28 Cdo 1409/2000
Datum rozhodnutí: 14.07.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1409/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobkyně V. P., proti žalovanému Městu K., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 4 C 778/91, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 1999, č.j. 22 Co 482/98-118, takto:

Dovolání se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 3. října 1991 u Okresního soudu v Kolíně domáhala se E. D. vydání nemovitostí zapsaných ve vložce č. 748 poz. knihy pro kat. území K., a to domu čp. 133 v K. se stavební parcelou č. kat. 115 a pozemkové parcely č. kat. 928/2 zahrada podle zákona č. 87/1991 Sb. Svůj nárok uplatnila proti Čs. státu, zastoupenému Okresním úřadem v Kolíně, Městskému úřadu v Kouřimi, Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci a Ministerstvu financí ČR. V průběhu řízení žalobkyně dne 26. února 1994 zemřela, přičemž podle výsledků dědického řízení nastoupila po ní v řízení dědička V. P. Rovněž původně třetí žalovaný - Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci - přestal v řízení vystupovat, neboť po jeho zániku nevyřízenou agendu po něm převzalo Ministerstvo financí ČR. Ve vztahu mezi těmito účastníky Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. října 19996, č.j. 4 C 778/91-67 žalobu zamítl zcela.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací zrušil uvedený rozsudek ve vztahu žalobkyně a druhého žalovaného Města K. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přitom vyslovil právní názor, podle něhož nárok žalobkyně je nutno posuzovat podle ustanovení § 6 odst. 2 ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jestliže příslušný správní orgán rozhodoval o splnění podmínek dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. až po 25. únoru 1948, tedy v rozhodném období ve smyslu § 1 citovaného zákona. V tomto směru dospěl k závěru, že žalobkyně je jednak oprávněnou osobou podle tohoto zákona, jednak jsou dány podmínky pro zkoumání podmínek, za nichž majetek na stát přešel, neboť příslušný správní orgán rozhodoval o splnění podmínek pro konfiskaci podle zmíněného dekretu až po datu 25. února 1948. Stejně tak dospěl k závěru o pasívní legitimaci žalovaného Města K. podle ustanovení § 4 odst. 1 téhož zákona. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil s pokynem, aby v dalším řízení byly provedeny důkazy potřebné pro posouzení nároků žalobkyně z hlediska výše uvedených zákonných ustanovení. V ostatních výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Dalším rozsudkem ze dne 30. ledna 1998, č.j. 4 C 778/91-94, soud prvního stupně žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že v případě E. D. nebyly splněny podmínky pro konfiskaci jejího majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. Z toho dovodil, že stát převzal věc bez právního důvodu podle § 6 odst. 2 shora uvedeného zákona postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody, jako důsledek politické perzekuce rodiny E. D., ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona.

K odvolání žalovaného poté Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 1999, č.j. 22 Co 482/98-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání za účelem posouzení, zda jsou obecné soudy oprávněny posuzovat splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v případech konfiskace majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., jestliže správní orgán rozhodoval po 25.2.1948." Po skutkové stránce převzal odvolací soud zjištění soudu prvního stupně, doplnil je výslechem svědka K. Ž., opakovaným čtením zápisu Kroniky Města K. a obsahem správního spisu týkajícího se odvolání E. D. a jejího manžela a dospěl k shodnému právnímu závěru, jako soud prvního stupně. Ten - jak již bylo shora uvedeno - zjistil, že žalobkyně E. D., a následně její dědička, prokázaly, že správní akty, jimiž bylo rozhodnuto o splnění podmínek pro konfiskaci jejího majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., byly vydány v rozporu s právními předpisy a předpoklady ke konfiskaci E. D., které splněny nebyly. Vzal v této souvislosti do úvahy, že rozhodnutí o odvolání proti trestnímu nálezu ONV v Kolíně ze dne 1. 6.1946 bylo vyřízeno až v červnu 1948, tedy po více než 2 letech od vydání prvostupňového rozhodnutí, nebyl vyslechnut nikdo ze svědků, jejichž výslech jako důkaz E. D. a její manžel navrhovali. Stejná situace je i pokud jde o správní rozhodnutí týkající se konfiskace majetku E. D., když zde bylo rozhodováno v r. 1948 a o odvolání až v r. 1949 a opětovně nebyl proveden žádný z důkazů navržených E. D. Je všeobecně známo, že v tomto období byla již společenská situace zaměřena proti živnostníkům a drobných podnikatelům, plošně byli po r. 1948 zbavování majetku a museli opouštět i obytné domy. Jestliže ani v Kronice Města K. není nic negativního o rodině E. D. uvedeno, pak ze všech těchto důvodů je odvolací soud toho názoru, že podmínky pro konfiskaci majetku E. D. stanovené dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tu v době vydání shora citovaných správních rozhodnutí nebyly. Československý stát tak převzal majetek bez právního důvodu, tedy způsobem uvedeným v § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a odvolací soud je shodného názoru se soudem prvního stupně, že to byl důsledek politické perzekuce rodiny E. D. náležející k vrstvě živnostníků a drobných podnikatelů (§ 2 odst. 1 písm. c/ zákona)."

S ohledem na zjištění učiněné z údajů žalovaného, podle něhož u domu čp. 133 v K. došlo k drobným rekonstrukcím, nikoli však ke ztrátě technicko stavebního charakteru nemovitosti po přechodu nemovitosti na stát, žalovaný také v tomto směru žádné důkazy nenavrhl a odvolací soud tedy nezjišťoval, zda jsou splněny předpoklady uvedené v § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tedy zda z tohoto důvodu nelze nemovitosti vydat.

Žalovaný navrhl připuštění dovolání v tom směru, zda obecné soudy jsou oprávněny přezkoumávat správní rozhodnutí vydaná podle dekretů presidenta republiky z roku 1945 a zkoumat splnění předpokladů podle těchto právních předpisů. Vzhledem k tomu, že jde, i podle odvolacího soudu o otázku zásadního právního významu, bylo toto dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. připuštěno.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v plném rozsahu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. (zřejmě měl na mysli ustanovení § 239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c) a písm. d) o.s.ř.

Ve vztahu k prvně uplatněnému dovolacímu důvodu namítal dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá pouze na závěrech podávajících se z pouhých dvou důkazů, jmenovitě obsahu Kroniky Města K. (z nichž žádné pozitivní zjištění pro věc nevyplývá) a z výslechu svědka K. Ž. (jehož výpověď považuje dovolatel za nevěrohodnou už proto, že svědek znal poměry v místě pouze do roku 1939).

Pokud jde o dovolací důvod nesprávného právního posouzení, nesla se dovolací tvrzení dovolatele k zřetelům procesním k tomu, že soudy nejsou oprávněny dodatečně přezkoumávat pravomocná rozhodnutí správních orgánů hodnotících otázky kolaborace osob, jimž byl majetek podle předpisů přicházejících v této věci odňat. Nezávisle na tom namítal nedodržení ustanovení procesních předpisů stanovících podrobné a přesvědčivé zjištění, z nichž by případné odlišné právní posouzení mělo být učiněno.

Dovolatel proto navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání vyplývá v této věci přímo z ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Prvně vydaným rozsudkem soudu prvního stupně byla totiž žaloba zamítnuta, dalším rozhodnutím jí bylo vyhověno proto, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným ve zrušovacím rozsudku ze dne 29. dubna 1997. Pokud - byť i nadbytečně - odvolací vyslovil navíc přípustnost dovolání výrokem svého potvrzujícího shora uvedeného rozsudku, nemohlo to změnit nic na důsledcích vyplývajících z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. To má své důsledky z hlediska rozsahu možných uplatnitelných dovolacích důvod, neboť v důsledku výše uvedeného mohl dovolatel uplatnit nejen dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale rovněž tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) téhož zákona. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání v souladu s ustanoveními § 242 odst. 1, 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska bylo nesprávné skutkové zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí) a které nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva. Posledně zmíněný aspekt navazuje na předpoklady dalšího dovolacího důvodu uplatněného v této věci, totiž nesprávného právního posouzení podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Rozsah dokazování je určen žalobními tvrzeními, respektive tvrzeními žalované strany, případně okruhem skutečností, které musí soud zjišťovat proto, že potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo (§ 120 odst. 1 věta první o.s.ř., § 120 odst. 3 věta první o.s.ř.). Soud přitom rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Důkazy pak hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Zaměření důkazního řízení neoddělitelně souvisí se zjišťováním skutečností uvedených v hypotéze právní normy, která na daný případ dopadá. V případě, že lze výsledky dokazování subsumovat odpovídajícím způsobem pod předpoklady příslušného právního předpisu, odůvodňuje to vyhovění žalobnímu žádání.

Aplikováno na projednávanou věc je nutno předně dospět k závěru, že rozhodujícím pro posouzení nároků žalobkyně bylo prokázání žalobních tvrzeních, podle nichž k odnětí jejího vlastnického práva vloženého do pozemkové knihy v roce 1938 došlo v souvislosti s nezákonnou bezdůvodnou aplikací dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., a to rozhodnutími příslušných správních orgánů podle výměrů ze dne 8. června 1948 a 15. března 1949 blíže popsanými v žalobě. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně soustředil svou pozornost na prokázání těchto tvrzení, a to dostupnými důkazními prostředky a učinil z nich dostatečně srozumitelná, přehledná zjištění, podle nichž ohledně osoby původní vlastnice nemovitostí nebyly dány podmínky pro vyslovení podmínek konfiskace jejího majetku podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Obsahově pak zhodnotil uvedená rozhodnutí správních orgánů tak, že šlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody a o důsledek politické perzekuce E. D., která náležela k vrstvě živnostníků a drobných podnikatelů, tedy k majetné vrstvě ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona. V této souvislosti třeba zdůraznit, že odvolací soud dospěl k uvedeným skutkovým zjištěním nikoliv na základě pouhých dvou důkazů, (listinného důkazu a svědecké výpovědi) jak proti pravdě tvrdí dovolatel, nýbrž bral do úvahy i další skutečnosti, které za řízení vyšly najevo. To je patrno z odkazu odůvodnění odvolacího soudu na zjištění učiněná již v řízení před soudem prvního stupně, která zahrnovala výsledky jak výslech samotné původní žalobkyně, tak řady slyšených svědků a obsah listinných důkazů. Přiléhavým způsobem zdůvodnil celkové společenské klima vládnoucí po roce 1948 zaměřené na likvidaci právě těch vrstev, k nimž E. D. náležela. Zdůvodnil rovněž úplnost svých skutkových zjištění odkazem na pasivitu žalovaného, jenž sám opačné důkazy nenabídl, takže další dokazování v tomto směru pojmově nemohlo přicházet ani do úvahy.

Za této situace nelze dospět k závěru, že by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které by ze spisu nevyplývaly nebo které nebyly předepsaným způsobem v řízení zjištěny. Soudu nelze upírat možnost zhodnotit provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje.

Než dovolateli nelze přisvědčit ani pokud jde o tvrzení o existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vzhledem k výše uvedenému výkladu nelze nesprávnost právního posouzení spatřovat v oblasti předpisů procesního práva, když odvolací soud odpovídajícím způsobem aplikoval ustanovení § 120 o.s.ř., § 132 o.s.ř. a další na ně navazující ustanovení o provádění důkazů a jejich hodnocení.

Pokud jde o aplikaci hmotněprávních ustanovení, výše uvedeným nezpochybnitelným zjištěním odvolacího soudu pak odpovídá právní hodnocení, podle něhož k převzetí věci státem došlo sice na základě rozhodnutí příslušných správních orgánů deklarujících splnění podmínek konfiskace ohledně osoby původní majitelky nemovitosti ve smyslu dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., nicméně tato rozhodnutí byla výrazem postupu porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody a důsledkem politické perzekuce původní majitelky pro její příslušnost k vrstvě živnostníků a drobných podnikatelů podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud v této souvislosti poněkud nepřiléhavě konstatoval rovněž důvod vydání věci proto, že stát převzal věc bez právního důvodu. Tento závěr zcela neodpovídá současně shora vyslovenému právnímu hodnocení, podle kterého v případě původní majitelky E. D. ve skutečnosti nebyly dány podmínky pro vyslovení konfiskace podle zmíněného dekretu. Vzdor zmíněné nevýstižnosti této formulace odůvodnění odvolacího soudu je nutno dospět k závěru, že obstojí jako správný závěr odvolacího soudu přicházející v této věci, podle něhož k odnětí věci E. D. došlo za podmínek uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, kterýžto závěr sám o sobě vyhovění žaloby odůvodňoval. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu tomu odpovídal výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (podle něhož se žalobě vyhovuje) potvrzen. Podle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. dospěl proto odvolací soud k závěru, že je namístě zamítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. července 2000

JUDr. Josef R a k o v s k ý ,v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková