28 Cdo 1419/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 1 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 1419/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně M. Š. , zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalovaným 1) České republice Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) Správě nemovitostí města Brna, státnímu podniku v likvidaci , IČO: 469 63 383, se sídlem v Brně, Masarykova 37, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: JUDr. Z. M., JUDr. V. B., Mgr. L. V. a J. V., o určení vlastnického práva a práva hospodaření , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 124/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. července 2015, č. j. 19 Co 391/2014-285, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastníci nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2014, č. j. 15 C 124/2011-241, jímž tento soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 1283/1 v kat. území S., a (současně) že právo hospodaření k témuž pozemku má druhý žalovaný, státní podnik v likvidaci; přitom bylo rozhodnuto i o nákladech řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl, neboť není přípustné (§ 243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dál jen o. s. ř. ), proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v ustanovení § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V dovoláním nastolené otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení práva (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013) jíž žalobkyně v podaném dovolání argumentuje převážně již toliko ve vztahu k rozhodnutí (výroku) o zamítnutí návrhu na určení druhého žalovaného coby nositele práva hospodaření s majetkem (předmětným pozemkem) ve vlastnictví státu jsou závěry odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou akcentující preventivní funkci určovací žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 3, ročník 1997, pod č. 21). Tato funkce v případě žalobkyní žádaného určení práva hospodaření (správy) s majetkem ve vlastnictví státu naplněna není, jestliže se žalobkyně v důsledku požadovaného určení nestane vlastnicí věci a určení jí neskýtá ani záruku převedení věci (pozemku) do jejího vlastnictví, vše za situace, kdy k prosazení jí tvrzeného práva (obnovení vlastnictví k věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) slouží (ve stanovených lhůtách sloužily) jiné právní prostředky, které oprávněné osobě poskytuje restituční zákonodárství.

Konstrukci žalobkyně o možném převodu věci do jejího vlastnictví na podkladě dohody, kterou s ní uzavřel (či byl by ochoten znovu uzavřít) právě druhý žalovaný, v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, pak vylučuje i odvolacím soudem současně přijatý závěr o působnosti (v poměru k zákonu č. 87/1991 Sb. zvláštního) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), vyslovený v závislosti na zahrnutí předmětného pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o půdě; takový závěr se ustálené judikatuře v principu rovněž nepříčí (k tomu srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009). Otázka faktického způsobu obhospodařování předmětného pozemku (naplnění materiálního znaku pro zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu, je-li znak formální jinak nesporný) je pak převážně věcí skutkového zjištění, jež nelze zpochybnit dovoláním. Byla-li dána (v rovině skutkových zjištění prokázána) souvislost předmětného pozemku (zahrady) se zemědělskou výrobou, nekoliduje posouzení odvolacího soudu ani se závěry, jež k otázce působnosti zákona o půdě vyslovil Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního kolegia ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž jinak zásadně připustil restituci nezemědělských zahrad v režimu zákona č. 87/1991 Sb. (srov. čl. IV, bod 2 stanoviska).

Případný v dané věci není ani odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, v němž dovolací soud posuzoval otázku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva podle obecného předpisu, a to za zcela jiných okolností a bez souvislosti s nárokem odvozovaným z restitučních předpisů (žaloba bytového družstva na deklarování vlastnického práva státu k pozemku zastavěnému obytným domem ve vlastnictví družstva, jenž může být předmětem převodu do vlastnictví družstva podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb.). Nepřiléhavý je pak i odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2855/2008, jímž byla věcně posuzována otázka platnosti převodní smlouvy, jíž uzavřel Pozemkový fond ČR s třetí osobou, ačkoliv v době jejího uzavření byly pozemky vyjmuty z jeho správy dle § 17 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě. Z tohoto vyplývá, že ani s těmito dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.

Ve vztahu k rozhodnutí (jeho části), jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku (kdy odvolací soud vychází současně ze zjištění, že na podkladě dohody uzavřené podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. s nelegitimovaným subjektem nebyl katastrálním úřadem povolen vklad práva do katastru nemovitostí a uzavření dohody či vydání věci neukládá povinné osobě ani soudní rozhodnutí), pak dovolatelka žádnou další relevantní dovolací argumentaci již nevznáší a tedy ani neotvírá další otázky, pro jejichž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku.

Přestože se v dovolání uvádí, že se jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, žádné námitky natož ty, jež by se vázaly k obligatorním náležitostem ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. neuplatňují se vůči výrokům o náhradě nákladů řízení.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2016

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu