28 Cdo 1353/2008
Datum rozhodnutí: 21.05.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1353/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně Č. p. b. d. P. M. v J., zastoupené advokátem, proti žalovanému Mgr. M. S., jako správci konkurzní podstaty úpadkyně S., a. s., za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného České republiky Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 225/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2007, č. j. 56 Co 315/2006-307, takto :

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k nemovitostem blíže specifikovaným ve výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně neměla na požadovaném určení naléhavý právní zájem, což je podmínka uplatnitelnosti žaloby podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Své závěry opřel odvolací soud zejména o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. Ús st. 21/2005, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 22/05, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 13/2006, jež jsou v napadeném rozhodnutí obsáhle citována. Právní závěry v těchto stanoviscích uvedené byly potvrzeny i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Argumenty žalobkyně uvedené v odvolání nebyly přitom způsobilé tyto právní závěry zpochybnit. Označené nemovitosti byly původně ve vlastnictví žalobkyně, respektive jejího právního předchůdce. Na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. (§ 2 odst. 1 a § 5) byly tyto nemovitosti převedeny pod národní správu a podléhaly ze zákona konfiskaci podle příslušných ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Žalobkyni nebyl majetek v období do února 1948 (a ani později) vrácen a žalobkyně neměla možnost s ním právně či fakticky nakládat. Její tvrzení o formálních a materiálních pochybeních v průběhu správního řízení o konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jsou právně bezvýznamná. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na stát ze zákona podle Dekretu č. 108/1945 Sb. ke dni jeho účinnosti (tj. k 30. 10. 1945), tedy ještě před rozhodným obdobím ve smyslu tzv. restitučních předpisů, bez ohledu na zmíněná pochybení týkající se konfiskace majetku právního předchůdce žalobkyně. Jednalo se totiž o majetek německých právnických osob od žalobkyně odlišných, zapsaných jako vlastníci v příslušné knihovní vložce pro k. ú. B. pozemkové knihy. Závěry Ústavního soudu vylučují, aby se žalobkyně jako církevní osoba domohla ochrany svého vlastnického práva jinak než v intencích restitučních předpisů. Otázkou totožnosti původního vlastníka sporných nemovitostí s právnickou osobou označenou za žalobkyni v této věci se odvolací soud, vzhledem k závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu, nezabýval. Z téhož důvodu nebylo možné se věcí zabývat meritorně, neboť naléhavý právní zájem na požadovaném určení je procesním předpokladem úspěšnosti žaloby.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje pro jeho zásadní právní význam, neboť otázka naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva byla doposud odvolacími soudy, dovolacím soudem i soudem Ústavním řešena nejednotně. Důvodnost dovolání spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí též spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z procesního hlediska má zcela zásadní význam dosud pravomocně neskončené řízení před Nejvyšším správním soudem, jež bylo započato v roce 1946, a to pod sp. zn. 690/46. V tomto řízení byla vydána dvě rozhodnutí, a to ze dne 2. 2. 1948 a 17. 12. 1948 (fotokopie založené ve spise), kterými bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 19. 8. 1946, č. j. 433973/46-IX-2 a opatření téhož ministerstva ze dne 30. 8. 1946 o převzetí zemědělského majetku. Těmito rozhodnutími Nejvyššího správního soudu byly zrušeny nabývací tituly České republiky. Česká republika je těmito rozhodnutími vázána (ve smyslu § 39 zákona č. 164/1937 Sb. o Nejvyšším správním soudě), avšak dané řízení dosud nebylo pravomocně skončeno, neboť jak vyplývá z odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně v předmětném sporu (na něž zčásti odkazuje), nebylo ani jedno z těchto dvou rozhodnutí doručeno. Z tohoto důvodu není možné hodnotit naléhavost právního zájmu na požadovaném určení z pohledu toho, že k porušení vlastnického práva došlo před dlouhou dobou, nýbrž že se jedná o stále trvající permanentní porušování a nerespektování vlastnického práva žalobkyně. Preventivní charakter žaloby na určení je tak zcela dán. Rozhodnutím soudů obou stupňů dovolatelka též vytýká nedostatky v odůvodnění. Zcela zásadní vadou předmětného řízení je skutečnost, že soudy nepřerušily řízení, ačkoliv do současné doby probíhá řízení v totožné věci před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 690/46. V následujících částech předmětného dovolání je široce argumentováno teorií o právní kontinuitě a hodnotové diskontinuitě demokratického právního řádu s právním řádem režimu předcházejícího, přičemž dovolatelka namítá, že jak obě rozhodnutí vydaná v daném řízení, tak i obě stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, zcela ignorují požadavek vyslovený Ústavním soudem v nálezech č. 14/1994 Sb. a č. 55/1995 Sb. spočívající v tom, aby minulé legální kroky byly posuzovány z pohledu nových hodnot, ke kterým se Česká republika jako demokratický stát po roce 1989 přihlásila. Kdyby oba soudy rozhodující v tomto řízení respektovaly hodnotovou diskontinuitu s nedemokratickým režimem, nemohly by dospět k závěru, že naléhavý právní zájem na straně žalobkyně není dán, neboť je zcela evidentní, že žalobkyně se nemohla v době, kdy panoval totalitní systém obrátit na příslušný obecný soud a domáhat se odstranění zásahů do svého vlastnického práva. V závěru poukazuje dovolatelka na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 462/98, v němž byla v obdobném případě hodnotová diskontinuita se starým režimem respektována a jímž by se měly soudy řídit i v předmětném řízení. Napadené rozhodnutí tedy odporuje mnoha ustanovením Listiny základních práv a svobod zejména čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1. Postupem soudů došlo ve věci žalobkyně též k porušení čl. 7, 8, a 17 Všeobecné deklarace lidských práv, kterou československý stát podepsal ještě před vydáním výše specifikovaných nálezů Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila též vedlejší účastnice řízení na straně žalované, která se plně ztotožnila z rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.

Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen [ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobkyně nesplňuje, neboť jedinou právní otázkou, na níž je napadené rozhodnutí založeno, bylo již několikráte posuzováno jak soudem Nejvyšším, tak i soudem Ústavním, přičemž napadený rozsudek odvolacího soudu je s právními závěry těmito soudy přijatými plně v souladu. Nejvyšší soud ani v předmětném sporu nevidí důvod pro odchýlení se od konstantní judikatury týkající se posouzení naléhavého právního zájmu ve spojitosti s žalobami domáhajícími se určení vlastnického práva, které bylo dotčeno před několika desítkami let.

I v předmětném sporu se tedy plně uplatní právní závěry týkající se preventivního charakteru určovací žaloby, která nenachází své uplatnění tehdy, je-li jejím předmětem právo či právní vztah, který se nestal nejistým nyní, nýbrž před několika desítkami let (viz např. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006, usnesení ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4230/2007, dále pak již výše uvedené a odvolacím soudem obsáhle citované stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005). Nejvyšší soud v podrobnostech na tato rozhodnutí odkazuje s tím, že zásadní právní názory v nich přijaté, podrobně rozebral odvolací soud, přičemž soud dovolací se s nimi plně ztotožňuje.

Nad rámec odůvodnění však Nejvyšší soud považuje za nutné vyslovit se k námitkám dovolatelky týkající se posuzování právní a hodnotové kontinuity, resp. diskontinuity s právním řádem platným v době nesvobody tak, jak jej vymezuje zákon č. 480/1991 Sb., o době nesvobody. Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, že by napadeným rozhodnutím či konstantní judikaturou Nejvyššího či Ústavního soudu byl jakkoliv nerespektován právní teorií i praxí zastávaný princip hodnotové diskontinuity s právním řádem nedemokratického státu. Interpretace naléhavého právního zájmu se totiž dotýká výhradně společenských vztahů a právních předpisů, jejichž zrod se datuje až do období po roce 1989, a to společenských vztahů založených tzv. restitučními právními předpisy ve spojení s obecnými právními předpisy upravujícími vlastnickou určovací žalobu (§ 126 o. z. ve spojení s § 80 písm. c/ o. s. ř.). Smysl a účel restitučních právních předpisů, tak jako i smysl a účel právního institutu určovací žaloby byl opakovaně podán ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího a Ústavního soudu a je vykládán jen a pouze pod zorným úhlem právního řádu demokratického a právního státu a hodnot jím zastávaných a respektovaných.

Námitky dovolatelky směřující proti řádnosti řízení v předmětné věci před soudy obou stupňů nepokládá Nejvyšší soud za způsobilé založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam. Co se týče odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, nelze mu vytknout ničeho, neboť je v něm řádně zopakován skutkový základ předmětného sporu, je vysvětleno z jakého důvodu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a z jakých právních závěrů odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Ve vztahu k námitce upínající se k dosud neskončenému řízení vedenému před Nejvyšším správním soudem od roku 1946, Nejvyšší soud konstatuje, že i kdyby dospěl k závěru, že uvedené řízení ještě pravomocně neskončilo, nebyly by dány podmínky pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 o. s. ř., neboť v něm nebyla řešena otázka, jež by mohla mít význam pro rozhodnutí v tomto řízení. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 1948 je ostatně známo a založeno ve spise a byť by i nebylo doručeno ani jedné ze stran tehdejšího řízení a zmíněný nález by tedy podle § 38 odst. 2 zákona č. 164/1937 Sb., o Nejvyšším správním soudě (platném do 31. 12. 1952) nebyl dosud vydán, na posouzení otázky existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadované určení, a tedy i na celkovém výsledku předmětného sporu by to nic nezměnilo. Nejvyšší soud jen pro úplnost upozorňuje na právní závěry týkající se účinků konfiskačních dekretů presidenta republiky obsažené v současné judikatuře, a to že právním důvodem konfiskace byl samotný dekret, nikoliv až následná správní rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. června 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 87/2000).

Dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému, ani vedlejší účastnici v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. května 2008

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu