28 Cdo 1411/2002
Datum rozhodnutí: 25.03.2004
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 1411/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. K., zast. advokátem, podanému proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2002, sp. zn. 62 Co 55/02, (v právní věci žalobce Městské části P., zast. advokátem, proti žalované J. K., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 309/99) takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 svým rozsudkem ze dne 20.9. 2001 pod č.j. 6 C 309/99-66 zamítl návrh žalobce, aby žalovaná byla uznána povinnou vyklidit byt specifikovaný v enunciátu tohoto rozhodnutí a tento vyklizený předat žalobci. Dalším výrokem byl žalobce uznán povinným nahradit žalované náklady řízení.

Žalobce se v tomto řízení jako vlastník domu, v němž se nalézá předmětný byt, domáhá jeho vyklizení žalovanou s tvrzením, že nesplnila podmínky pro přechod práva nájmu bytu po původní nájemkyni B. K., její matce, která zemřela dne 8.8. 1999.

Nalézací soud vycházel z toho, že žalovaná se svojí matkou žila nejméně od roku 1995, neboť její manželství bylo dlouhodobě neuspořádané, a nebylo možné, aby žalovaná bydlela se svým manželem. Zjištění o délce bydlení žalované s matkou nezpochybňuje ani protokol ze dne 1.9. 1999, ve kterém uváděla, že v předmětném bytě nebydlela. O opaku svědčí výpovědi svědků, včetně sousedky a manžela žalované. Podle obvodního soudu žalovaná prokázala naplnění zákonných důvodů pro přechod nájmu dle § 706 odst. 1 občanského zákoníku, a žaloba na vyklizení bytu proto byla zamítnuta.

Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 6.3. 2002, č.j. 62 Co 55/02-96 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanou uznal povinnou vyklidit předmětný byt a vyklizený jej předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku. Žalovaná byla zavázána nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.

Městský soud po doplnění dokazování vyšel ze stejného skutkového stavu věci, jak jej zjistil prvoinstanční soud, avšak posoudil věc odlišně po stránce právní.

Odvolací soud se zabýval především protokolem ze dne 1.9. 1999, sepsaným u Odboru majetku Obvodního úřadu Městské části P., který žalovaná podepsala, a ve kterém je údaj o tom, že žalovaná bydlela u své dcery M. R. Žalovaná se snažila obsah protokolu zpochybnit ve své účastnické výpovědi dne 26.4. 2001, ale odvolací soud tento její výklad hodnotil jako naprosto nevěrohodný. Žalovaná údaje do protokolu uvedla sama, protokol si nepochybně předtím, než jej podepsala, přečetla. Pokud by nesouhlasila s věcnou správností některých údajů, měla možnost vznést námitky, případně text opravit, což neučinila. Lze připustit, že za situace, kdy protokol byl sepisován necelý měsíc po smrti její matky, mohla být žalovaná jak uvádí rozrušená, avšak nelze uvěřit tomu, že by z důvodu tohoto rozrušení do protokolu mylně uvedla, že bydlela u své dcery. Odvolací soud je proto přesvědčen, že žalovaná v uvedeném protokole zcela pravdivě vypovídala, kde v rozhodné době bydlela, a že ve sporném bytě začala bydlet teprve po smrti matky. Protokol je objektivním důkazem a nemohou jej zvrátit jiné provedené důkazy, protože žalovaná sama nejlépe věděla, kde a s kým bydlela.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil věc, resp. vyvodil právní závěry ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud porušil zásadu rovného hodnocení důkazních prostředků, když jeden důkazní prostředek (protokol ze dne 1.9. 1999) jednoznačně nadřazuje nad jakékoliv důkazy v řízení provedené. Přestože ve spise je založeno potvrzení o tom, že žalovaná je v bytě své matky hlášena ode dne 16.11. 1995 a potvrzení o hlášení pobytu, dle kterého má žalovaná trvalý pobyt ve sporném bytě od 8.11. 1995 a tato skutečnost je uvedená i v odvolacím soudem vyzdvihovaném protokolu, uvedl městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, že žalovaná je v předmětném bytě hlášena od 16.11. 1999, což je pojmově zcela vyloučeno. Všechny svědecké výpovědi v řízení provedené potvrdily společné soužití žalované s její matkou a vedení společné domácnosti.

Vyjádření k tomuto dovolání nebylo podáno.

Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).

Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastnicí řízení, řádně zastoupenou v dovolacím řízení advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno ve lhůtě určené v § 240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se jak je tvrzeno v dovolání - o zákonem stanovené dovolací důvody (§ 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř.). Protože je dovolání přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) přezkoumal dovolací soud napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení § 229 odst. l o.s.ř.

Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.

Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, což je vada napadeného rozhodnutí, která zakládá důvodnost dovolání podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je nesprávným právním posouzením věci pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.

Dovolatelka však podle obsahu dovolání odvolacímu soudu vytýká výhradně způsob jakým zhodnotil v řízení provedené důkazy, což je dovolací důvod, který nelze subsumovat na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., ale na který lze za určitých podmínek vztáhnout § 241a odst. 3 o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání (je-li přípustné podle § 237 odst. 1 a/ a b/ o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení - § 238 a 238a o.s.ř.) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože

- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,

- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,

- v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,

- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §§ 133 až 135 o.s.ř.

V souzené věci dovolatelka namítá, že odvolací soud porušil zásadu rovného hodnocení důkazních prostředků, když jeden důkazní prostředek - protokol ze dne 1.9. 1999 - jednoznačně nadřadil nad ostatní důkazy. Odvolacímu soudu tedy nevyčítá, že by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, ani se neprovinil tím, že by pominul rozhodné skutečnosti. Protože jeho postup není zatížen ani chybou, která by vyplývala z aplikace ustanovení §§ 133 až 135 o.s.ř., zbývá při úvaze o důvodnosti podaného dovolání dle § 241a odst. 3 o.s.ř. posoudit způsob posouzení provedených důkazů, který dovolatelka ve skutečnosti napadá.

Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy i skutkové zjištění jako jeho výsledek, lze dovoláním úspěšně napadnout pouze v případě, že postup odvolacího soudu provází logický nebo jiný závažný rozpor. Aplikace § 706 odst. 1 věta první občanského zákoníku vyžaduje, aby osoba, která se dovolává přechodu nájmu, vedla s nájemcem v předmětném bytě společnou domácnost a nemají vlastní byt. Jak zdůraznila novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 267/94 Sb. s účinností od 1.1. 1995, splnění podmínek přechodu nájmu musí prokázat oprávněná osoba (žalovaná). Je sice pravda, že dovolatelka byla ve sporném bytě hlášena již od 16.11. 1995 (nikoliv od 16.11. 1999, jak je chybně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku), a že svědecké výpovědi vyznívaly ve prospěch verze žalované, ale pokud tato sama necelý měsíc po smrti matky podepsala protokol, ve kterém byla zaznamenána její výpověď o tom, že žila u své sestry, tedy nikoliv ve sporném bytě, nelze odvolacímu soudu vytýkat jeho závěr, který vyvěrá z tohoto tvrzení žalované, učiněného v časové návaznosti na skutečnost rozhodnou pro přechod nájmu. Pojem společné domácnosti je judikaturou vykládán tak, že musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce. Nestačí tedy, aby osoba požadující přechod práva nájemce pouze navštěvovala a poskytovala mu přechodnou výpomoc v domácnosti. Také přihlášení žalované k pobytu a svědectví ostatních nájemníků mají toliko podpůrný důkazní charakter. Pokud se odvolací soud za dané skutkové situace přiklonil k názoru, že provedené důkazy nenaplňují podmínky požadované ustanovením § 706 odst. 1 občanského zákoníku, nelze tento jeho závěr v rámci dovolacího řízení odůvodněně revidovat.

Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud se nedopustil pochybení, které by jeho postup zatížilo vadou ve smyslu namítaných dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 písm. b/ a § 241a odst. 3 o.s.ř.) a dovolací soud proto došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání žalované proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1, § 151, § 224 odst. 1 a § 243 b odst. 5 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. března 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu