28 Cdo 139/2001
Datum rozhodnutí: 28.02.2001
Dotčené předpisy:




28 Cdo 139/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., ve věci žalobce Mgr. J. G., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. D. V., 2. J. V., o určení neplatnosti darovací smlouvy vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 6 C 237/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.října 2000, č.j. 28 Co 469/2000-84, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. října 2000, č.j. 28 Co 469/2000- 86, který nabyl právní moci dne 8. listopadu 2000, potvrdil k odvolání žalobce Mgr. J. G. rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. června 2000, č.j. 6 C 237/98- 76, ve výroku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, o určení, že darovací smlouva uzavřená dne 19.3.1998 mezi druhou žalovanou J. V. a prvním žalovaným D. V., registrovaná Katastrálním úřadem v R. pod č.j. 132 V 12.633/98 s právními účinky vkladu ke dni 22.4.1998, byla v části pozemku původního parcelního čísla 2957/27 prohlášena za neplatnou, a dále změnil výše uvedený rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 7.800,- Kč. Odvolací soud, byť potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně dovodil, že u žalobce je sice dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., kterou druhá žalovaná darovala svému synovi, prvnímu žalovanému, pozemek, jehož součástí je i část pozemku, která měla být předmětem převodu vlastnického práva na dovolatele na základě smlouvy o budoucí smlouvě ze dne 4.12.1996, neboť v případě úspěchu ve věci by se pak mohl domáhat proti druhé žalované plnění povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě, ale přesto jeho návrhu nevyhověl, a to z toho důvodu, že měl za prokázané, že došlo k následnému platnému převodu dotčeného pozemku smlouvou darovací na třetí osobu, a tím zanikla práva a povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě pro nemožnost plnění a na jejich místo nastoupily odpovědnostní vztahy.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal u žalobce naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalovanými. Odvolací soud vyšel z toho, že existence naléhavého právního zájmu je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou.Žalobce by měl právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo na plnění ze smlouvy o budoucí smlouvě, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Podmínka naléhavého právního zájmu by pak nebyla splněna, jestliže požadované určení by neodstranilo stav ohrožení práva, nebo by nezjednalo jistotu v dotčeném právním vztahu. Odvolací soud posuzoval, zda by se změnilo určením neplatnosti darovací smlouvy postavení žalobce ve vztahu k postavení druhé žalované. Vycházel z platného znění zákona č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, podle kterého podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí je vkladu schopná listina ( např. kupní, darovací smlouva) a pokud by vlastnické právo osvědčovalo rozhodnutí státního orgánu, v tomto případě soudu, bylo by toto právo zapsáno záznamem. Takovým rozhodnutím by podle názoru odvolacího soudu mohl být pouze pravomocný rozsudek soudu, kterým by bylo rozhodnuto, že druhá žalovaná je povinna se žalobcem uzavřít kupní smlouvu přesně uvedeného znění a kterým by tedy byl nahrazen projev vůle druhé žalované anebo rozsudek, kterým by bylo určeno, že druhá žalovaná je vlastnicí předmětného pozemku anebo, kterým by bylo rozhodnuto o vrácení daru ve vztahu mezi žalovanými. Odvolací soud dále konstatoval, že určovací žaloba má poskytnout preventivní ochranu před možným porušením práva, zatímco v daném případě právo žalobce, aby s ním druhá žalovaná uzavřela kupní smlouvu ohledně sporného pozemku, bylo již porušeno, čímž mu újma na jeho právním postavení již vznikla. Žalobce se také z toho důvodu mohl domáhat a také domáhá žalobou vedenou u téhož soudu prvního stupně pod sp.zn. 6 C 768/97 plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí. V tomto řízení se pak soud prvního stupně bude muset zabývat jako otázkou předběžnou platností darovací smlouvy z hlediska ustanovení § 39 o.z. a dojde-li k závěru, že se jedná o neplatný právní úkon, může vyhovět žalobě na plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí, pokud shledá tuto smlouvu platnou. Na základě rozsudku, kterým by druhá žalovaná byla zavázána uzavřít kupní smlouvu ohledně předmětného pozemku, kterým by pak byl nahrazen projev její vůle ( § 161 odst. 3 o.s.ř.), by pak Katastrální úřad provedl záznam do katastru nemovitostí a žalobce by byl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník dotčeného pozemku. Bylo by proto bez významu řešit otázku platnosti darovací smlouvy v samostatném řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém uvedl, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. ve znění do 31.prosince 2000), spočívající v právu právně i fakticky argumentovat za situace, kdy odvolací soud změnil právní náhled na posouzení věci samé a odlišně hodnotil otázku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, přičemž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ačkoliv jej měl, dle názoru žalobce, zrušit. Dovolatel zejména namítal, že soudy obou stupňů vlastní předmět sporu, a to otázku platnosti darovací smlouvy z hledisek ustanovení § 39 o.z., odmítly řešit. Považoval za nesprávné závěry jak soudu prvního stupně, který sice dovodil, že je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, ale odmítl se zabývat vlastní podstatou sporu, tak i soudu druhého stupně, který dovodil, že smyslem určovací žaloby je preventivní ochrana, a dále, dle názoru dovolatele, dospěl k závěru, že dovolatel na takovém určení nemůže mít právní zájem, neboť listinou, která by osvědčila jeho vlastnické právo může být pouze pravomocný rozsudek soudu, kterým by bylo určeno, že druhá žalovaná je s ním povinna uzavřít kupní smlouvu a pouze takové rozhodnutí by bylo vkladu schopnou listinou pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dovolatel se domnívá, že taková listina by nemohla být předmětem vkladu ani záznamu vlastnického práva k nemovitosti, neboť by ani nepotvrzovala ani neosvědčovala právní vztah k nemovitosti. Podle názoru dovolatele splnění smlouvy o budoucí smlouvě lze dosáhnout pouze tehdy, bude-li nejprve rozhodnuto o neplatnosti následné darovací smlouvy a tím obnoven původní vlastnický vztah druhé žalované. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle bodu 17. přechodných a závěrečných ustanovení Hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. odvolání proti rozhodnutím dovolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů .

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou - žalobcem - zastoupenou advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř. ), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. V tomto směru dospěl k závěru, že v dané věci soud druhého stupně věc odlišně právně posoudil, když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že vyhovění žalobě na určení brání nedostatek naléhavého právního zájmu, a to při souladném výsledku řízení, jež brání posuzovat přípustnost podle § 238 odst. 1o.s.ř. a proto zkoumal otázku přípustnosti tak, jak byla tvrzena dovolatelem, tj. podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.. V souladu s nálezem Ústavního soudu III. ÚS 139/98 publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazku 12 pod pořadovým číslem 106, roč. 1998 konstatujícím aplikovatelnost § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. v situaci, kdy byla účastníku odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat, dospěl dovolací soud k závěru, že je daná přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení, neboť dovolatel byl zbaven možnosti vyjádřit se k argumentaci soudu druhého stupně, pokud dospěl na rozdíl od soudu prvého stupně ( aniž při tom došlo ke změně ve výsledku sporu ) k závěru, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem na určení, že darovací smlouva je neplatná.

Dovolání se rovněž opírá i o způsobilý dovolací důvod tj. nesprávné právní posouzení dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně aplikoval, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolání není důvodné.

Podstatou námitek dovolatele je okolnost, že se soudy nezabývaly otázkou vlastní neplatnosti darovací smlouvy z hledisek ustanovení § 39 občanského zákoníku. Protože dle ustálené soudní praxe není pochyb o tom, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení je naléhavý právní zájem, potom je logicky vyloučeno, aby se soud zabýval žalobou po stránce věcné, tj. z pohledku platnosti či neplatnosti darovací smlouvy. Pravomocný rozsudek, jímž byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta určovací žaloba, totiž nevytváří překážku věci rozsouzené ( § 159 odst. 3 o.s.ř. ) pro žalobu na plnění. Jinými slovy nedostatek naléhavého právního zájmu podmiňuje možnost věcného zkoumání určovací žaloby. Pokud pak jde o právní závěr odvolacího soudu stran nedostatku naléhavého právního zájmu podle § 80 písm. c) o.s.ř. na určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené dne 19.3.1998, má dovolací soud za to, že ani v tomto směru není co odvolacímu soudu vytknout pokud dospěl k závěru, že není splněna předeslaná podmínka, jednak proto, že by nedošlo ke zlepšení - změně v postavení žalobce kdyby žalobě bylo vyhověno, neboť takové rozhodnutí by nemohlo sloužit jako podklad pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, a dále, proto že určovací žaloba má místo jen tam, kde jde o preventivní ochranu, přičemž v souzeném případě tato podmínka splněna není, protože uzavřením darovací smlouvy mezi žalovanými bylo již jeho právo na uzavření kupní smlouvy z titulu smlouvy o budoucí smlouvě porušeno.

Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že se dovolatel mýlí pokud dovozuje, že v přezkoumávaném rozhodnutí je za jedinou listinu použitelnou pro zápis vlastnického práva do katastru označeno pravomocné rozhodnutí soudu, kterým byl bylo určeno, že druhá žalovaná bude povinna s ním uzavřít kupní smlouvu, neboť se v něm uvádí: "Takovou listinou ( listinou, která může být podkladem pro zápis vlastnického práva ) by podle názoru odvolacího soudu mohl pouze být pravomocný rozsudek soudu, kterým by bylo určeno, že druhá žalovaná je povinna se žalobcem uzavřít kupní smlouvu přesně uvedeného znění, a kterým by tedy byl nahrazen projev druhé žalované a nebo rozsudek, kterým by bylo určeno, že druhá žalovaná je vlastnicí předmětného pozemku a nebo kterým byl bylo rozhodnuto o vrácení daru ve vztahu mezi žalovanými." Stejně tak napadené rozhodnutí není nijak v rozporu se závěrem dovolatele o tom, že je-li předmět smlouvy přes existenci smlouvy o budoucí smlouvě převeden, může být tato smlouva, týkající se převodu práva neplatná pro rozpor s ustanovení § 39 o.z., neboť se v něm uvádí: " Žalobce se proto může, a také se již domáhá žalobou u soudu prvého stupně plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí. V tomto řízení, pak soud prvého stupně musí řešit jako otázku předběžnou, platnost darovací smlouvy i z hlediska ustanovení § 39 o.z. Dojde -li k závěru, že darovací smlouva je neplatná ( podle ustanovení § 39 o.z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům ), pak může vyhovět žalobě na plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí, pokud shledá tuto smlouvu o smlouvě budoucí platnou". Konečně v souladu s ustálenou judikaturou odvolací soud vychází z názoru, že pravomocný rozsudek soudu, určující ve výroku neplatnost darovací smlouvy, není listinou, která by umožňovala zápis do katastru nemovitostí záznamem.

Z důvodu shora rozvedených a vzhledem k tomu, že jiné vady ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 a § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. dovolatel nenamítá a z obsahu spisu nevyplývají, muselo být dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto.

Výrok o nákladech řízení se opírá o skutečnost, že úspěšným žalovaným náklady dovolacího řízení nevznikly ( § 243b odst. 4 ; § 224 odst. 1 ; § 142 odst. 1 o.s.ř. ).

V tomto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř.

V Brně dne 28.února 2001

JUDr. Iva B r o ž o v á, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová