28 Cdo 1417/2011
Datum rozhodnutí: 24.01.2013
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1417/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelky České republiky Ministerstva obrany, za nějž jedná Vojenský úřad pro zastupování Ministerstva obrany, 160 00 Praha 6, Náměstí Svobody č. 471, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 8. 6. 2010, sp. zn. 14 Co 725/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 446/2008 (žalobkyně České republiky Ministerstva obrany, za nějž jedná Vojenský ústav pro zastupování Ministerstva obrany, proti žalovanému V. C., P., zastoupenému Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, 301 00 Plzeň, Náměstí Republiky č. 28, o určení vlastnictví k pozemkům, takto:

I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :


O žalobě České republiky-Ministerstva obrany, podané u soudu 5. 11. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město z 24. 6. 2008, č. j. 19 C 446/2008-31. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba uvedené žalobkyně o určení, že je vlastníkem pozemků, zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území L. u D., vedeného u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj (katastrálního pracoviště Plzeň-město). Žalující České republice - Ministerstvu obrany byla uložena náhrada všech nákladů řízení žalovaného V. C., vynaložených v řízení před soudem prvního stupně (jejíž výše byla pak stanovena částkou 25.585,-- Kč usnesením Okresního soudu Plzeň-město z 1. 10. 2009, č. j. 19 C 446/2008-36).
O odvolání žalující České republiky-Ministerstva obrany proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 8. 6. 2010, sp. zn. 14 Co 725/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město z 24. 6. 2009, č. j. 19 C 446/2008-31 (ve znění usnesení téhož soudu z 1. 10. 2009, č. j. 19 C 446/2008-36). Žalující České republice-Ministerstvu obrany bylo uloženo nahradit žalovanému V. C. náklady odvolacího řízení částkou 12.360,-- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (podle ustanovení § 212 občanského soudního řádu), a dospěl k závěru, že odvolání tu nelze pokládat za důvodné. Odvolací soud uváděl, že souhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, avšak z jiných než soudem prvního stupně uváděných důvodů .
Podle názoru odvolacího soudu v této právní věci žalobce nesprávně žaloval na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu , když totiž tu na požadovaném určení žalující stát neměl naléhavý právní zájem. Odvolací soud dovozoval, že i na základě žalobě vyhovujícího rozhodnutí by tu nedošlo ke změně zápisu v katastru nemovitostí, respektive k odstranění duplicitního zápisu, podle něhož je vlastnictví k pozemkům v katastrálním území L. u D. zapsáno ve prospěch žalobkyně i žalovaného. Odvolací soud dovozoval, že by tu totiž i nadále existovalo pravomocné rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-jih z 12. 12. 1997, č. j. PÚ 2064-a/92, kterým bylo V. C. navráceno vlastnické právo k celé pozemkové parcele (podle grafického plánu), když v rámci digitalizace katastrálního operátu vznikly z celé parcely původního označení následně parcely, které jsou součástí letiště L. jako širšího funkčního celku. Odvolací soud proto měl za to, že žalující Česká republika - Ministerstvo obrany se tu mělo domáhat svého práva postupem předpokládaným v páté části občanského soudního řádu, v níž je upraveno řízení ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem.
Odvolací soud zdůrazňoval, že uvedené rozhodnutí Pozemkového úřadu Plzeň - jih z 12. 12. 1997, č. j. PÚ 2064 a /92, nemůže být považováno za nicotný správní akt, jenž by trpěl takovými vadami, jež by jej činily vnitřně rozpornými nebo právně či fakticky neuskutečnitelnými. Odvolací soud je toho názoru, že skutečnost, že žalující Česká republika nebyla účastníkem správního řízení (jako osoba, které svědčilo právo hospodaření s majetkem státu) a tudíž byla zbavena možnosti bránit své vlastnické právo, nezpůsobuje nenabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Nelze ani konstatovat, že by správní orgán vydal uvedené rozhodnutí na základě omylu. Odvolací soud má tedy za to, že žalující Česká republika-Ministerstvo obrany se musí svého práva domáhat podle ustanovení § 244 odst. 1 a násl. občanského soudního řádu. Nové projednání věci soudem by tu navazovalo na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a v rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem jednáno, bude spor definitivně uzavřen bez možnosti věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Žalující Česká republika-Ministesterstvo obrany, tvrdící, že byla dotčena na svých právech konečným rozhodnutím správního orgánu, je tu aktivně legitimována k podání žaloby podle páté části občanského soudního řádu. Lhůta k podání žaloby (§ 247 odst. 1 občanského soudního řádu) ještě uvedené žalobkyni nezačala plynout, neboť jí dosud nebylo citované rozhodnutí správního orgánu doručeno. Soud je oprávněn požádat správní orgán, aby své rozhodnutí doručil všem osobám, kterým mělo být správně doručeno, kdyby byla žádost soudu odmítnuta nebo kdyby ani poté nedošlo k řádnému doručení správního orgánu všem účastníkům řízení, soud doručí rozhodnutí správnímu orgánu žalobci nebo jinému účastníku řízení sám .
Odvolací soud proto potvrdil odvoláním napadené zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně výroku o nákladech řízení, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, byť i s jiným právním zdůvodněním než soud prvního stupně.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dovolávající se České republice Ministerstvu obrany dne 27. 7. 2010 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Plzeň-město dne 23. 9. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. V dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání byla v tomto dovolání dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod bylo v dovolání uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolávající se Česká republika Ministerstvo obrany hlavně nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že v této právní věci měla být ze strany žalobkyně podána žaloba podle páté části občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.). Podle názoru uvedené dovolatelky mohla by tak žalobkyně učinit pouze v případě, že by se předcházejícího správního řízení před Okresním pozemkovým úřadem Plzeň-jih zúčastnili všichni účastníci řízení a že by rozhodnutí uvedeného orgánu mohlo nabýt právní moci, o takový případ se tu však nejedná , podle názoru dovolatelky. Dovolávající se Česká republika - Ministesrtvo obrany má za to, že rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Plzeň-jih z 12. 12. 1997, č. j. PÚ 2064 a /92, nemohlo nabýt právní moci ve svém výroku, který se týká části parcely v katastrálním území L. u D., ze které následně vznikly parcely, a to z těchto důvodů:
a) žalovaný neuplatnil svůj nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, ani u povinné osoby,
b) Pozemkový úřad Plzeň-jih nejednal se žalující Českou republikou-Ministerstvem obrany jako s účastnicí správního řízení, třebaže byla povinnou osobou podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., čímž byla tato nyní žalující zkrácena na svých právech a nemohla účinně bránit své zájmy ve správním řízení, a
c) žalující České republice-Ministerstvu obrany nebylo správním orgánem ani doručeno výsledné rozhodnutí. Proto je dovolatelka přesvědčena, že tu žalovanému V. C. nemohlo vzniknout vlastnické právo k částem parcely v katastrálním území L. u D., ze které následně vznikly parcely v uvedeném katastrálním území.
Dovolávající se Česká republika-Ministerstvo obrany je dále i toho názoru, že rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Plzeň-jih z 12. 12. 1997, č. j. PÚ 2064 a/ 92, je nicotné, a to z těchto důvodů:
a) z tohoto rozhodnutí vyplývá faktická nemožnost plnění, toto rozhodnutí ukládá povinnost vydat pozemek v katastrálním území L. u D. Státnímu statku K., kterému však k části parcely, o níž šlo v řízení před pozemkovým úřadem, již nesvědčilo právo hospodaření, takže nemohl tento majetek ve vlastnictví státu na základě rozhodnutí pozemkového úřadu vydat původním vlastníkům nebo jejich právnímu nástupci,
b) dovolatelka má za to, že u uvedeného správního rozhodnutí je dán evidentní nedostatek zákonného podkladu k vydání tohoto správního aktu, tj. účastníkům uvedeného správního řízení nebyla osoba, které svědčilo právo hospodaření s majetkem státu, a tudíž Česká republika byla zbavena možnosti účinně bránit své vlastnické právo. Přitom šlo o pozemek, jehož část je začleněna do areálu letiště L., vzniklá parcela je částí vzletné a přistávací dráhy a parcely jsou součástí ochranného pásu této dráhy, takže správní orgán by v řízení musel postupovat ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (z důvodu zastavěnosti pozemku, která brání zemědělskému využití),
c) správní orgán tu vydal rozhodnutí na základě omylu, takže výroková část rozhodnutí není projevem jeho vůle , správní orgán mohl na základě tvrzení účastníka řízení (tj. státu jako povinné osoby) zjistit skutečný stav věci a jeho rozhodnutí by pak bylo zcela odlišné.
Podle názoru dovolatelky, pokud odvolací soud dospěl k názoru, že žalobu v této právní věci nelze projednat podle třetí části občanského soudního řádu, nýbrž podle páté části občanského soudního řádu, neměl potvrzovat rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, ale procesním úkonem ve smyslu ustanovení § 104 občanského soudního řádu měl buď řízení zastavit nebo dovoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že má žalobce odstranit vady žaloby tak, aby odpovídala ustanovením páté části občanského soudního řádu .
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 19 C 446/2008 Okresního soudu Plzeň-město), by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 8. 6. 2010, sp. zn. 14 Co 725/2009 Krajského soudu v Plzni)některou otázku způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení.
V daném případě odvolací soud však posuzoval projednávanou právní věc podle procesněprávních ustanovení (jak to sám uváděl v odůvodnění svého rozsudku z 8. 6. 2010, na str. 4-5), a to zejména podle ustanovení § 80 písm. c), § 244 odst. 1, § 246 odst. 1 a § 247 odst. 1 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobu (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení § 244 odst. občanského soudního řádu rozhodl-li správní orgán podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 občanského soudního řádu), může být tatáž právní věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. Ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu neplatí jen v případech uvedených v § 244 odst. 2 občanského soudního řádu (o něž v daném případě nešlo).
Podle ustanovení § 246 odst. 1 občanského soudního řádu je k návrhu ve smyslu ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř. oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, určena nebo zamítnuta. Tento návrh se nazývá žalobou. Náležitosti této žaloby jsou stanoveny v ustanovení § 246 odst. 2 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu musí být žaloba podle ustanovení § 244 a násl. o. s. ř. podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu, zmeškání této lhůty nelze prominout.
Podle ustanovení § 250j odst. 1 občanského soudního řádu dospěje-li soud v řízení podle § 244 a násl. o. s. ř. k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem.
Naléhavý právní zájem na určení (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle § 80 písm. b) občanského soudního řádu (viz k tomu již č. 17/1972 a č. 53/1973, str. 187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i k ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není splněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání .
V nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 8. 2006, I. ÚS 398/04 (uveřejněném pod č. 154 ve svazku 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat i právní názor: Nelze akceptovat, aby jeden státní orgán konstituoval ve prospěch konkrétní osoby určité právo, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, a aby následně jiný státní orgán v jiném řízení téže osobě totéž právo odňal jako důsledek toho, že původní rozhodnutí bylo údajně vadné.
Z uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že tatáž právní ustanovení a tytéž právní závěry měl v podstatě na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 8. 6. 2010 (sp. zn. 14 Co 725/2009 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřovalo dovolání dovolávající se Česky republiky-Ministerstva obrany. Nemohl proto dovolací soud dospět k přesvědčivému závěru, že tu odvolací soud řešil nějakou právní otázku právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Nebyly tu u dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto odvolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolávající se Česká republika-Ministerstvo obrany nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému Václavu Caltovi v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu

V Brně dne 24. ledna 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu