28 Cdo 1395/2011
Datum rozhodnutí: 11.05.2011
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1395/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Aerocentrum, spol. s r. o., se sídlem v Mělníce, Letiště Mělník Hořín, zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem v Praze 8, Křižíkova 56, b) ŘEHÁK, spol. s r. o., se sídlem v Hoříně, Brozánky 26, zastoupeného JUDr. Martinem Konopem, advokátem v Mělníce, Pražská 530, c) ZENA Zemědělský nákup, a. s., se sídlem v Mladé Boleslavi, Palackého 836, zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem v Praze 8, Křižíkova 56, za účasti 1) J. L. , zastoupeného JUDr. Petrem Niplem, advokátem v Praze 4, Na Pankráci 11/449, 2) A. L. , zastoupeného JUDr. Otakarem Turkem, advokátem v Praze 1, Národní tř. 32, 3) Pozemkového fondu ČR , se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, o určení vlastnictví k pozemkům, o dovolání žalobce a) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2011, č. j. 28 Co 310/2010-736, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2011, č. j. 28 Co 310/2010-736, se v celém rozsahu zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:



Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným jeho výrokem I. - byl ve výrocích I. a II. změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 2. 2010, č. j. 7 C 15/2005-588, a to tak, že se žaloba na určení, že oprávněné osoby J. a A. L. nejsou vlastníky pozemků v katastrálním území a obci Hořín (parc. č. 425 a následující), zamítá.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobci domáhali nahrazení rozhodnutí Pozemkového úřadu v Mělníku ze dne 3. 12. 2004, kterým bylo určeno rovnodílné spoluvlastnictví obou prvních účastníků k identifikovaným pozemkům, které se nacházely či nacházejí přímo v letišti Hořín. Nyní tedy soudy nižších instancí rozhodovaly v řízení, které bylo vedeno podle části páté o. s. ř. Žalobci brojili proti rozhodnutí pozemkového úřadu s tím, že jde o jeden celek (areál) letiště, z něhož není přípustné vydělovat pozemky ve prospěch prvních dvou žalovaných. Opírali se o znalecké posudky vypracované Dopravní fakultou Univerzity Pardubice a znalcem Ing. F., podle nichž měly být předmětné pozemky, po jejich přechodu na stát, zastavěny letištěm v Hoříně, které je uceleným souborem nemovitostí (areálem). Soud prvního stupně sdílel právní názor žalobců a dovodil překážku vydání pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zkráceně zákon o půdě ). Odvolací soud však dospěl k závěru, že při posouzení klíčové právní otázky ve věci, tedy zda existuje překážka vydání pozemků žalovaným podle citovaného ustanovení zákona o půdě, nelze bez dalšího vyjít z obou znaleckých posudků, neboť tyto jsou datovány dokonce rokem 2009 a nehodnotí tedy stav letiště (tedy stav pozemkový) ke dni účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991). Odvolací soud měl za prokázané, že na vydávaných pozemcích bylo ke dni účinnosti zákona o půdě základní letiště včetně souboru staveb užívaných pro letecké práce v zemědělství. Předmětné pozemky tedy měly k tomuto dni charakter zemědělských pozemků podle § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě byly na nich postaveny stavby, které sloužily k činnosti bývalého Agrochemického podniku Mělník, zajišťujícího specializované služby v zemědělství. Areál původního základního letiště Hořín pak nelze považovat za jeden funkční celek s ohledem na skutečnost, že v době po nabytí účinnosti zákona o půdě byla hlavní stavba areálu letiště, a sice hangár na stavebním pozemku č. 440, užívána jako sklad potravin a teprve na základě kolaudačního rozhodnutí z roku 1996 byla tato stavba znovu povolena pro garážování letadel. O celistvosti a nedělitelnosti areálu letiště Hořín, užívaného tehdy pro letecké práce v zemědělství, nesvědčí ani skutečnost, že první dva žalobci získali v roce 2003 od právního předchůdce třetího z žalobců do vlastnictví stavby na jednotlivých pozemcích, nyní používané k obchodní činnosti (která není u těchto žalobců totožná). Právní postavení žalobců se pak po roce 2003 nezměnilo ani restitucí pozemků ve prospěch prvních dvou žalovaných, neboť žalobci zůstávají vlastníky staveb na pozemcích jiných osob (žalovaných). Tento vztah je řešen jako nájemní vůči pozemkům podle ustanovení § 22 zákona o půdě; to však neznamená překážku vydání pozemků. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud v meritu věci změnil prvostupňový rozsudek ve prospěch prvních dvou žalovaných.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a c) dovolání. V tomto dovolání napadají rozsudek z dovolacích důvodů, spočívajících na tvrzeném nesprávném právním posouzení věci a na vadě skutkových zjištění odvolací instance, nemajících podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé tvrdili, že zásadní a rozhodnou právní otázkou je zastavěnost předmětných pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, což dokládali podrobným soupisem stavu, resp. zastavění jednotlivých pozemků. Navázali rozborem judikatury Nejvyššího soudu k této právní otázce, dovozovali, že jí rozsudek odvolacího soudu protiřečí. Tvrdili tedy, že na předmětných pozemcích jsou trvalé stavby, jež mají povahu nemovitostí, a vydání pozemků je tak nepřípustné. Dovolatelé žádali, aby byl rozsudek soudu odvolacího v celém rozsahu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaní ani žalobce b) se k dovolání uvedených žalobců nevyjádřili.
Nejvyšší soud shledal, že označení žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v otevření lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné pro diformitu rozsudku nižších instancí podle § 237 odst. 1 písm. a) o.. s. ř. Dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.
Dovolání je důvodné.
Preambule zákona o půdě říká, že zákonodárce chtěl zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí.
Je tedy zřejmé, že záměrem zákonodárce nebyla izolovaně jen náprava některých křivd vůči v rozhodném období perzekvovaným osobám či jejich právním nástupcům, ale též snaha o zachování zemědělského půdního fondu jako zdroje pro další hospodaření s půdou (či pro obnovu tohoto hospodaření).
Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se pro restituční účely nevydávají pozemky, jež byly po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu či jiné právnické osoby zastavěny; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, dočasnou, jednoduchou, drobnou nebo je-li umístěna stavba pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje též část pozemku, na níž stojí stavba zahájená před 24. 6. 1991, a část pozemků s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Posledně uvedené pasáže zákonného textu o výluce nevydávání pozemků popisují stav, který lze označit též za existenci areálu, tvořeného nemovitostmi za účelem společného funkčního využití. Takovým areálem je nepochybně i letiště, ať již užívané k zemědělským účelům nebo jiným (sportovním, dopravním).
V intencích § 154 odst. 1 a § 211 o. s. ř. nemůže odvolací soud nevzít v úvahu také skutkový stav vztahující se k projednávané věci, který existuje v době vyhlášení jeho rozsudku (aniž by dovolací soud popíral normativní význam data účinnosti zákona o půdě).
K otázce funkčního vymezení určitého areálu (areálu letiště) se Nejvyšší soud již vyjádřil, a to především v rozsudku ze dne 24. 10. 2007 pod sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 .
V citovaném rozsudku, zabývajícím se též případným vydáním pozemků situovaných v letištním areálu jako funkčním celku, Nejvyšší soud v bodech 11 až 13 vymezil kritéria, která blíže interpretují text § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v těch směrech, které mohou být právní překážkou pro vydání pozemků. Jsou jimi a to nikoli kumulativně - jednak funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim , jemuž pozemky podléhají a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbu či provozem, a konečně zda je výměra pozemků , jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že všechna výše uvedená zákonná a interpretační měřítka nevzal odvolací soud v posuzované věci náležitě v úvahu.
Není možné opomenout zejména skutkový stav nemovitostí v roce 2009 (či též nyní), jak o něm hovořily znalecké posudky znaleckého ústavu a znalce Ing. F. Mají-li totiž být vydány pozemky v rámci půdní restituce, je nezbytné, aby mohly samostatně sloužit zemědělské výrobě (viz citace shora). Dovolací soud není přesvědčen o tom, že je to možné a je na odvolacím soudu, aby se v úplnosti vypořádal s argumentací dovolatelů stran zastavěnosti pozemků trvalými stavbami.
Pochybnostem dovolací instance nasvědčují také závěry odvolacího soudu o tom, že vlastnické, resp. nájemní vztahy k pozemkům lze vyřešit skrze institut nájmu rozvedený v ustanovení § 22 zákona o půdě. Restituce nemá sloužit k tomu, aby byly konstruovány ještě komplikovanější právní vztahy (rozdílnost vlastnictví pozemku a stavby na něm stojící), ale aby byly fyzickými osobami obnoveny ty funkce, jimž nemovitosti dříve sloužily a které byly zdeformovány vynucenou povahou tzv. socialistického hospodaření.
Z řečeného je patrné, že z uplatněných důvodů dovolání (vztahujícího se na všechny účastníky řízení) byl naplněn ten, který tvrdí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž bude odvolací soud ve smyslu § 243d odst. 1 a § 226 o. s. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 11. května 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu