28 Cdo 142/2005
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy: § 5 odst. 4 předpisu č. 403/1990Sb., § 19 odst. 1 předpisu č. 403/1990Sb.




28 Cdo 142/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. Ř., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1. S. o. š., S. o. u. a U., 2. I. s. š. a. a 3. Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR se sídlem v Praze 1, Karmelitská 7, o vydání nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 270/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2003, č. j. 20 Co 529/2002-141, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze 19. 6. 2002, č. j. 32 C 270/95-96, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli povinni vydat žalobci pozemek parc. č. 50, zapsaný nyní u Katastrálního úřadu B. pro obec B. a k. ú. V. na LV č. 277. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud kvalifikoval uplatněný nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Shledal žalobce potenciálně oprávněnou osobou a dovodil, že předmětný pozemek (a také dům č. p. 178 a další parcela-zahrada) přešel do vlastnictví státu podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a podle vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. Tím byl dán restituční důvod; soud se však musel zabývat též otázkou, zda žalobce uplatnil nárok v zákonných lhůtách. Odvolací soud připustil, že k výzvě povinné osobě mohlo dojít včas, pokud by za ni bylo považováno uplatnění nároku u Podniku bytového hospodářství B. ve spojitosti s vydáním dalších nemovitostí dne 9. 9. 1991. Žaloba k soudu však měla být podána nejpozději 30. 4. 1994, neboť pro uplatnění nároku tu platí tříletá obecná promlčecí lhůta. Žaloba však byla podána u soudu až 27. 10. 1995.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání; k tomuto dovolání se následně připojila jeho právní zástupkyně. V obšírném podání žalobce, stejně jako dříve před nižšími instancemi, vylíčil zejména perzekuci cestou správních řízení, která zasáhla jeho rodinu a vedla k odnětí nemovitostí jeho otci J. Ř. Dovolatel dále napadl procesní postup nižších instancí, zejména v tom ohledu, že nebyla respektována jeho omluva k jednání Krajského soudu v Brně (ze zdravotních důvodů) a bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou nižších stupňů a vrátil věc první instanci s takovými pokyny, jež by vedly k vyhovění žalobě.

Všichni tři žalovaní se k dovolání stručně vyjádřili; první s ním nesouhlasil, další dva pak, stejně jako v předchozím průběhu řízení, namítli nedostatek své pasivní věcné legitimace.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal své dovolání v otevřené lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále o. s. ř. ).

Dovolací soud musel dále zkoumat, zda je dovolání přípustné.

Vzhledem ke konformitě rozsudků obou nižších instancí, bez předchozí kasace odvolacím soudem se závazným právním názorem, připadala v úvahu pouze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tj. přípustnost pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí.

Tato alternativa přípustnosti dovolání však nebyla v posuzované věci shledána.

Brojí-li dovolatel proti perzekučnímu postupu tehdejších správních orgánů ve vztahu k nemovitostem ve vlastnictví jeho otce, činí tak nadbytečně. Nezákonnost tohoto postupu presumoval zákon č. 403/1990 Sb. již v úvodu; tento zákon označil postupy administrativy i po roce 1955 za majetkové křivdy s restitučním důsledkem (§ 1 cit. zák.).

Za relevantní mohla být považována i výzva k vydání věcí, adresovaná podle všeho včas, v šestiměsíční lhůtě podle § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. (od 1. 11. 1990 do 30. 4. 1991), Podniku bytového hospodářství B.; dne 9. 9. 1991 pak byly žalobci vydány jiné nemovitosti. I když výzva nevzala plně v úvahu všechny listiny o vlastnictví (jako vlastník nyní předmětné zastavěné plochy byl veden od roku 1972 stát resp. Č. a. o. B., n. p.), žalobce vcelku pochopitelně vycházel z faktu, že zmíněný bytový podnik vykonával správu převážné části nemovitostí.

Nebylo však možné opomenout posouzení včasnosti podání žaloby. Pro tento právní úkon platí obecná tříletá promlčecí lhůta; v relaci k § 5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. to dovodil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1023/2003. Tato lhůta počala v posuzované věci běžet, vzhledem k již dřívějšímu žalobcovu jednání s bytovým podnikem, nejpozději dnem následujícím po 30. 4. 1991 a její běh skončil 30. 4. 1994, tedy více než rok před podáním žaloby.

Z obsahu spisu je patrno, že žalovaným 2) a 3) nesvědčí pasivní věcná legitimace. Pokud jde o prvního žalovaného, pak ten opakovaně, ve vyjádření k žalobě ze dne 2. 7. 1996 a při jednání soudu prvního stupně dne 5. 4. 2000, namítl a zdůvodnil pozdní uplatnění nároku žalobcem (podstatu námitky neovlivňuje, že hovořil o prekluzi). Je tedy zřejmé, že i v případě posouzení zákonné lhůty k uplatnění nároku u soudu jako promlčecí by následně žalobce nemohl být úspěšný.

Dovolací soud zdůrazňuje, že rekapitulaci skutkového stavu a zejména právního posouzení projednávané věci provedl s cílem opětně vysvětlit podstatu případu žalující straně a učinil tak nad rámec dovolacích důvodů vylíčených žalobcem, kterými byl podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán.

Hmotněprávní posouzení věci se nedostalo do rozporu s konstantní judikaturou (ke lhůtě k uplatnění nároku u soudu viz citace výše) a odvolací soud se tak nedopustil pochybení. Procedurální námitky dovolatele pak dovolací soud nemohl, vzhledem k relevantní alternativě přípustnosti dovolání, přezkoumávat vůbec (i když se nejeví, že by nepřítomnost žalobce při odvolacím jednání měla mít vliv na konečné rozhodnutí). Žádná z variant přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, jak je předvídá § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy nebyla naplněna.

Dovolací soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Na straně žalované nevznikly žádnému z účastníků v řízení o dovolání náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. července 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu