28 Cdo 1401/2003
Datum rozhodnutí: 03.09.2003
Dotčené předpisy: § 243c předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1401/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o náhradu živého a mrtvého inventáře, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 21 C 91/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.8.2002, čj. 20 Co 33/2003-104, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž byl zamítnut návrh žalobce na náhradu živého a mrtvého inventáře podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě"). Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že žalobci nebyl odňat živý a mrtvý inventář (dále též jen inventář") s výjimkou inventáře, za nějž mu již byla poskytnuta náhrada, resp. že odnětí dalšího inventáře, který byl v jeho vlastnictví, neprokázal. Odvolací soud shledal tento závěr správným. Z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce jako vlastník rozsáhlého půdního majetku, hospodařil vlastními prostředky pouze na statku O., a náhrada za inventář patřící k tomuto statku mu byla již poskytnuta, a není ani předmětem řízení. Na ostatních jeho statcích hospodařili nájemci případně další osoby pomocí vlastního inventáře. Okolnost, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství byla určena povinná osoba, nemění nic na tom, že odnětí inventáře musí být prokázáno. Odvolací soud uzavřel, že názor žalobce, že ustanovení § 20 odst. 6 zákona o půdě jej zbavuje důkazního břemene ohledně odnětí inventáře, tedy že vytváří jakousi fikci odnětí, je mylný. Toto ustanovení je třeba vykládat v kontextu s ostatními ustanoveními zákona o půdě, zejména s jeho § 20 odst. 1. Podle § 20 odst. 1 zákona právo na náhradu inventáře vzniká tehdy, pokud je jeho původní vlastník vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňat nebo jinak bezúplatně převeden v rozhodném období. Ve smyslu tohoto ustanovení je třeba mít za prokázané, že vůbec došlo k odnětí věcí, které je třeba nahradit, že je tedy nárok na náhradu na místě. Ustanovení § 20 odst. 6 zákona se pak týká jen stanovení výše náhrady v případě, že nelze kvantitativně, popřípadě ani kvalitativně, určit věci, které prokazatelně byly odňaty, nelze tedy prokázat odnětí všech žalobcem označených věcí, ale jen některé z nich. Na žalobci v daném případě bylo, aby prokázal, že jeho právní předchůdce měl nějaký inventář a zásoby mimo dvůr O. a že mu byl v rozhodné době odňat".

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm.c) OSŘ s tím, že napadené rozhodnutí řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Jde o otázku, zda má být aplikováno ustanovení § 20 odst. 6 zákona o půdě za situace, kdy bylo prokázáno, že na různých hospodářstvích (dvorech) velkostatku, jehož původním vlastníkem byla osoba, jejíž veškerý majetek připadl státu na základě zákonů č. 142/1947 Sb. a 46/1948 Sb., se nacházel různý inventář, nebylo však prokázáno vlastnické právo k jednotlivým věcem tvořícím tento inventář a nebylo prokázáno, jak s inventářem bylo posléze naloženo. Závěr soudu, že za této situaci žalobci náhrada inventáře nenáleží, odporuje též dle názoru dovolatele hmotnému právu. Dovolatel se z tohoto hlediska zabývá výpověďmi svědků J. a J. L., kteří vypověděli, že svědek J. L. pracoval s inventářem velkostatku, konkrétně s traktorem, a že velkostatek choval též krávy, prasata, drůbež a koně. Požadavek soudu, aby bylo prokazováno vlastnictví k jednotlivým věcem tvořícím inventář, není dle jeho názoru v souladu se zákonem o půdě, jehož cílem bylo zmírnit následky některých křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku, a zbavit oprávněné osoby převážně neúnosného důkazního břemene. Rovněž není třeba prokazovat, jak bylo s inventářem naloženo poté, co přešel do vlastnictví státu. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 a § 241a OSŘ a bylo podáno včas; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, takže přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ OSŘ nepřichází v úvahu. Dovolání by bylo proto přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména v případě, že řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).

V dané věci se dovolací soud nemohl zabývat argumenty dovolatele, které se týkaly zjištění soudu na základě provedených důkazů, protože přípustnost dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ OSŘ dána (§ 241a odst. 3 OSŘ a contr.). To znamená, že nemohl přezkoumat zjištění soudu, že právní předchůdce žalobce (s výjimkou inventáře sloužícího provozu dvora O.), neprokázal, že by byl vlastníkem inventáře na provozních jednotkách svého bývalého velkostatku, a že by mu byl jeho inventář odňat.

Za této situace zbývá k přezkumu pouze otázka možnosti přímé aplikace nařízení vlády České republiky č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby, z hlediska založení nároku na náhradu inventáře. Dovolací soud nepovažuje za aktivně legitimovanou osobu k uplatnění nároku na náhradu za inventář vlastníka nemovitostí, jemuž byla vrácena zemědělská nebo lesní půda, pokud inventář náležel tomu, kdo na půdě provozoval zemědělskou výrobu pomocí vlastního inventáře, např. v případech pachtu. Za osobu aktivně legitimovanou považuje naopak vlastníka inventáře, i když hospodařil na půdě jiného vlastníka. (Viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19.12.1995, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tak tomu bylo dle obsahu spisu právě v daném případě, kdy na nemovitostech právního předchůdce žalobce (s výjimkou dvoru O.) hospodařili za pomocí vlastníka inventáře další osoby na základě různých smluvních vztahů s vlastníkem nemovitostí.

Dovolací soud pak již ve svém rozsudku ze dne 23.2.1999, sp.zn. 28 Cdo 174/99 vyložil, že vládní nařízení č. 20/1992 Sb. nezakládá samostatný nárok na náhradu za inventář - ten je založen ustanovením § 20 zákona o půdě. Vznik tohoto práva vyplývá ze skutečnosti, že inventář byl odňat, což musí oprávněná osoba prokázat. Bez toho nelze aplikovat ani vládní nařízení č. 20/1992 Sb. to se použije v případě, kdy je zjištěno, že k převzetí inventáře došlo, ale není možno prokázat jeho tehdejší rozsah. Jinými slovy, byl-li zjištěn rozsah inventáře původního vlastníka (tj. inventáře na dvoře O.), nelze dovozovat nárok na náhradu za další inventář, který sice sloužil obhospodařování půdy vlastníka nemovitostí, avšak patřil třetím osobám. Tuto právní otázku proto dovolací soud nepovažuje za zásadně významnou, protože byla již v jeho judikatuře řešena a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ní.

S ohledem na skutková zjištění soudů obou stupňů nepovažuje dovolací soud za důvodné zabývat se otázkou, formulovanou dovolatelem, totiž jak řešit případy, kdy nebylo prokázáno vlastnické právo k jednotlivým věcem tvořícím inventář na různých hospodářstvích (dvorech) velkostatku a jak bylo s tímto inventářem naloženo, protože jde o otázku skutkovou, s níž se odvolací soud vypořádal.

Dovolací soud proto neshledal dovolání přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ OSŘ a jako nepřípustné je odmítl (§ 243c, § 218 odst. 1 písm. c/ OSŘ).

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, jenž by podle výsledku dovolacího řízení měl právo na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. září 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu