28 Cdo 141/2005
Datum rozhodnutí: 09.05.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 141/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce H. c. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) O. R. a 2) E. R., spol. s r.o., zastoupeným advokátkou, o určení práva hospodaření k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 1580/96, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2004, č. j. 38 Co 249/2002-178, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 5.075,- Kč na účet advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 4. 11. 1996 a změněnou dne 12. 2. 1997 u Okresního soudu v Hodoníně domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že žalobce má právo hospodaření k pozemkům blíže popsaným v petitu žaloby.

Okresní soud v Hodoníně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 11. 1998, č. j. 5 C 1580/96-24, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 5. 2001, č. j. 15 Co 18/99-114, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 3. 7. 2002, č. j. 5 C 1580/96-153, žalobu opět zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobce je právním nástupcem H. c. n. p., poté H. c. s. p. a nyní je označen jako H. c., s. p. v likvidaci. Vzal za prokázané, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví druhého žalovaného. Dále zjistil, že dne 9. 7. 1963 byla mezi MNV R. a H. c. n. p. H. uzavřena hospodářská smlouva, na základě které byly převedeny části parcely č. 1622/1, 1622/138 a 1628/51 a 2081/1 v k. ú. R. Dospěl k závěru, že výše uvedená smlouva je v rozporu s právními předpisy, neboť v ní není uvedena pořizovací hodnota oprávek ke dni převodu a zůstatková hodnota pozemků je neurčitá. Vyslovil závěr, že hospodářská smlouva o převodu správy z roku 1963 je neplatná. Uzavřel, že proto nedošlo k převodu předmětných pozemků, které zůstaly ve správě MNV R. Dále zaujal názor, že po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. předmětné pozemky přešly podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví prvního žalovaného, který jako vlastník měl právo s nimi disponovat, tudíž je i převést na druhého žalovaného, což učinil kupní smlouvou ze dne 22. 4. 1996.

Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 3. 6. 2004, č. j. 38 Co 249/2002-178, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba vůči prvnímu žalovanému, aby bylo určeno, že žalobce má právo hospodaření k pozemkům, blíže specifikovaným ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud současně ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba vůči druhému žalovanému změnil tak, že určil, že žalobce má právo hospodaření k pozemkům blíže specifikovaným ve výroku II. odvolacího soudu.

Pokud žaloba směřovala proti prvnímu žalovanému (obci R.), odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na určení práva hospodaření vůči prvnímu žalovanému nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem. Pokud však žaloba směřovala proti druhému žalovanému, žalobce má na požadovaném určení práva hospodaření k nemovitostem naléhavý právní zájem, neboť dané rozhodnutí je podkladem pro změnu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí tak, že místo doposud zapsaného vlastníka nemovitostí bude zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník stát a právo hospodaření příslušného státního podniku, tedy žalobce.

Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud vyslovil závěr, že právo hospodaření k předmětným nemovitostem svědčí žalobci na základě dohody o převodu správy národního majetku uzavřené dne 27. 6. 1963 mezi MNV R. a národním podnikem H. c., která má všechny náležitosti předepsané tehdy účinnými právními předpisy. Je ji proto nutno považovat za titul, na jehož základě právo hospodaření na právního předchůdce žalobce přešlo. Odvolací soud podrobně zdůvodnil, že dohoda včetně přílohy v souladu s článkem 21 odst. 8. vyhlášky č. 205/1958 Úředního listu obsahuje předepsané náležitosti, to je označení předávající a přejímající organizace, určení předmětu, jeho pořizovací hodnoty (kolonka nevyplněna - tedy byla uvedena nulová pořizovací hodnota), výši oprávek (kolonka nevyplněna, tedy

byla uvedena nulová výše oprávek) i důvod převodu a den přechodu správy. Rozpor mezi zůstatkovou hodnotou, uvedenou v samotné dohodě a její příloze hodnotil odvolací soud jako pouhou početní chybu, která nemohla mít za následek neplatnost dohody, když navíc uvedení zůstatkové hodnoty nebylo obligatorní náležitostí dohody o převodu správy národního majetku. V důsledku toho nemohlo přejít vlastnické právo k předmětným nemovitostem na prvního žalovaného podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť tehdejší Místní národní výbor v R. k předmětným pozemkům nevykonával právo hospodaření. Pokud bylo vlastnické právo pro prvního žalovaného zapsáno v katastru nemovitostí, jednalo se o nesprávný postup. Důsledně pak mínil-li první žalovaný převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na druhého žalovaného, nemohl tak platně učinit, když nebyl v době prodeje vlastníkem nemovitostí. Proto ani kupní smlouva ze dne 22. 4. 1996 nemůže být hodnocena jako platná.

Odvolací soud z těchto důvodů uzavřel, že žalobci doposud svědčí právo hospodaření k předmětným nemovitostem, a proto výrok rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba vůči 2. žalovanému, změnil tak, že se určuje, že žalobce má právo hospodaření k předmětným pozemkům v k. ú. R.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle obsahu dovolání dovozoval zřejmě existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatele soud nemůže žalobě vyhovět, neboť platný právní řád nezná institut práva hospodaření ani jeho obsah, rozsudek odvolacího soudu je tedy nevykonatelný. Poukazoval v této souvislosti na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 958/2001, podle nichž žalobu na určení vlastnického práva státu lze považovat za úkon, který je vyhrazen pouze Ministerstvu financí jako organizační složce na ústřední úrovni podle § 4 zákona č. 2/69 Sb. Opakovaně tvrdil, že dohoda o převodu správy národního majetku uzavřená dne 27. 6. 1963 neobsahovala podstatné náležitosti, zejména převod správy nebyl platně dohodnut, neboť dnem převodu správy na základě výše uvedené smlouvy měl být den 1. 7. 1963, ačkoli předávající organizace podepsala smlouvu 9. 7. 1963. Dále namítal, že předmětná smlouva trpí neurčitostí, kterou nelze odstranit ani výkladem a je také z tohoto důvodu neplatná. Podle dovolatele smlouva navíc neobsahuje podstatnou náležitost, a to pořizovací hodnotu vedenou v účetnictví a výši oprávek. Podle dovolatele nelze ze skutečnosti, že údaje o pořizovací a zůstatkové ceně zůstaly nevyplněny dovozovat, že šlo o hodnoty rovnající se nule. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že rozdíl mezi částkou uvedenou ve smlouvě a přílohou smlouvy svědčí pouze o početní chybě bez vlivu na platnost smlouvy.

Odvolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho tvrzením o možnosti nabytí nemovitosti prvním žalovaným (obcí R.) podle zákona č. 172/2001 Sb. Podle dovolatele nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že pozemek p. č. 3505/1 se podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č.172/1991 Sb. považuje za pozemek zastavěný, neboť tvoří se stavbou jeden funkční celek. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, a to pouze v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání, tedy pokud jde o měnící vyhovující výrok odvolacího soudu a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

O takový případ v této věci nejde.

Vzhledem k důvodům podaného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu, zda žalobci svědčí právo hospodaření k předmětným nemovitostem a rovněž posouzení platnosti dohody o převodu správy národního majetku uzavřené dne 27. 6. 1963 mezi MNV R. a H. c., národní podnik.

Dovolací soud předně připomíná závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 23/2002 a ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 354/2002. Podle nich institut práva hospodaření byl upraven v § 64 až 75 HZ. I když byl hospodářský zákoník k 1. 1. 1992 zrušen, nadále podle § 761 obchodního zákoníku platilo, že až do nové právní úpravy se právo hospodaření státních organizací s majetkem státu řídí dosavadními předpisy, včetně § 64, § 65 a § 72 až 74b HZ. Právo hospodaření s majetkem státu bylo upraveno i ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů. Nová úprava (§ 761 odst. 1 obchodního zákoníku) je obsažena v již zmiňovaném zákoně č. 219/2000 Sb., kterým byla zároveň zrušena vyhláška č. 119/1988 Sb. (srovnej § 66 bod 2 zákona č. 219/2000 Sb.). Podle hospodářského zákoníku a vyhlášky č. 119/1988 Sb. mohla být subjektem práva hospodaření s národním majetkem (jako práva obdobného právu vlastnickému) pouze státní organizace, tedy právnická osoba nadaná právní subjektivitou, jak vyplývá z § 64 odst. 2 a 3 HZ. Soustavu státních organizací přitom tvořily mimo jiné i rozpočtové organizace (§ 27 HZ), jež se zřizovaly k plnění úkolů zejména na úseku státní správy a řízení hospodářství; i tyto organizace mohly vykonávat hospodářskou činnost. Rozpočtovou organizací v rozhodné době bylo i Ministerstvo zemědělství ČR, zřízené zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění zákonů pozdějších. Okolnost, že ministerstva ve smyslu § 29 odst. 1 HZ též vystupovala ve vztahu ke státním hospodářským organizacím v roli orgánů řízení hospodářské činnosti, nevylučovala možnost, aby sama vstupovala do hospodářskoprávních vztahů coby rozpočtové organizace ve smyslu § 61 odst. 1 HZ.

Právo hospodaření s majetkem státu spočívá v právu subjektu, jemuž právo hospodaření přísluší, vykonávat za stát, jakožto přímého vlastníka majetku, jeho vlastnická práva, za určitých, státem (vlastníkem) předem stanovených podmínek. I když pojem právo hospodaření není ve zmíněných právních předpisech (a ani v jiných právních normách ) definován, lze s přihlédnutím k jeho úpravě v citovaných předpisech dovodit, že uvedené právo v sobě zahrnuje jak oprávnění věc držet, užívat ji, nakládat s ní, tak i řadu povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně takové věci, včetně uplatňování a hájení tohoto práva (i primárního vlastnického práva státu) v řízení před soudy a jinými orgány. Je nutno zdůraznit, že právní úprava práva hospodaření a jeho výkonu oprávněnými subjekty byla uvedenými předpisy postavena téměř na roveň vlastnickému právu, když vlastnickému subjektu, tj. státu, zůstávalo v podstatě holé vlastnictví a práva vlastníka vykonával subjekt, jemuž příslušelo právo hospodaření.

K otázce aktivní legitimace žalobce na vyhovění žalobě na určení práva hospodaření poukazuje dále dovolací soud na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 20 Cdo 537/2001. Podle něho rozsudek, jímž proti státnímu podniku, který vykonával právo hospodaření k věci, ke které je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán stát, soud v době do 30. 6. 2002 určil, že vlastníkem této věci je žalobce (osoba od státu odlišná), je způsobilým podkladem pro změnu zápisu vlastnických vtahů v katastru nemovitostí. Mutatis mutanti tyto závěry platí i v projednávané věci, kdy žalobci nelze upřít právo na soudní ochranu formou vyhovění žalobě znějící na určení práva hospodaření ke sporným nemovitostem.

Ve světle uvedených závěrů citovaných rozhodnutí tak dovolací soud nemůže předně přisvědčit dovolacím tvrzením druhého žalovaného (odvolatele) o tom, že by institut práva hospodaření nebyl aktuálnímu právnímu řádu znám. Stejně tak neshledává dovolací soud nesprávnost právního posouzení provedeného odvolacím soudem, který srozumitelně a přehledně posoudil nejdříve prejudicielní otázku, totiž platnost smlouvy o převodu správy národního majetku ze dne 27. 6. 1963. Logickým důsledkem z toho plynoucím ovšem je i na to navazující další závěr odvolacího soudu, podle něhož nebyly splněny podmínky ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Nemohlo tak dojít k platnému a účinnému zápisu vlastnictví na Obec R. Z toho plynoucí závěr o neplatnosti smlouvy kupní ze dne 22. 4. 1996, je pak zcela nabíledni. Dovolací soud proto v tomto rozsahu plně odkazuje na důvody rozhodnutí odvolacího soudu, které považuje za správné. Zbývající odkaz odvolatele na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 958/2001, je pak zjevně nepřípadný, ježto řešil otázku aktivní legitimace v žalobě na určení vlastnictví, zatímco předmět řízení v této věci byl vymezen podle tvrzení žaloby jako návrh na určení práva hospodaření a výše již bylo uvedeno, že aktivní legitimace žalobce v této věci je dána.

Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání druhého žalovaného zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití § 224 odst.1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Druhý žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, je proto povinen uhradit žalobci náklady jeho právního zastoupení, sestávající ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 5.000,- Kč podle § 5 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy částku 5.075,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. května 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu