28 Cdo 1396/2006
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1396/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce F., s. r. o., proti žalovaným 1/ V. B., 2/ N. Č., 3/ F. P., 4/ M. P., 5/ Z. P., všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 19 C 361/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2006, č. j. 14 Co 28/2005-74, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2004, č.j. 19 C 361/2002-57, znějící tak, že žalobce je vlastníkem dvou jiných staveb bez čísla popisného a evidenčního, postavených na pozemcích parc.č. 758/2 a 758/3, zapsaných na LV č. 449 pro obec B. a k. ú. T. u Katastrálního úřadu pro J. k. se sídlem v B., katastrální pracoviště B.. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady ve výši 13.375,- Kč; žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


Odvolací soud dovodil, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 30. 10. 1992 od Fondu národního majetku. Žalovaní sice žádali nejprve o restituci nemovitostí a posléze o určení vlastnictví k nim, ale vzhledem k neúspěchu ve sporu (posléze vzali žalobu zpět) již nebylo možné účinně zpochybnit vlastnické právo státu, založené v období od roku 1948 do roku 1990, a poté žalobce. Odvolací soud poukázal na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb. Uzavřel, že vlastnictví žalobce k nemovitostem zůstává nedotčeno přesto, že tyto byly identifikovány pro účely dědického řízení, v němž v rámci dodatečného projednání dědictví dosáhli žalovaní soudního schválení dohody dědiců o nabytí jejich vlastnictví s podíly u každého 1/5.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž výslovně nevymezili otázku zásadního právního významu a jehož důvodnost spatřovali v nesprávném právním posouzení věci a ve skutkovém zjištění, jež nemělo podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolání obsahuje podrobný rozbor právních aspektů věci, jehož vyústění lze shrnout tak, že oproti protiprávní privatizaci nemovitostí obstojí právní postup, jímž žalovaní dosáhli přiznání svého vlastnického práva; převod nemovitostí na žalobce v roce 1992 byl neplatný (právní vztah k nim byl tehdy nedořešen) a žalovaní nebyli povinni postupovat restituční cestou. Dovolatelé, vzato podle věcného obsahu dovolání, navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě. Žalovaní dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a uplatněné dovolací důvody, jež by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, odpovídaly ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř.


Dovolání není přípustné.


Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle odst. 3 § 237 o. s. ř. je tento zásadní právní význam dán zejména tehdy, je-li řešena právní otázka dosud dovolacím soudem nevyřešená nebo rozhodovaná odvolacími soudy či dovolacím soudem rozdílně nebo je-li tato právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem.


Nejvyšší soud předesílá, že v případě alternativy přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je předmětem výchozího dovolacího přezkumu pouze určitá dovolatelem nastolená právní otázka (viz výše). Dovolací soud tedy není oprávněn přezkoumávat napadený rozsudek z pohledu těch tvrzení dovolatele, jež vytýkají odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) procesní pochybení a vztahují se tedy k dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř.


Přestože dovolatelé neformulovali jasně právní otázku, považoval dovolací soud za žádoucí posoudit, zda nejsou právní závěry odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem.


Zatímco se žalobcův nabývací titul opírá o postup v rámci tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., žalovaní nejprve v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 105/91 požadovali vydání věcí a posléze určení svého vlastnictví; při pro ně neúspěšně se vyvíjejícím řízení vzali svou žalobu zpět a řízení bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. 37 Co 260/97, pravomocně zastaveno. Žalovaní (tehdejší žalobci) přitom tvrdili, že věci byly odňaty jejich právnímu předchůdci F. P. státem v roce 1958, tedy v rozhodném restitučním období.


Poté se v roce 1999 není zřejmé, z jakého věrohodného důvodu podařilo otevřít dodatečné projednání dědictví u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 58 D 200/99. Stalo se tak přesto, že ke dni úmrtí F. P. 19. 9. 1985 byly předmětné i přilehlé nemovitosti evidovány jako vlastnictví státu, a je tedy zcela zřejmé, že výchozí tvrzení nynějších žalovaných o odnětí věcí státem v roce 1958 se zakládají na pravdě. Dne 11. 5. 2001 schválil soud dohodu pěti dědiců o nabytí nemovitostí rovným dílem (právní moc 14. 6. 2001).


Tato dohoda ovšem v konkurenci s předchozími právními úkony nemůže obstát a žalobci, jehož vlastnictví bylo zpochybněno (nedořešený právní vztah v katastru), se tak otevřel naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c/ o. s. ř. na podání současné určovací žaloby.


Postup žalovaných byl nesprávný již proto, že se jak již zdůraznila odvolací instance žalovaní nemohli žalobou na určení svého vlastnictví (ani žádným jiným obdobným postupem) domoci uspokojení nároku, který byl svou povahou restituční a oprávněně uplatnitelný pouze s oporou v restitučním předpise (viz již shora citovaný rozsudek velkého senátu NS sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).


Ačkoli nyní žalovaní mohou argumentovat pravomocně schválenou dědickou dohodou jako nabývacím titulem, neobstojí tato dohoda při porovnání s nabývacím titulem žalobce, jímž je smlouva ze dne 30. 10. 1992. Tato smlouva se neocitla v rozporu se zákonnou blokací privatizace (žalovaní přestali vést restituční spor) a je časově předchozím aktem, jenž byl součástí privatizačního procesu ex lege exekutivní povahy - bez oprávnění soudu tento proces přezkoumávat (srov. Rc 44/1994).


Odvolací soud tedy posoudil věc v souladu s hmotným právem, žádný ze znaků přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam nebyl naplněn (jde o zcela specifický právní problém bez judikatorního přesahu) a dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaných odmítl.


Žalobci by vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Žádné však nevynaložil.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 28. června 2007


JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.


předseda senátu