28 Cdo 1377/2002
Datum rozhodnutí: 25.09.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1377/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání R. M., zastoupené advokátem, a o dovolání J. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 15.1.2002, sp. zn. 31 Co 517/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 725/99 (žalobkyně R. M., zastoupené advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelky R. M. se odmítá.

II. Dovolání dovolatelky J. K. se zamítá.

III. Žádná z účastnic řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 27.12.1999, aby žalované bylo uloženo vyklidit (a vyklizený žalobkyni předat) dům čp. 126 se stavební parcelou č. 178 a zahradou parc. č. 469/5 v katastrálním území T. V žalobě bylo uvedeno, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze 6.4.1998, čj. 3 C 70/98-279, bylo žalované pravomocně uloženo (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 17.2.1999, sp. zn. 26 Cdo 376/98) uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání uvedených nemovitostí. Žalobkyně vyzvala žalovanou k vyklizení nemovitostí, ale bezvýsledně; žalovaná nadále užívá nemovitosti proti vůli žalobkyně.

Žalovaná k žalobě uvedla, že by žalobní návrh ze strany žalobkyně měl znít tak, že se žalované ukládá vyklidit v žalobě uváděné nemovitosti do 30 dnů od zajištění náhradního bytu, protože žalovaná nemá možnost jiného bydlení, kam by se mohla přestěhovat.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni a žalovanou jako účastnice řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 30.7.2001, čj. 34 C 725/99-34, bylo žalované uloženo vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat dům čp. 126 v T. se stavební parcelou č. 178 a zahradou parc. č. 461/5, zapsané na listu vlastnictví č. 668 u Katastrálního úřadu P., a to do 30 dnů poté, co jí bude přidělen přiměřený náhradní byt. Žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni 4.450 Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně poukazoval na ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Dále soud prvního stupně uváděl, že zvážil provedené důkazy, když je nepochybné, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí a žalovaná bydlí se svou rodinou v domě žalobkyně proti její vůli. Takto žalovaná neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně a žaloba o vyklizení je tu tedy důvodná.

Soud prvního stupně se zabýval také otázkou lhůty k vyklizení nemovitosti žalovanou a přihlédl k ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V daném případě žalovaná v nemovitosti žalobkyně bydlí již dlouhá léta a bydlila tu po tuto dobu v dobré víře, že má právo užívat nemovitosti jako jejich vlastnice. Žalovaná jinou možnost bydlení nemá; nemovitosti přestavěla a zvelebila; soud prvního stupně měl proto za to, že by v tomto případě uložená povinnost vyklidit dům bez zajištění bytové náhrady byla v rozporu s dobrými mravy. Proto soud prvního stupně analogicky podle ustanovení § 712 odst. 2 občanského zákoníku rozhodl o povinnosti žalované vyklidit žalobčiny nemovitosti až po zajištění přiměřeného náhradního bytu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 15.1.2002, sp. zn. 31 Co 517/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalovaná je povinna vyklidit a vyklizený žalobkyni předat dům č. 126 se stavební parcelou č. 178 v T., okres P., a to do 3 dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt, a dále byl rozhodnuto, že žalovaná je povinna vyklidit a vyklizenou žalobkyni odevzdat zahradu parc. č. 461/5 v T. do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 3.625 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí v celém rozsahu (i když žalobkyně brojila pouze proti výroku o zajištění přiměřeného náhradního bytu), neboť výrok o povinnosti vyklidit dům tu nemohl nabýt samostatně právní moci.

V daném případě žalovaná pozbyla pravomocným soudním rozhodnutím své vlastnické právo k nemovitosti, přičemž šlo o rozhodnutí, které bylo vydáno podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Nyní tyto nemovitosti užívá neoprávněně, protože žalobkyně k užívání těchto nemovitostí souhlas nedala. Proto shledal odvolací soud správným závěr soudu prvního stupně o povinnosti žalované nemovitosti vyklidit.

Při úvaze o tom, zda má být tato povinnost vázána na zajištění bytové náhrady, vyšel odvolací soud z ustanovení § 853 občanského zákoníku a v tomto smyslu shledal nejbližším ustanovením, upravujícím vztahy účelem a obsahem nejbližší, § 712 odst. 2, občanského zákoníku, když důvody pro odepření náhrady podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku soud neshledal. V daném případě nešlo o žádný ze speciálních případů vymezených v ustanovení § 712 odst. 2, věta druhá, třetí a čtvrtá, občanského zákoníku, takže žalované náleží náhrada podle ustanovení § 712 odst. 2, věta první, občanského zákoníku, ovšem jen pokud šlo o povinnost žalované vyklidit dům čp. 126 v Třebotově se stavební parcelou č. 178.

Podle názoru odvolacího soudu je však jiná situace, pokud jde o zahradu parc. č. 461/5 v T., u níž vyklizení není důvodné vázat na zajištění náhradního bytu pro žalovanou. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stanovil povinnost žalované tuto zahradu vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku, když žalovaná má na zahradě umístěnou chovnou stanici psů, takže je třeba delší lhůty k vyklizení této zahrady.

O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou v řízení zastupoval, dne 20.2.2002 a dovolání bylo ze strany žalované předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-západ dne 16.4.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl také doručen advokátu, který žalobkyní v řízení zastupoval, dne 20.2.2002 a dovolání žalobkyně bylo podáno u Okresního soudu Praha-západ dne 22.4.2002, tedy rovněž ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka J. K. ve svém dovolání navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod uplatňovala tato dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Uvedená dovolatelka zdůrazňovala, že její dovolání směřuje proti výroku, jímž byla uznána povinnou vyklidit a vyklizenou žalobkyni odevzdat zahradu parc. č. 461/5 v T. Měla za to, že zahradu užívala stejně jako byt na základě neodvozeného práva (a to práva vlastnického). Poněvadž zahradu lze používat pouze v souvislosti s užíváním bytu, nelze z této skutečnosti dovozovat užívání zahrady bez současného užívání bytu s ohledem na dispozice domu, stavební parcely a v neposlední řadě i na dispozici se zahradou samotnou.

Dovolatelka R. M. navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru této dovolatelky je její dovolání přípustné nejen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena otázka zásadního právního významu (totiž právo užívání věci, vyplývajícího z vlastnického práva restituovaného podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, které požívá větší právní ochrany než právo užívání věci, vyplývající z vlastnického práva, získaného protiprávně, a zda tedy výkon takového práva není v rozporu s dobrými mravy).

Tato uvedená dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně, že rozhodly bez opory v občanském zákoníku, že žalované náleží bytová náhrada jako podmínka vyklizení nemovitosti, patřící žalobkyni.

Dovolatelka R. M. vytýkala dále, že se odvolací soud nezabýval otázkou dobrých mravů (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku) v souvislosti s osobami žalobkyně i žalované a neprovedl žádné důkazy, které by tuto otázku v daném konkrétním případě objasňovaly. Vždyť v daném případě, podle názoru dovolatelky, došlo k nezákonnému jednání vůči majetku žalobkyně a k odnětí nemovitosti protiprávním způsobem. Nyní pak je to žalovaná, která nesporně brání ve výkonu vlastnického práva žalobkyně, takže po dobu 30 let je žalobkyni upíráno právo v domě bydlet. Je tu tedy podmiňováno vyklizení nemovitostí zajištěním náhradního bytu i rozporem s dobrými mravy. Žalovaná dokonce zastavila nemovitosti, jejichž vyklizení se žalobkyně domáhá, zástavní smlouvou z 5.10.1993 k získání úvěru, který činí 2.506.695 Kč. Žalovaná neplatí za toto užívání a nedoplatek činí několik set tisíc Kč. Přitom žalovaná používá nemovitosti jen pro rekreaci, bydlí jinde a na zahradě v T. má chovnou stanici pro psy.

Při posuzování dovolání obou dovolatelek vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).

Dovolání dovolatelky J. K. tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) 1 občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 66/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo již vyloženo, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že není správné rozhodnutí soudní rozhodnutí soudu prvního stupně, týkající se formy bytové náhrady, a tuto část změnil, nejde pouze o změnu části výroku rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž o změnu celého výroku tohoto rozsudku; jde tu proto o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a dovolání je přípustné proti celému výroku tohoto rozsudku.

Dovolatelka J. K. v řízení uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ 1 občanského soudního řádu).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 712 občanského zákoníku (v návaznosti na ustanovení § 853 občanského zákoníku), které se na projednávanou právní věc vztahovalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda si toto ustanovení odvolací soud také správně vyložil.

Podle ustanovení § 712 odst. 1 občanského zákoníku jsou bytovými náhradami náhradní byt a náhradní ubytování. Náhradním bytem je byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti (§ 172 odst. 2, věta první, občanského zákoníku).

V daném případě zjevně nešlo o zvláštní případy bytové náhrady, které má na zřeteli ustanovení § 712 odst. 2, věta druhá, věta třetí a věta čtvrtá, občanského zákoníku, ani ustanovení § 712 odst. 3 občanského zákoníku, takže přicházela v úvahu aplikace ustanovení § 712 odst. 2, věta první, občanského zákoníku.

Při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně takového domu se použijí ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (srov. § 853 občanského zákoníku), a to ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizovaný byt (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavek, aby soud uložil povinnost zajistit bytovou náhradu, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu (obytné místnosti (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z ustanovení § 126 občanského zákoníku i z ustanovení § 712 občanského zákoníku nelze dovodit analogické či přiměřené použití právní úpravy o bytové náhradě při uložení povinnosti vyklidit zahradu, která je vlastníkovi neprávem zadržována. Nejde tu o právní vztah nájmu věci, jehož předmětem jako celku by bylo několik věcí společně najatých. Zahrada přiléhající k obytnému domu, jejíž vydání se vlastník domáhá ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, a to kromě nebo vedle dalších věcí, je nutno považovat za samostatnou věc nemovitou podle ustanovení § 119 odst. 1 občanského zákoníku; nejde tu o součást věci ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku, která by nemohla být od ostatních věcí (obytného domu a stavební parcely, na níž dům stojí) oddělena, aniž by se tím tyto další věci znehodnotily, a nejde tu tím méně o příslušenství věci ve smyslu ustanovení § 121 odst. 1 občanského zákoníku.

Nebylo tedy možné přisvědčit názoru dovolatelky J. K., že v daném případě lze zahradu používat pouze v souvislosti s užíváním bytu a že tu nelze dovodit možnost užívání zahrady bez současného užívání bytu s ohledem na dispozici domu, stavební parcely i samotné zahrady.

Dovolatelka R. M. uplatňovala jako důvod přípustnosti svého dovolání, že v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje její dovolání byla řešena právní otázka zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 3 C 725/99 Okresního soudu Praha-západ), ani z obsahu dovolání dovolatelek v tomto případě a ani z vlastních poznatků nevyplývalo, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Ze shora citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů rovněž nevyplývá, že by šlo o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a že by rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu).

Lze tu ještě poukázat na právní závěry obsažené ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 115 /249/), že totiž i rozsudek ukládající vydání věci podle ustanovení § 5 zákona č. 403/1990 Sb. i § 5 zákona č. 87/1991 Sb. je podkladem pro soudní výkon rozhodnutí vyklizením nemovité věci, které probíhá bez výjimek podle ustanovení § 240 a násl. občanského soudního řádu.

Dovolací soud tedy dospěl k výslednému závěru, že přípustné dovolání dovolatelky J. K. nelze však pokládat za dovolání důvodné, když směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Proto bylo dovolání dovolatelky J. K. zamítnuto podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.

Dovolací soud dále dospěl k výslednému závěru, že dovolání dovolatelky R. M. není dovoláním přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu. Bylo proto dovolání této dovolatelky odmítnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu.

Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a proto žádné z účastnic tohoto řízení nenáleží právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. září 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu