28 Cdo 1358/2008
Datum rozhodnutí: 28.04.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1358/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce: R., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému: D. B. 58, o zaplacení částky 65.420,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 427/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2006, č. j. 28 Co 577/2005-42, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. září 2005, č. j. 25 C 427/2004-24, zamítl žalobu o zaplacení částky 65.420,- Kč s příslušenstvím, v rozsahu částek 33.760,- Kč a 17.691,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se zaplacení částky 65.420,- Kč domáhal z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít vzhledem k tomu, že žalovaný neuhradil fakturu za tepelnou energii, ačkoliv k tomu byl podle mandátní smlouvy, uzavřené mezi ním a žalobcem, povinen. Žalobci pak byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 pod č. j. 23 C 12/2000-40 uložena povinnost zaplatit tuto částku obchodní společnosti E. s., s.r.o. (dále též společnost ), coby dodavateli tepelné energie na základě hospodářské smlouvy uzavřené společností s žalobcem, a nahradit jí i náklady řízení ve výši 33.760,- Kč (před soudem prvního stupně) a 17.691,- Kč (odvolací řízení). Uhrazení nákladů obou těchto řízení tak žalobce požadoval po žalovaném, nicméně v tomto rozsahu vzal žalobu během řízení zpět. Obsahem mandátní smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným, byla povinnost žalobce zajišťovat pro žalovaného správu jeho domu. Žalobce se zavázal vykonávat správu jménem žalovaného na jeho účet s tím, že žalobce svým jménem uzavře smlouvy na plnění spojená s užíváním bytu, domovní vybaveností a společným prostorem v domě. Žalobce měl rovněž vést evidenci všech nákladů spojených se správou domu a před proplacením plateb za dodaná plnění měl povinnost zajistit souhlas žalovaného. Povinností žalobce bylo tedy mimo jiné zajišťovat dodávku tepla do domu žalovaného, za kterýmžto účelem uzavřel hospodářskou smlouvu s obchodní společností E. s., s.r.o. Dodávka tepelné energie za rok 1996 byla dodavatelem vyúčtována daňovým dokladem ze dne 28. 2. 1997 na částku 143.067,- Kč se splatností dne 6. 4. 1997. Po odečtení záloh zůstalo k úhradě 65.420,- Kč. Soud prvního stupně zkoumal, zda je nárok žalobce nárokem z bezdůvodného obohacení, nárokem na náhradu škody či nárokem plynoucím ze závazkového smluvního vztahu na základě mandátní smlouvy. První dvě možnosti vyloučil a právní vztah kvalifikoval jako závazkový vztah vyplývající z mandátní smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaný uplatnil námitku promlčení, zabýval se obvodní soud tím, zda právo promlčeno skutečně je či nikoliv. Mandátní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným má na základě ust. § 261 odst. 1 obch. zák. povahu relativního obchodu, a proto se pro řešení otázky promlčení použije právní úprava tohoto institutu obsažená v obchodním zákoníku, kde je obecná promlčecí doba stanovena v délce čtyř let (§ 397 obch. zák.). Sporná faktura byla splatná dne 6. 4. 1997, což je dle obvodního soudu datum, od něhož počíná běžet promlčecí doba, neboť dnem, kdy se faktura stala splatnou, mohlo být právo žalobce na úhradu uplatněno u soudu poprvé. Žaloba však byla podána až dne


9. 12. 2004, z čehož soud dovodil promlčení práva a žalobu zamítl.


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2006, č. j. 28 Co 577/2005-42, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil, změnil výrok o nákladech řízení a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Ve svém rozsudku uvedl, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil


a nepochybil ani při právním posouzení věci. Navíc uvedl, že se za dané situace nemohlo jednat o bezdůvodné obohacení vzhledem k tomu, že k zaplacení předmětné částky obchodní společnosti E. s., s.r.o. dosud nedošlo, a žalovaný se tak nemohl obohatit na úkor žalobce (§ 451 a násl. obč. zák.). Důvodností námitky promlčení se odvolací soud zvláště nezabýval.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé, dovolací důvod však nijak nekonkretizoval. Dovolatel se domnívá, že soudy obou stupňů došly k nesprávnému závěru, podle něhož se v případě jeho nároku nejedná o bezdůvodné obohacení. Uvádí, že k bezdůvodnému obohacení mělo dojít tím, že žalovaný přijal plnění od obchodní společnosti E. s., s.r.o., čímž došlo v jeho majetku ke zvýšení aktiv, na druhé straně pak přijal za toto plnění platby od nájemníků, které však nepředal dovolateli, k čemuž byl dle mandátní smlouvy zavázán. Dovolatel rovněž tvrdí, že nebyla správně aplikována právní úprava promlčení, neboť na jeho základě dochází pouze k promlčení nároku, ne k zániku práva. Odvolací soud se ovšem námitkou promlčení vůbec nezabýval a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, čímž způsobil zmatečnost řízení, přičemž mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího došlo k obsahové změně, avšak v řízení o totožném předmětu nenastala žádná změna ve skutkovém stavu. Dovolatel tedy navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Ve svém písemném vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že soud prvního stupně i odvolací soud postupovaly správně a rozsudku odvolacího soudu nelze ničeho vytknout. Doplnil, že k bezdůvodnému obohacení na jeho straně nemohlo dojít už proto, že mu předmětná faktura na částku 65.420,- Kč nikdy nebyla předložena a žalobce její proplacení požadoval až v roce 2004, aniž by částku zdůvodnil a patřičně doložil.


Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o.s.ř. ), jeho přípustnost byla dovozována z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., avšak důvodnost blíže určena nebyla.


Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Dle ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


O uvedený případ se tu však nejedná.


Dovolací soud přitakává závěrům soudů obou stupňů, že se v daném případě nejednalo o bezdůvodné obohacení. K tomu, aby se o bezdůvodné obohacení jednat mohlo, by muselo dojít k uskutečnění plnění ze strany žalobce vůči obchodní společnosti E. s., s.r.o. Za současného stavu totiž nedošlo ke zmenšení majetku dovolatele a soudem uložená povinnost plnit ve prospěch obchodní společnosti E. s., s.r.o. na tom nic nemění. Sám žalobce ve svém dovolání uvádí, že povinnost žalovaného uhradit mu částku 65.420,- Kč vyplývá z mandátní smlouvy, kterou spolu uzavřeli, což by měl obecný soud posuzovat v duchu zásady pacta sunt servanda. Přesně to však soud prvního stupně učinil, když konstatoval, že žalovaný se mohl dopustit porušení smluvního závazku, z čehož by pak dovolateli vyplývalo právo na náhradu škody (pokud mu v souvislosti s jednáním žalovaného škoda vznikla), které však v řízení neuplatňoval. Právo na plnění ze závazkového vztahu vyplývajícího z mandátní smlouvy pak shledal promlčené.


Tvrzení dovolatele, podle nějž byla nesprávně aplikována právní úprava promlčení, neboť na jeho základě dochází pouze k promlčení nároku, nikoliv k zániku práva, není přiléhavé. Podstatou promlčení skutečně není zánik práva, ale jeho závažné oslabení, protože nárok jakožto součást subjektivního práva se stává podmíněným závisí na tom, zda se povinný subjekt promlčení dovolá. Pokud se tak stane, nárok oprávněného subjektu zaniká, právo se stává nevynutitelným (byť nezaniká a stále existuje) a soud (resp. jiný příslušný orgán) jej nemůže přiznat. Soud prvního stupně tak poté, co nastalou situaci kvalifikoval jako porušení závazku ze smlouvy, správně přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovaným a žalobu zamítl. Pokud jde


o žalobcovu námitku, že odvolací soud se otázkou promlčení ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a způsobil tím zmatečnost řízení, je třeba zdůraznit, že městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vznesenou námitkou promlčení se nezabýval s ohledem na zjištění (ve shodě se soudem prvního stupně) neexistenci práva uplatňovaného žalobcem, pro něž rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Posuzování důvodnosti námitky promlčení tedy považoval za argumentaci přesahující nezbytný rámec odůvodnění jeho rozhodnutí ve vztahu k případnému nároku vzniklému z bezdůvodnému obohacení s tím, že ve vztahu k nároku z mandátní smlouvy se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, což lze vztáhnout i na posouzení námitky promlčení práva ze závazkového-smluvního vztahu.


Shora popsaná situace tedy nemůže způsobit zmatečnost rozhodnutí. Navíc má dovolací soud podle ust. § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. přihlížet též k některým vadám řízení, způsobujícím přípustnost žaloby pro zmatečnost, ovšem pouze v případě, že dojde k závěru, že dovolání je přípustné. V tomto případě však dovolání nebylo shledáno přípustným a v řízení před soudy obou stupňů se ani nevyskytly vady, které by obecně znamenaly přípustnost žaloby pro zmatečnost.


Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku nejsou splněny, a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalovanému žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 28. dubna 2009


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.


předseda senátu