28 Cdo 1395/2006
Datum rozhodnutí: 30.01.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1395/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) J. G., b) P. G., c) J. G., a d) D. J., zastoupených advokátkou, proti žalovanému Z. p. R., s.p., o určení osob oprávněných k vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 160/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.11.2005, čj. 8 Co 417/2005-70, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 18.3.2005, čj. 10 C 160/2003-51, zamítl návrh žalobců na jejich určení oprávněnými osobami k vydání domů čp. 9 a čp. 33 spolu s dalšími pozemky v D., uplatněný podle § 4a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen zákon o půdě ) a současně i návrh na vydání těchto nemovitostí. Vyhověl totiž námitce promlčení, vznesené žalovaným v průběhu řízení, když dospěl k závěru, že žalobci byli vyzváni k podání návrhu podle § 4a odst. 2 zákona o půdě přípisem Okresního úřadu B. pozemkového úřadu z 25.1.1999, doručeným účastníkům řízení v lednu a únoru 1999, takže obecná tříletá promlčecí lhůta nároku uplynula 1.2.2002. Žaloba u soudu byla podána 16.7.2003, tedy po uplynutí promlčecí doby. Po věcné stránce se proto soud již návrhem žalobců nezabýval.


Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení posoudil věc z hlediska odvolacích důvodů, které směřovaly proti právnímu závěru soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uzavřel, že nárok domnělé oprávněné osoby je majetkovým nárokem a jako takový podléhá promlčení podle obecných ustanovení občanského zákoníku, konkrétně jeho § 101. Řízení před soudem, opírající se o § 4 odst. 2 zákona o půdě, není řízením o opravném prostředku a dle dosavadní judikatury byla otázka promlčení již judikaturně řešena.


Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatňují nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za zásadně významné po právní stránce, protože jde o právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Uplatněný nárok hodnotí jako návrh na určení, nikoli na návrh na rozhodnutí ve věci samé. Jde o předběžné řízení, na jehož rozhodnutí je pak vázáno rozhodnutí o vydání nemovitostí. Soud pokračuje pouze v řízení, zahájeném u pozemkového úřadu a jedná se o nárok procesní, nikoli hmotněprávní. Pokud účastník návrh u soudu neuplatní, neznamená to promlčení jeho majetkového nároku, ale pouze to, že správní orgán vydá rozhodnutí bez předcházejícího soudního rozhodnutí. V této věci pozemkový úřad účastníky nepoučil, v jaké lhůtě jsou povinni podat žalobu, a pozemkový úřad dosud rozhodnutí nevydal. Protože tedy řízení u správního orgánu nebylo ukončeno, nemohlo dojít k promlčení nároků žalobců, které jsou dány i uzavřenou, nikoli však pozemkovým úřadem schválenou, dohodou o vydání nemovitostí. Jde o nárok podle zákona o půdě, tedy zákona speciálního a k jeho promlčení nemůže dojít v důsledku řízení o návrhu podle § 4a zákona o půdě, které není řízením o nároku na vydání nemovitostí. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek obou soudů byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.


Dovolací soud, když shledal, že dovolání odpovídá formálním požadavkům, stanoveným zákonem, posuzoval jeho přípustnost. Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, bylo by dovolání přípustné jen v případě, že by dovolací soud shledal, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Dovolací soud neshledal, že by podle dosavadní judikatury soudů, opírající se o ustanovení § 1 odst. 3 zákona o půdě, nebyla již řešena otázka promlčení nároku na uplatnění návrhu na určení oprávněné osoby soudem podle § 4a odst. 2 zákona o půdě. Naopak soudy, včetně Nejvyššího soudu, vycházejí z názoru, který byl vyjádřen např. v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3.10.2000, sp.zn. 15 Ca 346/2000, a který je shodný s názorem, obsaženým v rozsudku, napadeném tímto dovoláním.


Dovolatelé mají pravdu v tom, že v důsledku opožděného návrhu podle § 4a zákona o půdě, nebo případně tím, že takový návrh oprávněné osoby vůbec nepodaly, nedochází k promlčení jejich nároku, řádně uplatněného u pozemkového úřadu, který musí ve věci v každém případně rozhodnout podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, přičemž nemůže poukazovat na to, že došlo k promlčení samostatného nároku na vydání nemovitosti. (Viz např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.4.2001, sp.zn. 22 Ca 394/2000). To se však týká hmotněprávního nároku na vydání nemovitosti, nikoli nároku na určení oprávněné osoby soudem. Osoby, které návrh u soudu podle § 4a odst. 2 zákona o půdě neučinily, nebo jej učinily pozdě a povinná osoba namítla promlčení nároku, ztratily pouze možnost, aby o jejich postavení jako oprávněných osob rozhodl v průběhu správního řízení soud. Tato problematika byla řešena např. i v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.11.2001, sp.zn. 15 Ca 390/2001; v něm je vysloven právní názor, že neuplatnění nároku dle § 4a odst. 2 zákona o půdě u soudu v promlčecí lhůtě neznamená, že restituční nárok se promlčel. Pozemkový úřad může rozhodnout o návrhu na vydání nemovitostí negativně, účastníci však mají možnost toto rozhodnutí napadnout návrhem u soudu podle páté části o.s.ř.


Dovolací soud proto v důsledku dostačující dosavadní judikatury, opírající se o znění hmotněprávních předpisů, neshledal, že by byl dán důvod pro závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř., a dovolání v důsledku toho odmítl (§ 243b odst. 5, § 243c, § 218 písm. c/ o.s.ř.).


V dovolacím řízení nevznikly žalovanému náklady řízení, na jejichž náhradu by jinak měl nárok podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., takže náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla uložena žádnému z účastníků.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. ledna 2007


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu