28 Cdo 1377/2003
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 876 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 1377/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce Mgr. T. H., správce konkursní podstaty P. R. V., a. s., zastoupeného v dovolacím řízení advokátem, proti žalovanému S. o. u. e., zastoupenému advokátem, o vyklizení části nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 236/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2003, č. j. 62 Co 1/2003-129, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o dovolání částku 3.875,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. K. K.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2003, č. j. 1/2003-129, byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 10. 2002, č. j. 8 C 236/2000-108, tak, že žalovaný je povinen vyklidit a vyklizené žalobci předat nebytové prostory v jižním křídle objektu V1 4, postaveného na pozemku parc. č. 1107 o výměře 9.300 m2 v k. ú. V., s podrobnou identifikací prostor obsaženou ve výroku rozsudku. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Na rozdíl od prvostupňového soudu, který svůj zamítavý výrok o žalobě odůvodnil platným smluvním vztahem mezi účastníky resp. jejich právními předchůdci (hospodářská smlouva o bezplatném užívání prostor ze dne 29. 4. 1991, která měla od 1. 1. 2001 transformovat na tříletou výpůjčku podle § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), vyvodil soud odvolací svůj právní závěr z ustanovení občanského zákoníku. Podle přezkumné instance není smlouva z 29. 4. 1991 platná; právní poměr mezi účastníky bylo nutno posoudit podle následných správních a smluvních aktů při přípravě privatizace s. p. P. P. tak, že mezi účastníky vznikl vztah odpovídající dočasnému užívání státního majetku (§ 348 hospodářského zákoníku). Transformační ustanovení § 876 odst. 2 občanského zákoníku pak s účinností od 1. 1. 1992 změnilo tento vztah na výpůjčku; nebyla-li sjednána doba užívání prostor, byl žalobce oprávněn vyzvat žalovaného dne 9. 6. 2000, se lhůtou do 30. 9. téhož roku, k vyklizení prostor (§ 662, § 563 občanského zákoníku), a další jejich užívání se děje již bez právního důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl v něm, že

- hospodářská smlouva ze dne 29. 4. 1991 je platná přes nedostatek souhlasu ústředního orgánu státní správy, neboť tento orgán (Ministerstvo průmyslu ČR) nesdělil ve smyslu § 25a hospodářského zákoníku do jednoho měsíce od žádosti o souhlas své stanovisko;

- rozhodnutím ministra průmyslu ČR č. 585/1991 ze dne 26. 6. 1991 bylo na žalovaného převedeno právo hospodaření s částí majetku privatizovaného podniku; tomu odpovídá také delimitační smlouva z 23. 8. 1991 a zejména obsah dopisu Ministerstva průmyslu soudu ze dne 15. 6. 2001, vyjadřující implicitní souhlas se smlouvou z 29. 4. 1991;

- nebylo vzato v úvahu ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem, podle něhož právo hospodaření s tímto majetkem vykonává zásadně organizace pověřená úkoly, k jejichž plnění majetek slouží;

- výzva žalobce k vyklizení prostor odporovala ustanovení § 3 odst. 4 vyhlášky č. 189/1991 Sb. o podmínkách uzavírání hospodářských smluv o bezplatném užívání majetku středních odborných učilišť a středisek praktického vyučování (měla být dána výpověď se lhůtou nejméně 9 měsíců, s koncem běhu lhůty shodným s ukončením školního roku).

Žalovaný navrhl, aby byl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání doplnil k tvrzeným důvodům neplatnosti hospodářské smlouvy z 29. 4. 1991, že tato byla sepsána ještě před zřízením Střediska praktického vyučování P. (právního předchůdce žalovaného) jako příspěvkové organizace, což se stalo až rozhodnutím ministra průmyslu ze dne 26. 6. 1991. Dodal, že právo hospodaření bylo možné převádět k věcem, nikoli však k jejich částem (zde prostory využívané pro výuku žáků jako část domu). Navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal včas subjektivně k němu oprávněný účastník řízení, zastoupený advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále o. s. ř. ). Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a jeho obsah je konkretizací ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy dovolacího důvodu, podle něhož má napadené rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání však není opodstatněné.

Z uplatněných dovolacích námitek je žádoucí se nejprve vypořádat s otázkou právních účinků hospodářské smlouvy z 29. 4. 1991, sjednané mezi s. p. P., Ministerstvem průmyslu ČR a Střediskem praktického vyučování s. p. P. (označeným již jako příspěvková organizace), podle níž mělo na trojstranné bázi dojít k převodu práva hospodaření s majetkem, sloužícím odborné přípravě mládeže, na zmíněné středisko. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy - podle § 21 odst. 1 hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb. ve znění novel) pro vadu záležející v absenci podpisu ministerstva; souhlas ministerstva byl současně označen (viz bod 5. Závěrečných ustanovení) jako podmínka účinnosti smlouvy. Lze jen dodat, že dalším argumentem pro závěr o neplatnosti smlouvy je (jak poznamenává i žalobce ve vyjádření k dovolání) časový předstih data sjednání smlouvy vůči aktu zřízení Střediska praktického vyučování P. jako samostatné příspěvkové organizace. Tato vada smlouvy, zpochybňující její obsah hned v několika zásadních pasážích (srov. čl. I Smluvní strany, čl. II. Předmět smlouvy), by byla případně zhojitelná jen souhlasem zúčastněného resortního ministerstva, k němuž však nedošlo.

V souvislosti s absencí podpisu Ministerstva průmyslu ČR neobstojí tvrzení dovolatele o nahrazení souhlasu tohoto orgánu (jako podmínky účinnosti smlouvy) tacite podle § 25a hospodářského zákoníku. Nehledě na fakt, že ministerstvo bylo především smluvní stranou, není součástí skutkových zjištění ve věci žádost ostatních stran o souhlas, která by snad byla provázena následnou pasivitou ústředního orgánu.

Podstatným právním závěrem pro výsledek sporu je nemožnost zřízení či převodu práva hospodaření s nebytovými prostorami právnímu předchůdci dovolatele. Nelze souhlasit s dovolatelem, který argumentuje rozhodnutím o zřízení Střediska praktického vyučování P. jako příspěvkové organizace z 26. 6. 1991, v němž se hovoří o právu hospodaření střediska k užívanému majetku. V tomto rozhodnutí není vymezen majetek střediska natolik konkrétně, že by mohl zahrnovat i nebytové prostory. Přednost je tu třeba dát kogentním zákonným ustanovením, zejména ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb., podle něhož užívá-li národní majetek k plnění svých úkolů několik organizací, přísluší právo hospodaření té, která užívá jeho největší část, nedohodnou-li se na právu společného hospodaření. K posledně naznačené dohodě mezi právními předchůdci účastníků nedošlo; naopak delimitační smlouva z 23. 8. 1991 o vyčlenění Střediska praktického vyučování P. ze státního podniku uvádí, že vzhledem k umístění střediska v prvním patře provozní budovy s. p. (tedy k užívání jen menší části provozních prostor s. p. střediskem) nelze převést právo hospodaření k nemovitostem, ale potvrzuje se právo bezplatného užívání těchto prostor střediskem.

Negativní a ze strany odvolacího soudu správný závěr o neexistenci práva hospodaření žalovaného s předmětnými nebytovými prostorami předurčuje i zápornou odpověď na další námitku dovolatele; podle ní mělo být aplikováno ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem. Citované ustanovení reguluje postup převodu práva hospodaření při zřízení organizace opatřením ústředního orgánu státní správy předpokladem takového převodu je ovšem splnění zákonných podmínek pro existenci práva hospodaření u zúčastněného subjektu.

Zcela nepřípadný je pak odkaz dovolatele na ustanovení § 3 odst. 4 vyhlášky č. 189/1991 Sb. Zmíněný podzákonný předpis upravuje postup při uzavírání hospodářských smluv o bezplatném užívání majetku středních odborných učilišť a středisek praktického vyučování mezi ústředním orgánem státní správy disponujícím právem hospodaření a státním podnikem, který žádá o bezplatné užívání prostor pro výukové účely. Materie předpisu tedy zjevně nemá právní význam ve vztahu k posuzované věci.

Nad rámec dovolacích námitek se sluší zmínit o důvodech, proč bylo jako bezprostřední základ pro výrok o vyklizení nebytových prostor použito transformační ustanovení § 876 odst. 2 občanského zákoníku. Tedy ustanovení, podle jehož relevantní druhé věty Je-li užívání majetku podle § 348 hospodářského zákoníku sjednáno bezúplatně, mění se ode dne účinnosti tohoto zákona na smlouvu o výpůjčce.

Odvolací soud správně vystihl, že užívací vztah v mezidobí od zřízení Střediska praktického vyučování P. jako příspěvkové organizace do data nabytí účinnosti tzv. velké novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. včetně jejích transformačních ustanovení (1. 1. 1992) nebylo možné ponechat, už z důvodu právní jistoty účastníků, bez smluvního pokrytí. I při respektování zřizovacím aktem naznačené a delimitační smlouvou stvrzené bezplatnosti užívání nebytových prostor střediskem, bez výslovného stanovení doby užívání těchto prostor, však dostatečně nezdůvodnil, proč pro uvedené mezidobí posoudil tento právní vztah jako hospodářskou smlouvu o dočasném užívání nebytových prostor podle § 348 hospodářského zákoníku.

Použitá právní kvalifikace smluvního vztahu odvolacím soudem je v zásadě správná: s přihlédnutím k rozporu mezi ve věci časově neurčeným a podle zákona dočasným užíváním nebytových prostor však nikoli cestou přímé aplikace § 348 hospodářského zákoníku, ale cestou aplikace téhož ustanovení per analogiam. V posuzované věci vzniklý atypický právní stav neměl zcela přiléhavé zákonné vyjádření. Nezbytné užití analogie legis diktovala nutnost subsumpce pod přijatelné zákonné ustanovení, kterým § 876 odst. 2 občanského zákoníku s ohledem na svůj účel nepochybně je. Problém doby užívání nebytových prostor nebylo žádoucí řešit v neprospěch privatizující obchodní společnosti tak, že by čas užívání těchto prostor nebyl aniž by zde nabyvatel z privatizace mohl v rozhodné době projevit jakoukoli vůli omezen. Novelizací občanského zákoníku pod č. 509/1991 Sb. došlo od 1. 1. 1992 pro oblast občanskoprávních vztahů k dovršení realizace ústavně zakotveného principu rovnoprávnosti všech vlastnických forem (srov. např. § 124 občanského zákoníku); ten nahradil dřívější zákonnou preferenci tzv. socialistického vlastnictví a s ním spojených veřejných potřeb. Mělo-li se za těchto i souvisejících okolností (bezplatnost užívání nebytových prostor střediskem) dostat právnímu předchůdci žalobce náležité právní ochrany jeho vlastnictví k objektu, v němž jsou předmětné prostory, pak bylo přiměřeným výrazem takové ochrany časové omezení doby užívání nebytových prostor nevlastníkem, vyjádřené v období od 1. 1. 1992 nástupem právního režimu smlouvy o výpůjčce.

Využil-li později vlastník budovy svého práva podle § 662 občanského zákoníku o smlouvě o výpůjčce, ve spojení s obecným ustanovením § 563 téhož předpisu, a vyzval-li žalovaného ke skončení užívání nebytových prostor ve lhůtě vlastníkem jednostranně stanovené, učinil tak po právu a týž závěr platí i pro nynějšího žalobce jako zákonného sukcesora do oprávnění vlastníka úpadce.

Závěr o správnosti napadeného rozhodnutí vedl dovolací soud k zamítnutí dovolání podle § 243b odst. 2 o. s. ř.; dovolací soud současně neshledal, že by řízení před oběma nižšími instancemi vykazovalo procesní vady, jež by mohly zapříčinit zmatečnost rozhodnutí, či jiné dovolatelem neuplatněné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný a vzniklo mu proto právo na náhradu nákladů řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud však přiznal žalobci náklady řízení v rozsahu jen jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání), neboť úkon převzetí zastoupení advokátem, nově zmocněným pro dovolací řízení, nepovažoval za náklad potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Odměna za úkon činila podle § 7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. 3.800,- Kč, přičíst bylo nutno 75,- Kč režijního paušálu podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu