28 Cdo 1368/2007
Datum rozhodnutí: 27.04.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1368/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému městu M. L., o určení platnosti nájemní smlouvy, vedené Okresní soudem v Chebu pod sp. zn. 17 C 4/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2006, č.j. 12 Co 323/2006-41, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 8. 2006, č.j. 12 Co 323/2006-41, potvrdil rozsudek ze dne 13. 2. 2006, č.j. 17 C 4/2006-25, kterým Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) zamítl žalobu o určení, že nájemní smlouva ze dne 11. 3. 1991 ve znění dodatku ze dne 26. 6. 1991 a 25. 7. 1991 a dohody o narovnání z 21. 12. 1998, kterými žalovaný pronajímá žalobci stavební parcelu 1189/1 o výměře 2497 m2 na dobu 99 let, je platná ; současně změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními a právním závěrem soudu prvého stupně, že žalobce, ač aktivně věcně legitimován k podání žaloby, nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť se mohl domáhat určení, že je nájemcem konkrétního pozemku. Otázka platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy mohla být v řízení o určení existence práva či právního vztahu posuzována jako otázka předběžná. Odvolací soud dále podotkl, že žádným narovnáním mezi stranami nelze napravit neplatnost nájemní smlouvy, neboť žalobce měl smlouvu o nájmu uzavřít s městem M. L. jako právnickou osobou, která má právní subjektivitu, a nikoliv s Městským úřadem v M. L.


Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), a jako dovolací důvod posuzováno dle obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel uvádí, že závěr soudu prvního stupně (potažmo soudu odvolacího) o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je nesprávný a nemá oporu v zákoně. Má za to, že výrok soudu, zda smlouva o nájmu ze dne 11. 3. 1991 mezi účastníky je platná nebo neplatná, jak požadoval žalobce, a určení, že žalobce je nájemcem konkrétního pozemku, jak dovozoval soud prvého stupně, že mělo být žalováno, má stejný význam pro žalobce a stejný důsledek, který dovolatel spatřuje v odstranění nejistoty v nájemním vztahu způsobené zpochybňováním nájemní smlouvy žalovaným. Soud prvého stupně navíc podle dovolatele pochybil při aplikaci ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., neboť byl-li žalobní návrh zatížen takovými nedostatky, že nebylo možno bez jejich odstranění v jednání pokračovat, pak bylo povinností soudu poučit žalobce tak, aby se tyto formální nedostatky nestaly důvodem pro zamítnutí žaloby. Dále se dovolatel podrobně zabývá úvahou o platnosti nájemní smlouvy ze dne 11. 3. 1991 a poukazuje na oprávnění správního odboru Městského úřadu v M. L. takové smlouvy uzavírat. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně (správně odvolacímu soudu) k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.





Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.


Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že nájemní smlouva ze dne 11. 3. 1991 je platná, neboť bylo možné žalovat přímo na určení, že žalobce je nájemcem konkrétního pozemku.


Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil názor, že určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 21, ročník 1997). Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001).


Závěr odvolacího soudu, že směřuje-li žalobní návrh k určení platnosti nájemní smlouvy ze dne 11. 3. 1991 a nikoli přímo k určení, že žalobce je nájemcem konkrétního pozemku, nesvědčí žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přičemž otázka platnosti nájemní smlouvy může být v řízení o určení existence (trvání) nájemního vztahu posuzována toliko jako otázka předběžná, je v souladu s dlouhodobě ustálenou soudní praxí dovolacího soudu, od níž tento soud nemá důvod se odchýlit ani v posuzovaném případě. Žalobce se mýlí, pokud vyjadřuje názor, že určení platnosti smlouvy a určení, že je nájemcem pozemku, mají pro něj stejný význam a důsledek. Určení platnosti v minulosti uzavřené smlouvy totiž nic nevypovídá o tom, zda mezi účastníky sporu v době rozhodování soudu stále existuje nájemní poměr, a právě proto takové určení postrádá pro účastníky praktický význam a není způsobilé odstranit jejich případnou právní nejistotu.


Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na meritorním posouzení platnosti či neplatnosti předmětné nájemní smlouvy. Odvolací soud poznámku o neplatnosti smlouvy v důsledku nedostatku právní subjektivity jednoho z jejích účastníků uvedl jen podpůrně, nad rámec primárního a postačujícího důvodu pro zamítnutí žaloby, jímž byl nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Proto jsou dovolatelem uplatněné námitky věcně se zabývající platností smlouvy z hlediska posouzení přípustnosti dovolání irelevantní.


Uvádí-li dále dovolatel, že byl soudem nedostatečně poučen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., jedná se o námitku podřaditelnou dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který jak již bylo výše uvedeno za situace, kdy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je teprve zvažována, úspěšně uplatnit nelze. Ostatně poukaz na § 118a odst. 2 o.s.ř. je zcela nepřípadný, neboť žaloba nebyla zamítnuta z důvodu nedostatečného vylíčení rozhodných (skutkových) tvrzení žalobcem.


Z vyjádření dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v plném rozsahu, vyplývá, že dovolatel rovněž zpochybňuje správnost výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).


Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; ve zbývající části dovolání směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Žalobce sice z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. dubna 2007


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu