28 Cdo 14/2004
Datum rozhodnutí: 04.02.2004
Dotčené předpisy: § 107a předpisu č. 99/1963Sb., § 239 odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 14/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce S. v. j. O., J. 14, proti žalované H. G., zast. advokátem, o zaplacení 35.710,60 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 22 C 218/99, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 25.3.2003 č.j. 12 Co 319/2002 331, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 26.4.2001 č.j. 22 C 218/99 240 rozhodl Okresní soud v Olomouci jako soud I. stupně, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům (fyzickým osobám a/ až xx/ uvedeným v záhlaví rozsudku) částku 35.710,60 Kč s příslušenstvím do třech měsíců od právní moci rozsudku (výrok I/). Současně zamítl žalobu v rozsahu požadovaných 596,- Kč s příslušenstvím (výrok II/). Dále uložil žalované povinnost nahradit žalobcům 1.456,- Kč za soudní poplatek (výrok III/) a některým z nich náklady právního zastoupení ve výši 47.815,- Kč (výrok IV/). Právnímu zástupci žalované, který jí byl v řízení ustanoven dle § 30 odst. 2 o.s.ř., určil odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 5.325,- Kč (výrok V/) a konečně vyslovil, že stát nemá vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI/). Soud tak v podstatné části vyhověl žalobě, jíž se žalobci jako spoluvlastníci domu domáhali proti žalované, rovněž spoluvlastnici tohoto domu, aby zaplatila dlužné úhrady za služby spojené s užíváním, příspěvek do fondu oprav a poplatek za správu domu za období let 1996 až 1998 a dále aby zaplatila svůj podíl na celkových nákladech na opravu střechy domu.

V průběhu odvolacího řízení, zahájeného k odvolání žalované, rozhodl Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 25.3.2003 č.j. 12 Co 319/2002 - 331 tak, že místo (správně na místo) některých ze žalobců, jmenovitě ve výroku uvedených, vstupují do řízení jiní žalobci fyzické osoby, ve výroku rovněž uvedení výrok I/). Následně výrokem II/ rozhodl, že místo (na místo) všech žalobců vstupuje do řízení S. v. j. O., J. 14. Rozhodnutí ve výroku I/ odůvodnil krajský soud zjištěním, že podle sdělení dosavadních žalobců došlo po zahájení řízení v souvislosti s převodem některých bytových jednotek k přechodu vlastnického práva k těmto jednotkám na jiné fyzické osoby, tím došlo i k právnímu nástupnictví ve vztahu k pohledávce, uplatněné v tomto řízení. Soud proto rozhodl dle § 107a odst. 1 a 2 o.s.ř. o jejich vstupu do řízení na místo dosavadních žalobců. Výrok ad II/ odůvodnil krajský soud tím, že dle sdělení žalobců (včetně nových procesních nástupců) byla dne 1.2.2002 uzavřena mezi žalobci dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovým jednotkám s právními účinky vkladu ke dni 21.3.2002. Dnem 8.11.2002 byla do obchodního rejstříku zapsána obchodní firma S. v. j. O., J. 14 , jako forma společenství vlastníků jednotek s předmětem činnosti: správa, provoz a opravy společných částí domu J. 14, v O., vymezené způsobem stanoveným v zákoně, a zabezpečování dalších činností spojených s provozem domu. Protože žalobci navrhli, aby do řízení na jejich místo vstoupilo toto S. v. j., rozhodl krajský soud dle § 107a odst. 1 a 2 o.s.ř. Usnesení bylo právnímu zástupci žalované doručeno dne 31.3.2003.

Rozsudkem ze dne 28.4.2003 č.j. 12 Co 319/2002 362 krajský soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích ad I/, III/, IV/ a VI/ a dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku, který nabyl právní moci dne 30.7.2003, nebylo ve lhůtě dvou měsíců ani později dovolání podáno.

Dne 29.5.2003 podala žalovaná dovolání proti usnesení krajského soudu ze dne 25.3.2003, a to výslovně proti výroku ad II/, jímž byl připuštěn vstup S. v. j. O., J. 14 do řízení na místo dosavadních žalobců. Přípustnost dovolání dovozovala z ust. § 239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., přičemž jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Namítala, že S. v. j. nemohlo podle zák.č. 72/1994 Sb. vstoupit do práv dosavadních žalobců, zejména nemohly na ně přejít pohledávky jednotlivých žalobců, vzniklé přede dnem vzniku společenství, proto společenství není ve věci pasivně legitimováno. Své námitky podrobněji odůvodnila a navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a vrátil mu k novému projednání a rozhodnutí.

Žalobce v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že na základě dohody ze dne 1.2.2002 o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovým jednotkám došlo v předmětné nemovitosti ke vzniku společenství vlastníků jednotek a k přechodu práv a povinností dosavadního vlastníka budovy ze smlouvy o správě nemovitosti na S. v. j. O., J. 14, a že tato skutečnost byla soudu řádně doložena. Poukázal též na úpravu dle § 8 a 20 zák.č. 72/1994 Sb. a namítl, že žalovaná činí předmětem dovolání právní otázky, které jsou řešeny až v souvislosti s rozhodnutím ve věci samé. Navrhl, aby dovolací soud odmítl dovolání jako zjevně bezdůvodné.

Poté, co žalovaná doplnila dovolání plnou mocí ze dne 28.5.2003 pro advokáta k zastupování v dovolacím řízení proti napadenému usnesení a kdy si dovolací soud ověřil, že proti rozsudku krajského soudu ze dne 28.4.2003 nebylo podáno dovolání, projednal Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř.) podané dovolání a dospěl k závěru, že za daného procesního stavu není dovolání důvodné.

Dovolání je dle § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka dle § 107a o.s.ř. ( § 239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Dovolání je podáno včas osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem na základě plné moci, je v něm uveden rozsah i důvod dovolání ( § 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 a 2 o.s.ř.); důvodné však není.

Podle § 107a odst. 1 o.s.ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 o.s.ř. Dle odstavce 2 cit. ust. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se ukáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.

Účelem rozhodnutí o procesním nástupnictví při singulární sukcesi je procesně reagovat na hmotněprávní sukcesi práva či povinnosti, k níž došlo po zahájení řízení, aniž dosavadní účastník ztratil způsobilost být účastníkem ( § 19 o.s.ř.), a kdy je z hlediska žalobce pro úspěch ve sporu třeba, aby se řízení účastnil ten, na něhož z původního účastníka toto právo či povinnost, o které v řízení jde, přešlo. Soud k návrhu žalobce (žalobců) pouze zkoumá, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, zda opravdu nastala a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Otázkou, zda tvrzené právo či povinnost, které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu opravdu je nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se soud nezabývá, neboť se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutím dle § 107a o.s.ř. tak soud k návrhu žalobce vymezuje po procesní stránce okruh účastníků řízení, o jejichž právech a povinnostech rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení končí. Případný omyl žalobce v posouzení věcné aktivní či pasivní legitimace ve sporu se pak projeví nepříznivě v rozhodnutí o věci samé. Z povahy věci pak vyplývá, že rozhodovat o procesním nástupnictví dle § 107a o.s.ř. lze v řízení před soudem I. a II. stupně zásadně jen do té doby, než je vydáno rozhodnutí, jímž se řízení ve věci v určitém stupni končí.

V dané věci rozhodl odvolací soud o procesním nástupnictví na základě singulární sukcese usnesením ze dne 25.3.2003, které bylo zástupci žalované doručeno dne 31.3.2003. Protože usnesení nabylo právní moci 5.4.2003 a do dne nařízeného jednání odvolacího soudu 28.4.2003 nebylo proti němu podáno dovolání, nebyla zde procesní překážka, která by bránila odvolacímu soudu při tomto jednání ve věci rozhodnout ve vztahu mezi účastníky tak, jak byl jejich okruh vymezen usnesením ze dne 25.3.2003. Žalovaná podala dovolání proti usnesení o procesním nástupnictví až dne 29.5.2003, tj. v době, kdy ve věci samé sice již bylo odvolacím soudem rozhodnuto, avšak toto rozhodnutí ještě nenabylo právní moci, neboť rozsudek byl oběma účastníkům doručen až dne 30.7.2003, kdy nabyl právní moci. Žalovaná proti rozsudku odvolacího soudu dovolání nepodala, čímž nastala situace, že není zahájeno řízení o mimořádném opravném prostředku, na jehož podkladě by mohlo dojít ke zrušení pravomocného rozhodnutí ve věci.

Nelze-li na základě mimořádného opravného prostředku dosáhnout zrušení rozhodnutí ve věci samé, pak dovolání proti usnesení o procesním nástupnictví účastníků dle § 107a o.s.ř. ztrácí své procesní opodstatnění. Je tomu tak proto, že ani za předpokladu, že by dovolání bylo důvodné, nelze zrušením usnesení krajského soudu o procesním nástupnictví dosáhnout změny v již pravomocně upravených poměrech účastníků řízení ve vztahu k jeho předmětu, jímž je zaplacení požadované finanční částky. Obecně vzato požadovaným zrušením napadeného usnesení o procesním nástupnictví nelze za této procesní situace přivodit stav, kdy by odvolací soud mohl znovu měnit okruh účastníků řízení a posuzovat důvodnost žaloby, tj. řízení ve věci znovu otevřít s jiným okruhem účastníků, neboť řízení ve vztahu k určeným účastníkům je již pravomocně skončeno a v tomto postupu mu tak brání překážka věci rozsouzené dle § 159a odst. 5 o.s.ř.

Na základě shora uvedených skutečností nelze než dospět k závěru, že dovolání bylo sice podáno za situace, kdy bylo dle § 239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. formálně přípustné, avšak tím, že žalovaná nepodala též dovolání proti rozhodnutí ve věci samé, stalo se bezpředmětným, neboť ani kdyby námitky žalované ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu dle § 107a o.s.ř. byly správné, nemohlo by případné zrušení tohoto rozhodnutí dovolacím soudem přivodit pro žalovanou jakoukoli změnu právních poměrů, vzniklých na základě pravomocného ( a dovoláním nenapadeného) rozhodnutí krajského soudu o věci samé. Tím se dovolání z procesního hlediska stalo nedůvodným, aniž bylo třeba se zabývat věcnou správností námitek v něm uvedených.

Nejvyšší soud z těchto důvodů dovolání žalované dle § 243b odst. 1 o.s.ř. jako bezdůvodné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn dle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. výkladem a contrario, neboť žalobci, který by měl v důsledku odmítnutí dovolání právo na jejich náhradu, náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 4. února 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu