28 Cdo 1358/2005
Datum rozhodnutí: 24.08.2005
Dotčené předpisy: § 9 odst. 4 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1358/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce O. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ R. Š., zastoupenému advokátem, 2/ L. Č. r., s.p., zastoupeným advokátkou, 3/ Městu F., zastoupenému advokátem, 4/ V. O. s.p. v likvidaci, zastoupeným advokátkou, 5/ V. l. a s. Č. r. s.p., zastoupeným advokátem, 6/ JUDr. Z. B., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty Zemědělského obchodního družstva S. n. O. v likvidaci, 7/ Zemědělskému družstvu O. , 8/ Obci S. n. O., a 9/ P. f. Č. r., o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.zn. 12 C 133/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.1.2005, čj. 11 Co 651/2004-134, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

V řízení podle části páté občanského soudního řádu (o.s.ř.) se žalobce domáhal soudního rozhodnutí, že je vlastníkem nemovitostí v katastrálních územích B. L., K., P. (O.), D. a F., blíže v žalobě specifikovaných, s tím, že v řízení před pozemkovým úřadem nebylo vyhověno jeho návrhu na vydání těchto nemovitostí. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 17.6.2004, čj. 12 C 133/2003-105, jeho návrh zamítl a rozhodl o nákladech řízení; k odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem; ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, výrok o nákladech řízení změnil.

Žalobce podal proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodnil je nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř.; současně vyslovil názor, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Svůj nárok osoby oprávněné podle § 4 odst. 2 písm.e) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen zákon o půdě ), na vydání předmětných nemovitostí podle druhé části tohoto zákona, dovozuje z toho, že je jako synovec původního vlastníka nemovitostí J. Š. jedinou oprávněnou osobou, protože syn původního vlastníka, první žalovaný Ing.arch R. Š., nebyl v době, kdy sám uplatnil nárok na vydání těchto nemovitostí, československým občanem. Ve věci byla vydána řada správních rozhodnutí a byly vysloveny různé právní závěry o tom, kdo z obou osob, jež návrh na vydání nemovitostí uplatnily, je oprávněnou osobou. Věcí se zabýval též Ústavní soud, který nálezem ze dne 5.12.2001, sp.zn. I.ÚS 535/2000, zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu v N. J. Jimi nebylo prvému žalovanému vyhověno v návrhu na vydání nemovitostí s odůvodněním, že se stal občanem České republiky až dne 11.2.1993, tedy po uplynutí lhůty k uplatnění nároku a vydání nemovitostí. Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy posoudily nedostatek podmínky oprávněné osoby z hlediska státního občanství v rozporu s ústavními principy.

Dovolatel zastává názor, že nález Ústavního soudu není pro další soudní řízení závazný, jestliže se po jeho vydání změnil skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace právního závěru v něm vysloveného. Tak tomu bylo v daném případě, kdy právní věta nálezu Ústavního soudu zněla : Jestliže správní orgán nevystavil stěžovateli listinu o udělení státního občanství v důsledku neodůvodněných průtahů ve lhůtě, kterou si stanovil, a jestliže tímto počínáním byla promeškána lhůta k uplatnění restitučního nároku, mohl by stěžovatel vůči státu nepochybně uplatňovat nárok na náhradu škody, jež mu tímto pochybením státu vznikla . Po vyhodnocení listin týkajících se vyřizování žádosti o udělení státního občanství prvému žalovanému vyšlo najevo, (jak uzavřel i odvolací soud), že k neodůvodněným průtahům nedošlo. Jediné konkrétně zjištěné pochybení státních orgánů spočívá podle dovolatele v tom, že policejní orgán vydal prvému žalovanému na jeho žádost občanský průkaz po předložení potvrzení o tom, že nebyl propuštěn ze státního svazku. Toto pochybení však neshledává za natolik závažné, aby odůvodňovalo přiznat postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě tomu, kdo nebyl v době, kdy bylo možno uplatnit restituční nároky, občanem České republiky, a to ani v zájmu přiměřenosti práva, která je ostatně neurčitým a nikde nevymezeným principem. Jeho uplatnění by mělo být jen výjimkou, odůvodněnou mimořádnými okolnostmi. Dovolatel navíc zastává názor, že osoba, která uplatňuje restituční nárok, musí splňovat podmínky státního občanství již ke dni uplatnění nároku. Připomíná, že touto otázkou se odvolací soud nezabýval, stejně jako okolností, že pozemkový úřad rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, i když předtím došlo mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou k dohodě o vydání nemovitostí. Okruh otázek, které považuje za zásadní, vymezil takto :

a) otázka vázanosti obecných soudů právním názorem Ústavního soudu v případě, že skutkový základ tohoto právního názoru se sice podstatně, nikoli však úplně změnil,

b) určení stupně závažnosti okolností potřebných k tomu, aby konkrétní ustanovení zákona bylo korigováno ( pominuto) s poukazem na princip přiměřenosti práva,

c) otázka, zda fyzická osoba uplatňující restituční nároky musí být oprávněnou osobou ve smyslu restitučních předpisů již v době, kdy tyto nároky uplatňuje, nebo kdy uzavírá dohodu o vydání nemovitostí, nebo zda postačí, když se oprávněnou osobou stane do konce lhůty stanovené zákonem pro uplatnění restitučních nároků,

d) zda o vlastnictví osoby lze podle § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnout v případě, že mezi oprávněnou a povinnou osobou došlo k dohodě o vydání nemovitostí.

Podle dovolatele nebyly tyto otázky dosud v rozhodování dovolacího soudu v vyřešeny a jejich řešení krajským soudem je v rozporu s hmotným právem. Navrhl, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Dovolací soud, když shledal, že dovolání splňuje formální náležitosti dané v § 241 a § 241a o.s.ř., zvažoval, zda je přípustné. Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.a) nebo b) o.s.ř., ale jen podle jeho písmene c). To předpokládá, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přitom je vázán důvody uplatněnými v dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud shledává právní závěry odvolacího soudu zásadně významnými pro řešení otázky vázanosti obecného soudu nálezem Ústavního soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil, za situace, že část odůvodnění nálezu pozbyla síly na základě nových zjištění obecného soudu. Ostatní otázky, vytýčené dovolatelem, neshledává dovolací soud za významné po právní stránce, i když nebyly výslovně odvolacím soudem řešeny, protože se shodují s běžnou judikaturou obecných soudů ( např. do kdy musí oprávněná osoba splňovat podmínku státního občanství) a Ústavního soudu (např. oproštění řízení o nárocích oprávněných osob v restituci od zbytečného uplatňování formálních přístupů, zvlášť s přihlédnutím k délce trvání daného restitučního procesu v této věci a množství vydaných správních rozhodnutí). Otázkou změny skutkového stavu po vydání nálezu Ústavního soudu se pak odvolací soud zabýval v podstatě se shodným závěrem jako dovolatel, své rozhodnutí však založil na jiné úvaze.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně a v plném rozsahu na ně odkázal. Podle nich nárok na vydání nemovitostí bývalého lesního velkostatku F., jehož původním vlastníkem byl J. Š., podali jak žalobce, tak prvý žalovaný. Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad v N. J. rozhodl dne 25.4.2003 podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, že vlastníkem předmětných nemovitostí je oprávněná osoba Ing. arch. R. Š. jako syn původního vlastníka, který ve správním řízení i v řízení před Ústavním soudem prokázal, že je oprávněnou osobou. Přitom žalobce svůj nárok založil pouze na tvrzení, že synové původního vlastníka nesplňují znaky oprávněné osoby, konkrétně žalobce nesplňoval v době uplatnění nároku až do skončení zákonné lhůty pro uplatnění nároku podmínku státního občanství. Podle zjištění soudu prvního stupně prvý žalovaný získal americké občanství, v roce 1991 se vrátil do P. a zahájil s úřady jednání o obnovení svého pobytu a občanství v ČSFR. Dne 17.5.1991 mu byl vydán příslušným orgánem občanský průkaz, bylo mu přiděleno rodné číslo, byl trvale přihlášen k pobytu v P. Správní akt, kterým mu byl vydán občanský průkaz, byl zrušen Policejním prezidiem v P. dne 2.3.1994. Poté, kdy žalobce začal zpochybňovat postup orgánů při vydání občanského průkazu, požádal prvý žalovaný o udělení občanství České republiky a vzdal se občanství USA. Jeho žádost, sepsaná 28.12.1992, byla doručena Ministerstvu vnitra 5.1.1993. Žalovaný v tomto řízení nepředložil listinu o propuštění ze státního občanství USA, což odůvodnil tím, že nabytím státního občanství ČVR automaticky pozbyde státního občanství USA, dále učinil prohlášení, že v současné době pobývá na území ČR a do USA se prozatím nebude vracet. Listina o udělení státního občanství byla vydána 11.2.1993, téhož dne nabyla právní moci.

Pozemkový úřad původně vydal 24.10.1995 rozhodnutí, že prvý žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí bývalého lesního velkostatku. To bylo na základě opravného prostředku podaného žalobcem zrušeno krajským soudem, stejně tak byly napadeny dohody, uzavřené mezi povinnými osobami a prvým žalovaným. Následné zamítavé rozhodnutí pozemkového úřadu a rozsudek krajského soudu, jímž bylo potvrzeno, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 5.12.2001, sp.zn. I.ÚS 535/2000.

Odvolací soud považoval za zásadní otázku v projednání odvolání žalobce vázanost právním názorem Ústavního soudu v nálezu ze dne 5.12.2001. Vyšel z toho, že Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti a obecné soudy jsou vázány jeho právním názorem. Ten vychází ze skutkového základu, jehož východiskem bylo řízení před pozemkovým úřadem - Okresním úřadem v N. J. Odvolací soud souhlasí s názorem žalobce, že vázanost soudu právním názorem odvolacího soudu (a analogicky též Ústavního soudu) platí jen za předpokladu, že se po zrušení napadeného rozhodnutí nezmění skutkový základ věci natolik, že je aplikace tohoto závazného právního názoru vyloučena. Žalobce se zaměřil na právní větu citovaného nálezu Ústavního soudu, uveřejněnou s nálezem pod č. 193 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 24, tj. jestliže správní orgán nevystavil žadateli listinu o udělení státního občanství v důsledku neodůvodněných průtahů ve lhůtě, kterou si stanovil a jestliže tímto počínáním státu byla promeškána lhůta k uplatnění restitučního nároku, mohl by stěžovatel vůči státu nepochybně uplatňovat nárok na náhradu škody, jež mu tímto pochybením státu vznikla . Poté, co byla v tomto směru učiněna skutková zjištění soudem prvního stupně, odvolací soud učinil závěr, že k takovým průtahům při vyřizování žádosti prvého žalovaného o udělení státního občanství v roce 1993 nedošlo.Považuje však za rozhodující, že vázanost právním názorem nelze omezit na t.zv. právní větu. Nepochyboval o tom, že Ústavní soud posuzoval všechny okolnosti od uplatnění nároku u pozemkového úřadu. Prvý žalovaný byl v roce 1949 z politických důvodů vyloučen z Československé lidové armády z důvodu spolupráce s anglickým odbojem, byl zatčen a zařazen do tábor nucených prací. Odtud uprchl a dostal se posléze do Spojených států amerických, kde v roce 1959 získal tamní občanství. Na jaře 1991 se vrátil do Československa a ihned požádal o vystavení dokladu o československém státním občanství. Dne 15.5.1991 mu potvrdil Okresní úřad v N. J., že nebyl propuštěn ze státního svazku a 17.5.1991 mu byl vydán občanský průkaz. V této souvislosti citoval odvolací soud odůvodnění nálezu Ústavního soudu, že podle § 4a zákona o půdě, v té době již platného, měly orgány státní správy povinnost poskytnout pomoc tomu, kdo tvrdí, že je oprávněnou osobou, a přispět k objasnění věci. Státní orgány vycházely z toho, že podmínka státního občanství je u prvého žalovaného naplněna a že je oprávněnou osobou. Ústavní soud uzavřel, že po přezkoumání spisového materiálu a zvážení všech okolností dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Shledal, že v předchozím řízení došlo k porušení článku 2 odstavec 3 Ústavy, podle něhož je smyslem a úkolem státní moci sloužit občanům, a článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Způsob, jakým stát vůči stěžovateli zasáhl, přivodil škodu nejen stěžovateli, ale zpochybnil i základní princip právní jistoty. Ústavní soud tedy nevycházel jen z jednotlivosti, týkající se doby řízení u Ministerstva vnitra zahájeného na základě žádosti prvého žalovaného dne 5.1.1993, ale své rozhodnutí založil na zvážení všech okolností. Nelze přehlédnout i to, že původním vlastníkem nemovitostí byl otec prvého žalovaného, a ten se o ně od roku 1993 řádně stará. Rovněž druhý a třetí žalovaní navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

Otázku, jež považuje za zásadně významnou po právní stránce, posoudil dovolací soud takto:

Nález Ústavního soudu musí být posuzován jako celek, tj. výrok i nosné důvody. Pokud Ústavní soud jako ochránce ústavnosti v konkrétní věci konstatoval, že došlo k porušení ústavnosti, nemohou jiné orgány rozhodnout jinak. Proto i část nálezu v jeho odůvodnění musí být pro obecný soud závazná podle § 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Tak zvaná právní věta, která je pro účely publikace nálezu a rychlé orientace čtenářů vybrána z širšího odůvodnění, má zpravidla obecný charakter a ovlivňuje právní vědomí ve společnosti. Nelze ji však chápat tak, že má ve věci, kterou Ústavní soud na základě ústavní stížnosti rozhodoval, rozhodující postavení ve vztahu k zbývající části odůvodnění, jež se zpravidla týká konkrétního případu. Je proto věcí konkrétního posouzení, zda v dané věci byly důvodem výroku Ústavního soudu jen okolnosti, které se týkají právní věty vybrané při jeho publikaci, nebo zda i bez jejich naplnění konkrétními zjištěními obstojí samostatně i důvody další, které vyplývají z odůvodnění. Jinými slovy dovolací soud je toho názoru, že nález Ústavního soudu je pro obecný soud závazný i tehdy, když důvody výroku Ústavního soudu platí i jen částečně, jde však o důvody podstatné ( nosné).

V dané věci vyplývá ze zjištění soudu (jež dovolací soud nepřezkoumává, je-li přípustnost dovolání dána jen ustanovením § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.), že okolnosti, týkající se osoby prvého žalovaného, jeho postojů a jednání s příslušnými úřady, byly obsahem spisu i v době, kdy věc posuzoval Ústavní soud, který tedy věc rozhodoval na základě všech hledisek, nikoli jen z hlediska lhůty pro vyřízení žádosti o udělení občanství. V tomto směru dovolací soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Závěry Ústavního soudu o pochybení státních orgánů v rozporu s Ústavou a s Listinou základních lidských práv a svobod se týkají v podstatné části pochybení státních orgánů a samotného žalobce při jednáních žalobce o čs. státním občanství v již v roce 1991; dovolací soud v tomto směru poukazuje i na nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 6/95, podle něhož by neznalosti či pochybení navrhovatelů nemělo být využíváno proti cílům restituce. Státní orgány měly jednání s žalobcem již v této době zaměřit na správný postup, odpovídající Úmluvě o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy, publikované pod č. 169/1929 Sb., případně vyjasnit, zda přichází v úvahu aplikace jejího článku III., podle něhož v případě, že naturalizovaní občané obnoví ve své původní zemi své bydliště bez úmyslu se vrátit do země, kde byli naturalizováni, bude se mít zato, že ztratili příslušnost nabytou naturalizací.

Dovolací soud proto uzavřel, že nález Ústavního soudu, vydaný v této věci, je závazný a právní názor odvolacího soudu je správný. Dovolání proto zamítl podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným, kteří by podle výsledku dovolacího řízení měli právo na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly( § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24.srpna 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu