomto případě, když totiž rozhodující je pouze okamžik, kdy k majetkové křivdě, předpokládaném zákonem o půdě, došlo .


Odvolací soud k námitce žalobce ještě dodával, že nesplňuje-li žalobce základní předpoklad restituce podle zákona o půdě, a to že není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., bylo by nadbytečné zabývat se průběhem konfiskace předmětného majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., dále otázkou ležící pozůstalosti po J. N. H. a žalobcem uváděnou otázkou nicotnosti správních aktů vydaných v souvislosti s touto konfiskací .


Své rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech řízení odvolacího odůvodnil odvolací soud zejména poukazem na ustanovení § 250a odst. 1 občanského soudního řádu které dalším účastníkům řízení nepřiznává postavení žalovaného, takže tu jde o speciální úpravu účastenství v občanském soudním řízení, která má dopad i na výrok o nákladech řízení.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 24. 10. 2008 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 3. 12. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, abys dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Dovolatel uváděl, že je přesvědčen, že soudy obou stupňů v daném případě nesprávně posoudily po právní stránce základní otázku této právní věci, když měly za to, že předmětné nemovitosti přešly na stát mimo rozhodné období, stanovené zákonem o půdě . Dovolatel je naproti tomu toho názoru, že moment způsobení majetkové újmy žalobce v daném případě nenastal ke dni 31. 3. 1947, nýbrž až v rozhodném období po 25. 2. 1948, a to odnětím možnosti žalobci předmětné nemovitosti držet, užívat je a požívat jejich plody a užitky, přičemž nevypořádáním dědictví po F. B. H. bylo žalobci v roce 1961 odňato dědické právo i právo vlastnické; od roku 1961 navrhovateli nebylo umožněno vlivem jednání státu ujmout se dědictví . Dovolatel má za to, že konfiskace pozůstalosti po J. H., provedená na základě dekretu č. 12/1945 Sb., byla pouze zdánlivá a nevyvolala z důvodu nicotnosti konfiskačních výměrů žádné právní účinky; konfiskaci nelze považovat za provedenou a pozůstalost po J. H. tedy nelze mít za zkonfiskovanou; stát se zmocnil nemovitostí J. H. a nakládal s nimi jako s vlastními, aniž by k tomu měl právní důvod, se kterým by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva; vlastnické právo nebylo možné nabýt pouhou bezdůvodnou okupací věci. Byl proto dovolatel toho názoru, že až v rozhodném období tu byla odňata možnost nemovitosti držet, užívat a požívat jejich užitky; také dědicům J. H. byla odepřena tato práva a odepřeno jim bylo i jejich dědické právo. Dovolatel zdůrazňoval, že tento stav trvá dosud, přičemž dědický nárok žalobce E. L. H. vznikl v roce 1961 po smrti F. B. H.


Dovolatel zdůrazňoval, že těmito uvedenými okolnostmi se odvolací soud vůbec nezabýval v důsledku svého právního názoru, že tu došlo k přechodu nemovitostí na stát mimo rozhodné období podle restitučních předpisů; výslovně to také uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku.


Dovolatel proto znovu ve svém dovolání poukazoval na okolnosti, podle jeho názoru podstatné a závažné, které dokládají nesprávnost základního právního názoru odvolacího soudu v této právní věci:


Žalobce především poukazuje na nicotnost pozemkových úřadem i soudy uváděné konfiskace nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Konfiskace totiž proběhla, jak má dovolatel za to, v rozporu s tehdy platnými předpisy, když totiž všechny vydané správní akty v tomto konfiskačním řízení jsou neplatné. Zejména nelze z výpisu ze zemských desek a z pozemkových knih vůbec určit moment přechodu vlastnického práva k těmto nemovitostem na stát; ke konfiskaci tu nemohlo dojít bez dalšího jen z dekretu č. 12/1945 Sb. (který nabyl účinnosti 23. 6. 1945), nýbrž tu bylo třeba vydat konfiskační rozhodnutí (dekret č. 12/1945 Sb. sám ve svém § 3 odst. 2 na správní orgán a jeho činnost odkazuje). Navíc v celém konfiskačním řízení nebyl původnímu nezvěstnému vlastníku ustanoven opatrovník (ve smyslu tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb.); manželka J. H. Š. H. nebyla podle tehdy platných právních předpisů ani zákonným zástupcem J. H., ani jeho opatrovnicí; nebyla také jeho zákonnou dědičkou. Správní orgán měl konfiskační řízení přerušit a vyčkat jmenování zástupce ležící pozůstalosti po J. H. dědickým soudem.


Podle názoru dovolatele mohl být podle dekretu č. 12/1945 Sb. konfiskován pouze majetek určitých vlastníků, nikoli však majetek pozůstalosti; subjekty konfiskace byly v § 1 dekretu č. 12/1945 Sb. taxativně vypočítány; podle dekretu č. 12/1945 Sb. bylo konfiskováno podle osobního statutu a nikoli podle reálného statutu, tedy podle vlastnosti věcí . Ležící pozůstalost (ve smyslu ustanovení § 547 tehdy platného obecného zákoníku občanského z roku 1811) měla jen omezenou majetkoprávní způsobilost, a to tak dalece, pokud nebylo potřeba k její činnosti fyzické osoby. Pozůstalost nemohla být konfiskována dědicům, protože tu nedošlo k přijetí dědictví ze strany dědiců; mohlo být konfiskováno dědické právo dědiců, což se však v daném případě nestalo. Pokud tehdejší judikatura připouštěla (v judikátech k tehdejšímu obecnému zákoníku občanskému z roku 1811) konfiskaci ležící pozůstalosti, pak ovšem měla být po podání dědické přihlášky dědiců zastoupena tato pozůstalost delátem a před podáním dědické přihlášky dědice (dědiců) soudem ustanoveným opatrovníkem; řádné doručení uvedeným subjektům bylo podmínkou vykonatelnosti rozhodnutí týkajícího se ležící pozůstalosti. Dovolatel zastává ten názor, že ležící pozůstalost po původním vlastníku J. H. leží vlastně dodnes; nemůže však dnes již být konfiskována .


Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem je třeba dospět podle názoru dovolatele, k závěru, že v řízení uváděný konfiskační výměr, vydaný v daném případě bývalým Zemským národním výborem v P. dne 31. 3. 1947 je paaktem, tedy je třeba na něj hledět jako by se jím konfiskace nestala.


Pokud tedy konfiskace pozůstalosti po J. H. byla, jak se to uvádí v dovolání dovolatele, provedena neplatně a neúčinně, pak, podle názoru dovolatele, ani den nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., ani den nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí bývalého Zemského národního výboru v P. nemohou být povazovány za okamžik přechodu vlastnictví k nemovitostem na stát, neboť ani v jednom z vedených časových momentů nebyly vyvolány účinky přechodu majetku na stát, požadované zákonem o půdě. Dovolatel je stále přesvědčen o tom, že k neoprávněnému převzetí majetku státem došlo v daném případě až v roce 1961, kdy měl náhradní dědic E. H. nárok na převzetí majetku po smrti svého předdědicem B. H.


Dovolatel zastává i právní názor, že na daný případ je třeba aplikovat zákon č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., neboť zákonem č. 93/1992 Sb. bylo novelizováno ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., a to tak, že z něj byla vypuštěna část odkazující na osobu uvedenou v § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy na původního vlastníka . Proto podle názoru dovolatele nyní podmínka čs. státního občanství, která by se vztahovala na původního vlastníka, zákonem stanovena není .


Dovolatel tedy trvá na tom, že žalobce E. H. nikdy nepřestal být dědicem majetku J. H. a československý stát se nikdy nemohl stát legitimním vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení.


Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo nutno posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže o všem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soude, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatele, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 69/2006 Okresního soudu v Hradci Králové), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 16. 9. 2008 (sp. zn. 30 Co 2/2008 Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl na str. 5 svého rozsudku ze 16. 9. 2008 (sp. zn. 30 Co 2/2008 Krajského soudu v Hradci Králové), zejména podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických práv k půdě a k jinému zemědělskému majetku. Podle tohoto ustanovení je oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. státní občan České a Slovenské Federativní republiky (České republiky), jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.


V daném případě odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 9. 2008 (sp. zn. 30 Co 2/2008 Krajského soudu v Hradci Králové), na str. 4, poukazoval na to, že výměrem bývalého Zemského národního výboru v P. podle č. 5/1945 Sb. byla zavedena na majetek J. H. národní správa a na základě dekretu č. 12/1945 Sb. přešel předmětný majetek na československý stát .


V tomto případě i dovolatel ve svém dovolání z 3. 12. 2008 se zmiňoval (na str. 6) o konfiskačním rozhodnutí Zemského národního výboru z 31. 3. 1947, číslo výměru ZNV III-Pk-10081/4-1947 , které směřovalo proti osobě zemřelého J. H. a proti ležící pozůstalosti po J. H.; dovolatel tu uváděl, že toto konfiskační rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci , nebylo doručováno ležící pozůstalosti, respektive jejímu opatrovníkovi, jmenovanému soudem, takže tento konfiskační výměr je paktem .


Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS. st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů) byl kromě jiných zásadních právních závěrů k výkladu otázek uplatňování práv podle restitučních právních předpisů zaujat i právní závěr, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno ; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky by tak byla narušena právní jistotu osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od původního vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis .


Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. a vzhledem k těmto citovaným právním závěrům ze stanoviska pléna Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět závěru, že tu odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 9. 2008 (sp. zn. 30 Co 2/2008 Krajského soudu v Hradci Králové), v němž vycházel z týchž ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a nedospěl k výkladu tohoto restitučního předpisu ve vztahu k právní úpravě obsažené v dekretu č. 12/1945 Sb. (o konfiskaci a urychleném rozdělení konfiskovaného zemědělského majetku) lišícímu se v podstatě od výkladu uvedeného ve stanovisku, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., posoudil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím ze 16. 9. 2008, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, některou právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože odvolací soud svým rozsudkem neřešil, jak již bylo uvedeno, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu z těchto ustanovení, která upravují přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.


Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 11. března 2009


JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.


předseda senátu