28 Cdo 1347/2005
Datum rozhodnutí: 03.08.2005
Dotčené předpisy: § 236 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1347/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehlička, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 15. 11. 2004, sp. zn. 30 Co 197/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 470/2001 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému státnímu podniku L. Č. r., o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka řízení Hnutí za obranu majitelů realit, IČO 26629631, 120 00 Praha 2, Vinohradská 32), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 27. 6. 2001, se žalobce domáhal, aby soud rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí (včetně jejich součástí a staveb) - pozemků parc. č. 1603, parc. č. 679/1 a parc. č. 685 v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č. 259 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v R., a pozemků parc. č. 729 a parc. č. 887 v katastrálním území M., okres R. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce je vlastníkem těchto nemovitostí, které získal z titulu dědického práva po svém otci O. F. K., který zemřel 19. 12. 1938 ve Vídni; ke vzniku vlastnictví k nemovitostem tu došlo okamžikem předání dědictví pozůstalostním soudem v Pardubicích žalobci skrze jeho poručníka Ing. F. K. K. z H. (žalobci byly tehdy pouze 4 roky). Nabytí vlastnictví bylo zapsáno do Zemských desek českých i do pozemkových knih. Žalobce se takto stal vlastníkem uvedených nemovitostí, tvořících panství Z. Na majetek žalobce (tehdy nezletilého) byla zavedena národní správa rozhodnutím bývalého Zemského národního výboru v P. z 30. 6. 1945, č.j. III la 768/1. Ohledně majetku rodu K. byla snaha uplatnit dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., ale ohledně shora uvedených nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, nebylo žádné rozhodnutí podle těchto dekretů vydáno. Žalobce uváděl, že vzhledem ke svému věku (je narozen v roce 1936) se při žádném sčítání obyvatelstva nehlásil k německé národnosti; mateřským jazykem žalobce je španělština po matce (která je Argentinkou), s níž žil od svého narození, a v roce 1940 byl odvezen k babičce do Argentiny. Žalobce ještě dodával, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, protože není jako vlastník uvedených nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí, zatím co žalované L. Č. r., n. p., jsou v katastru nemovitostí zapsány jako subjekt, který má právo hospodaření s tímto nemovitým státním majetkem.

Žalovaný státní podnik L. Č. r. navrhoval zamítnutí žaloby žalobce. Poukazoval na to, že už v řízení o zavedení národní správy na majetek žalobce měl žalobce zastoupení ze strany svého strýce Ing. K. F. K., měl pak i dalšího poručníka K. P. a dále zde existoval ještě vykonavatel poslední vůle žalobcova otce C. A. Ohledně národnosti žalobce žalovaný podnik uváděl, že žalobce byl po svém otci O. F. K. německé národnosti, protože jeho otec se při sčítání obyvatelstva v roce 1921 a 1930 hlásil k německé národnosti; žalobce totiž ve smyslu tehdy platného ustanovení § 146 obecného zákoníku občanského z roku 1811 nabyl všech práv svého otce, nikoli jen osobních práv, a také jeho stavu. Otec žalobce byl členem sudetského Freikorpsu, byl v úzkém kontaktu s činiteli nacistických politických stran SDP a NSDAP a v říjnu 1938 se účastnil i uvítání Hitlera v Č. K.. Také matka žalobce M. K. byla, podle názoru žalovaného, německé národnosti po svém otci Dr. H. B. H., který měl za manželku Argentinku M. M. d. H. Také poručník žalobce Ing. K. K. byl německé národnosti a členem NSDAP. Podle názoru žalovaného podniku L. Č. r. nelze v tomto soudním řízení přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů z poválečného období, vydaných podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Dopady těchto rozhodnutí bylo možné posuzovat jen s ohledem na příslušné restituční předpisy. Žalobce však nevyužil možnosti uplatnit své tvrzené nároky podle ustanovení restitučních předpisů, zejména podle zákona č. 229/1991 Sb.

Usnesením Okresního soudu v Rakovníku z 8. 1. 2002, č.j. 3 C 470/2001-106, byla připuštěna změna žalobního návrhu žalobce, jímž se žalobce napříště domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 678/1, parc. č. 685 a parc. č. 679/1 v katastrálním území S. a pozemků parc. č. 7I29 a parc. č. 887 v katastrálním území M.

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku z 3. 9. 2002, č.j. 3 C 470/2001-238, byla žaloba žalobce zamítnuta a bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením z 30. 10. 2002, sp. zn. 30 Co 433/2002, zrušil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku z 3. 9. 2002, č.j. 3 C 470/2001-238, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že rozsudek v této právní věci byl vyhlášen jiným soudcem, než tím, kterému věc byla svěřena k rozhodování podle rozvrhu práce a který věc naposledy projednával u jednání, jež rozsudku předcházelo. V tomto smyslu bylo řízení před soudem prvního stupně zmatečné, a proto nezbylo odvolacímu soudu než rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Pro toto další řízení ukládal odvolací soud ještě soudu prvního stupně zabývat se otázkou doložení naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu).

Okresní soud v Rakovníku pak rozhodl rozsudkem z 13. 3. 2003, č.j. 3 C 470/2001-518, jímž žalobu žalobce opět zamítl. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením z 9. 7. 2003, sp. zn. 30 Co 266/2003, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 13. 3. 2003 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění zrušovacího usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že se odvolací soud neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení tvrzeného vlastnického práva. Podle názoru odvolacího soudu je na takovém určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí, určující vlastnické právo, zaznamenáno do katastru nemovitostí k dosažení shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Odvolací soud připomínal, že tímto názorem odvolacího soudu bude soud prvního stupně v dalším řízení vázán. Bude tedy na soudu prvního stupně, aby se zabýval meritem věci, což zatím neučinil při svém názoru ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu na straně žalobce.

Odvolací soud dále uváděl, že pokud se soud prvního stupně bude zabývat správními akty, postihujícími majetek žalobce, bude třeba se především zabývat tím, zda tyto správní akty se týkaly nemovitostí, které jsou předmětem tohoto soudního řízení, zda tu došlo ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a kdy k této konfiskaci došlo, zejména zda tu ke dni účinnosti tohoto dekretu (k 23. 6. 1945) došlo ze zákona k nabytí žalobcem naturálního vlastnického práva ke zkonfiskovanému majetku . Bude třeba se zabývat i tím, zda tu došlo případně k tvrzenému vydržení vlastnictví k nemovitostem, a to podle předpisů, platných v době, kdy měla začít a skončit zákonem stanovená doba k vydržení (srov. § 854 občanského zákoníku).

Okresní soud v Rakovníku pak vynesl rozsudek z 9. 1. 2004, č.j. 3 C 470/2001-371, jímž zamítl žalobní návrh žalobce, aby bylo určeno, že je vlastníkem pozemku parc. č. 679/1 (o výměře 4. 320 m2 ) v katastrálním území S. (zapsaného na listu vlastnictví č. 259 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště R.) a také pozemků parc. č. 729 (o výměře 315. 531 m2) a parc. č. 887 (o výměře 101 m2) v katastrálním území M. (zapsaných na listu vlastnictví č. 143 pro toto katastrální území u již uvedeného Katastrálního úřadu pro S. k.), jakož i pozemku parc. č. 678/1 (o výměře 51 m2) v katastrálním území S., zapsaného na listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště R. Také byla zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo určeno, že je žalobce vlastníkem pozemku parc. č. 685 (původně parc. č. 686), o výměře 259 m2, v katastrálním území S., zapsaného na listu vlastnictví č. 259 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště R. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobce nemůže být úspěšná s ohledem na dekret č. 12/1945 Sb., podle něhož žalobcem uváděné nemovitosti podléhaly konfiskaci jako nemovitosti patřící osobě německé národnosti; soud prvního stupně zdůrazňoval, že nebylo třeba, aby této konfiskaci předcházelo deklaratorní správní rozhodnutí, když právním důvodem konfiskace byl samotný citovaný dekret. Šlo tu o zemědělský majetek, u něhož konfiskace nastávala u osob jmenovaných v § 1 dekretu č. 12/1945 Sb. s okamžitou platností ze zákona; stát tu ze zákona ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (k 23. 6. 1945) nabyl vlastnického práva k tomuto majetku.

Soud prvního stupně uváděl, že nezjistil, že by v případě žalobce neexistovaly důvody pro aplikaci dekretu č. 12/1945 Sb. Rozhodujícím kriteriem podle tohoto dekretu byla národnost vlastníka majetku; nikdo ze zástupců tehdy nezletilého žalobce nevyužil možnosti požádat o vynětí majetku výjimkou z konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Žalobce pokládal soud prvního stupně za osobu německé národnosti po jeho otci, který se při sčítání obyvatelstva v předválečném období hlásil vždy k německé národnosti; soud prvního stupně měl za to, že ve smyslu ustanovení § 146 obecného zákoníku občanského z roku 1811 bylo třeba podle národnosti žalobcova otce posuzovat i národnost žalobce samotného. U otce žalobce, který byl členem sudetoněmeckého Freikorpsu i členem NSDAP, nebylo rozhodně prokázáno, že by v roce 1938 osvědčil svůj kladný vztah k Československé republice. Na německou národnost otce žalobce a zřejmě i matky žalobce lze usuzovat, podle názoru soudu prvního stupně, i ze společenského a politického postavení rodičů žalobce, protože nelze předpokládat, že by se přední přestavitelé nacistické strany a Německé říše stýkali s osobou, která by byla české národnosti . Soud prvního stupně dospěl proto k výslednému závěru, že tu k nabytí vlastnictví nemovitostí ze strany státu došlo přímo ze zákona (podle dekretu č. 12/1945 Sb.), takže tu žaloba o určení vlastnického práva ve prospěch žalobce nemůže být úspěšná.

Pokud se soud prvního stupně zabýval otázkou, zde v případě, že by nedošlo ke konfiskaci předmětného majetku, mohlo tu dojít k nabytí vlastnictví státem k nemovitostem vydržením, dospěl k závěru, že s uvážením ustanovení § 1452 a násl. obecného zákoníku občanského z roku 1811 a ustanovení § 566 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. i ustanovení § 854 nyní platného občanského zákoníku, by mohlo dojít k vydržení dnem 1. 1. 1961 (po uplynutí desetileté vydržecí doby podle zákona č. 141/1950 Sb.).

O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku z 9. 1. 2004, č.j. 3 C 470/2001-371, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 15. 11. 2004, sp. zn. 30 Co 197/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Byl také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným a ve vztahu mezi žalovaným a vedlejším účastníkem řízení nemá nikdo z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rovněž bylo rozhodnuto, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení, placených v tomto soudním řízení z prostředků státu.

Odvolací soud poukazoval v odůvodnění svého rozsudku především na to, že v průběhu odvolacího řízení vstoupilo do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobce Hnutí za obranu majitelů realit. Žalovaný státní podnik se vstupem uvedeného vedlejšího účastníka do řízení souhlasil.

Ohledně odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že není důvodné.

Odvolací soud se zabýval v odvolacím řízení uplatněnou žalobcovou námitkou podjatosti vůči soudci Okresního soudu v Rakovníku JUDr. J. F. Dospěl však k závěru, že v této právní věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly vztahu uvedeného soudce k projednávané věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, jež by vyvolávaly pochybnosti o nepodjatosti soudce ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 občanského soudního řádu.

Odvolací soud byl také toho názoru, že soud prvního stupně správně posoudil, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení rozsudkem soudu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu; rovněž také soud prvního stupně správně posoudil, podle názoru odvolacího soudu, že žalovaný státní podnik je tu pasívně legitimovaným subjektem.

Odvolací soud se dále zabýval tím, že žalobce navrhl, aby odvolací soud postoupil Evropskému soudnímu dvoru v Luxembourghu tyto předběžné otázky k posouzení: 1. zda je tu třeba vykládat ustanovení Smlouvy o Evropské unii a její články 2 a 6 tak, že je nepřípustná taková interpretace právního předpisu, která znemožňuje přijetí závěru, že ke zbavení vlastnického práva vlastníka k nemovitostem postačuje obecná právní norma neoznačující ani osobu vlastníka jeho jménem, příjmením či jiným osobu individualizujícím znakem a ani individualizační znaky konkrétní nemovitosti, takže individualizace obecné normy na konkrétní osobu a konkrétní majetek rozhodnutím správního orgánu nebo soudního orgánu státu je nepotřebná a dotčená osoba nemá možnost se tomuto zásahu do vlastnického práva bránit, a 2. zda je třeba vykládat uvozovací ustanovení Smlouvy o Evropské unii a její články 2 a 6 tak, že soudy Evropské unie musí při interpretaci právních norem dbát ochrany přirozených lidských práv, a to i případech, kdy je interpretována a aplikována právní norma přijatá za součást právního řádu členského státu před přijetím Všestranné deklarace lidských práv v roce 1948.

K tomuto podnětu žalobce odvolací soud uváděl, že předmětem řízení o předběžné otázce před Evropským soudním dvorem mohou být dva typy předběžných komunitárních otázek, a to otázky výkladu komunitárního práva a otázky platnosti komunitárních právních aktů. Z toho vyplývá, že Evropský soudní dvůr rozhoduje pouze předběžné otázky k výkladu komunitárních předpisů, nikoli předpisů vnitrostátních. Předběžná otázka výkladu komunitárního práva se může týkat i výkladu národního práva pouze v případě, kdy jde o národní právo, které odkazuje či doslovnou reprodukcí ustanovení komunitárního práva dobrovolně rozšiřuje aplikovatelnost komunitárního práva i na situace nespadající do jeho působnosti. Účastníci řízení, v jehož rámci vyvstala předběžná otázka výkladu či platnosti komunitárního práva, mají pouze možnost navrhnout národnímu soudu, aby postoupil takovou předběžnou otázku k posouzení Evropskému soudnímu dvoru. Soud, který tu jako národní soud rozhoduje v posledním stupni, uváží, zda řešení předběžné otázky je nutné k vynesení rozsudku ve věci hlavní. Odvolací soud proto měl za to, že mu nenáleží vyhovět žalobci a vedlejšímu účastníku řízení (Hnutí na obranu majitelů realit), kteří mají za to, že by tu mělo dojít k postoupení položených předběžných otázek Evropskému soudnímu dvoru.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukazoval na výměry anebo vyhlášky správních orgánů, vydané ohledně majetku K., které byly v řízení soudu předloženy nebo jím vyžádány. Šlo o výměr Magistrátu h. m. P. z 1. 2. 1947, č.j. 56091 NS/46 Dr. Kv., týkající se majetku F. O. K. (označeného jako neznámého pobytu), sestávajícího z domu čp. 606 v P. se stavební parcelou č. kat. 753, vydaný podle dekretu č. 108/1945 Sb. Dále šlo o vyhlášku Okresního národního výboru ve S. ze 14. 8. 1945, č.j. 9851, týkající se majetku F. O. K. v obci J. a v obci Z. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl v této souvislosti (na str. svého rozsudku z 15. 11. 2004), že nebyl však proveden důkaz konfiskace vyhláškou, která by se týkala předmětných nemovitostí a která by směřovala proti žalobci .

Odvolací soud při výkladu ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb. vycházel z právního názoru, že rozhodnutí, jež byla vydávána správními orgány o tom, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. měly jen deklaratorní a prováděcí charakter. Podle tohoto dekretu přecházel majetek, jehož se tento dekret týkal, na stát přímo dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945). K provedení konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebylo za všech okolností třeba, aby mu předcházelo deklaratorní rozhodnutí o tom, že jsou v konkrétním případě splněny podmínky této konfiskace; takové rozhodnutí vydával příslušný úřad, uznal-li to za potřebné, a mohl je vydat z moci úřední; k návrhu legitimované strany je vydat musel. Konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. nabýval Čs. stát ze zákona vlastnického právo ke zkonfiskovanému majetku.

Odvolací soud se zabýval i tím, zda v tomto soudním řízení byly provedeny důkazy k posouzení toho, zda bylo možné žalobce považovat za osobu německé národnosti ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně vycházel z ustanovení § 146 obecného zákoníku občanského z roku 1811, z něhož lze dovodit, že národnost dítěte se řídí podle národnosti jeho manželského otce; národnost žalobcova otce pak byla nepochybně národností německou. Po svém otci německé národnosti převzal žalobce i jeho nemovitý majetek podle odevzdací listiny z 18. 3. 1942 a z 20. 10. 1944, vydané tehdejším německým soudem v Pardubicích, a došlo také k zaknihování vlastnického práva žalobce do pozemkových knih, a to i u nemovitostí, které jsou předmětem tohoto soudního řízení, vedeného u Okresního soudu v Rakovníku.

Odvolací soud dále dovozoval, že již uváděnou vyhláškou Okresního národního výboru ve S. ze 14. 8. 1945, týkající se majetku v obci J., žalobce byl tzv. kategorizován z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb., takže tímto rozhodnutím byl dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku ex lege na stát i tam, kde toto rozhodnutí nebylo vydáno ohledně dalšího majetku žalobce. Odvolací soud ještě dodával, že takto byl žalobce kategorizován i z hlediska dekretu č. 108/1945 Sb. výměrem Magistrátu h. m. P. č.j. 56091 NS/46 Dr. Kv., z 1. 2. 1947, týkajícím se konfiskace P. K. v P.

Z toho všeho odvolací soud dovozoval, že žalobce pozbyl vlastnické právo k nemovitostem, o něž v tomto soudním řízení šlo, konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb., takže žalobcovu žalobu o určení vlastnického práva nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu, pokládat za důvodnou. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 22. 2. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště 22. 4. 2005 k doručení Okresnímu soudu v Rakovníku, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel pokládal své dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jeho dovolání, má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), a také, že řízení před soudy obou stupňů bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).

Dovolatel poukazoval především na to, že názor soudů obou stupňů v této právní věci, že žalobce pozbyl vlastnické právo k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobce, použitím dekretu č. 12/1945 Sb. bez nutnosti vydání individuálních konfiskačních aktů, který dovolatel pokládá za zcela nesprávný, je rozdílný od právního názoru vyjádřeného i v rozhodnutích jiného odvolacího soudu ve třech právních věcech týkajících se žalobce (s poukazem na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 82/2002 a sp. zn. 19 Co 172/2003, i na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec sp. zn. 35 Co 292/2003).

Dovolatel dále poukazoval na nesprávný názor odvolacího soudu o jeho německé národnosti, přičemž dovolatel má za to, že zjišťování podmínek konfiskace náleželo výhradně do pravomoci správních orgánů posuzujících otázku konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. Dovolatel má za to, že soudu nepřísluší, aby v řízení o ochranu vlastnictví posuzoval existenci předpokladů konfiskace podle uvedeného dekretu nebo oprávněnost námitek proti ní. Avšak i když se odvolací soud zabýval posouzením otázky národnosti žalobce v tomto soudním řízení, pochybil také v tom, že přehlédl, že definice osob německé národnosti pro účely použití dekretu č. 12/1945 Sb. bylo nutno dovozovat z ustanovení § 2 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a nikoli z ustanovení § 146 obecného zákoníku občanského z roku 1811. Podmínky uvedené v § 2 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. nebylo možné vůbec uplatňovat na nezletilou osobu žalobce, která tehdy v době nabytí účinnosti tohoto dekretu byla ve věku necelých devíti roků. U takové nezletilé osoby nepřicházelo v úvahu, že by se sama při sčítání obyvatelstva přihlásila k německé národnosti. Bylo tu proto nezbytné vydání individuálního správního konfiskačního aktu, který by deklaroval německou národnost žalobce, jež tu byla sporná a vyžadovala dalšího šetření, které by bylo prováděno v právním rámci správního řízení. Podle názoru dovolatele nemohlo bez individuálního správního aktu dojít k završení konfiskačního procesu. Bez předložení individuálního správního aktu, vydaného ať již podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo podle dekretu č. 108/1945 Sb., není možné tvrdit, že majetek žalobce byl konfiskován.

Dovolatel dovozoval (s poukazem i na nález Ústavního soudu ČR č. 55/1995 Sbírky zákonů), že i v tomto případě bylo třeba vycházet z právní zásady, že konfiskační dekrety, pokud jde o fyzické osoby, spočívají na vyvratitelné domněnce individuální odpovědnosti . Žalobce nelze v žádném případě posuzovat jako osobu patřící do kategorie zrádců a nepřátel Československé republiky ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., neboť žalobce žil od roku 1940 s matkou v Argentině a v roce 1945 mu bylo devět roků.

Pokud odvolací soud poukazuje nato, že z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. byl žalobce kategorizován vyhláškou Okresního národního výboru ve S. ze 14. 8. 1945 č. 9851, dovolatel má za to, že uvedená listina je nesprávně pojata jako vyhláška, avšak každé rozhodnutí vydané ve správním řízení, jímž bylo nepochybně i řízení konfiskační, muselo být označeno jako výměr; tato vyhláška nesplňuje tak ani formální náležitosti individuálního správního aktu v dané době jejího vydání. Měl tu tedy být ve smyslu tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb. vydán výměr a tento výměr měl být také doručen, což se v daném případě nestalo. Uvedená vyhláška je tedy, podle názoru dovolatele, nepravomocným aktem a aktem nicotným.

Pokud odvolací soud poukazoval na to, že žalobce byl rovněž kategorizován i z hlediska dekretu č. 108/1945 Sb. výměrem Magistrátu h. m. P. z 1. 2. 1947, č.j. 56091-NS/46-Dr. Kv., týkajícím se P. K. v P., dovolatel má za to, že toto rozhodnutí není pro posouzení projednávaného žalobního návrhu žalobce rozhodné, protože tu nejde o tzv. kategorizaci z hlediska použití dekretu č. 12/1945 Sb. Kromě toho ani v řízení o vydání tohoto výměru nebyl žalobce jako tehdy nezletilá osoba zastoupen zákonným zástupcem; dovolatel poukazoval na to, že takto bylo vůči němu (jako vůči tehdy nezletilé osobě) postupováno v rozporu s ustanoveními vládního nařízení č. 8/1928 Sb., upravujícími správní řízení, a s ustanovením § 21 obecného zákoníku občanského z roku 1811, ale i v rozporu s mezinárodními dokumenty (např. s Deklarací práv dítěte z roku 1924 i s Všeobecnou deklarací lidských práv). Ani uvedený výměr Magistrátu h. m. P. z 1. 2. 1947 nebyl doručen všem účastníkům správního řízení, v němž byl tento výměr vydán.

Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že řízení před ním je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vada řízení tu spočívala ve skutečnosti, že odvolací soud sám z vlastní iniciativy si opatřoval důkazy v neprospěch odvolatele. Odvolací soud pátral pouze po dokumentech prokazujících konfiskaci majetku žalobce a tvrzenou německou národnost otce žalobce; pátral tedy jen po dokumentech, které svědčí ve prospěch žalovaného. Podle názoru dovolatele tímto svým postupem porušil odvolací soud procesní zásadu rovnosti účastníků řízení. Soudci odvolacího soudu tím vyvolali u žalobce pochybnosti o jejich nepodjatosti. Když o věci rozhodovali soudci, u nichž byla dána pochybnost o jejich nepodjatosti, došlo tím k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces. V takovém případě však měli být tito soudci z rozhodování vyloučeni. Jestliže ve věci rozhodovali vyloučení soudci, potom bylo řízení před odvolacím soudem, podle názoru dovolatele, stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že nelze souhlasit s odůvodněním, jímž odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru v Lucembursku. Na rozdíl od názoru odvolacího soudu je dovolatel přesvědčen, že všechny jím předložené předběžné otázky jsou relevantní a jejich vyřešení je nezbytně nutné k rozhodnutí ve věci. Žalobce předložením těchto otázek nepožadoval aplikaci komunitárního práva, jak uváděl odvolací soud, nýbrž pouze posouzení souladu interpretace a aplikace předpisů z roku 1945, k nimž takto dochází v době po vstupu ČR do Evropské unie, s komunitárním právem. Dovolatel je toho názoru, že skutečnost, že byl určitý předpis přijat před vstupem ČR do Evropské unie, v žádném případě neumožňuje, aby orgány státu po jeho vstupu do Evropské unie vykládaly takový předpis v rozporu s k omunitárním právem, zvláště když znění takového předpisu výklad v souladu s komunitárním právem jednoznačně umožňuje ; dovolateli šlo v rámci předložení právní otázky o její výklad (interpretaci), který by měl být uplatňován soudy České republiky v současnosti, tedy po vstupu ČR do Evropské unie a nikoli před tímto vstupem.

Dovolatel vyslovoval posléze názor, že další vadou řízení v této právní věci je okolnost, že tu došlo k masivnímu ovlivňování nezávislosti rozhodovací činnosti soudů ve věcech týkajících se žalobce, když se v těchto právních věcech žalobce domáhá uznání stále existujícího vlastnictví k nemovitostem v České republice. Dovolatel v této souvislosti poukazoval na výroky jednotlivých představitelů státu, prezentované v mediích, které podle názoru dovolatele představují, podle názoru dovolatele, vpád státu do jeho soukromoprávní věci ; mediální hysterie kolem kauzy K. probíhala snad ve všech sdělovacích prostředcích . Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud předložil Soudnímu dvoru v Lucemburku tuto předběžnou otázku: lze vykládat článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, prohlašující, že unie je založena na zásadách právního státu, že dojde-li situaci, kdy soudy určitého členského státu ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci, v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů státu, svou nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu ? .

Přípustnost uvedeného dovolání dovolatele bylo možné posoudit dovolacím soudem pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud tu vycházel z ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu a zabýval se otázkou případného rozporu rozhodnutí odvolacího soudu (v jeho výroku žalobu zamítajícím), napadeného dovoláním dovolatele, s hmotným právem, a to srovnáním výsledných závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, s právními závěry obsaženými v uveřejněné judikatuře soudů (zejména uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR) nebo v nálezech Ústavního soudu ČR (jmenovitě v nálezech uveřejněných ve Sbírce nálezů a usneseních Ústavního soudu ČR); takto postupoval dovolací soud i při posouzení toho, zda dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla či nebyla řešená právní otázka dosud nevyřešená v rozhodování dovolacího soudu. Při posuzování toho, zda odvolací soud řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soude, vycházel dovolací soud rovněž zejména z právních závěrů z uveřejněné judikatury s přihlédnutím i k obsahu soudního spisu v právní věci, jíž se dovolání dovoletele týká. Nepokládal však dovolací soud za splněný předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, jestliže v rozhodnutích odvolacích soudů spočívala rozdílnost rozhodování v tom, že některý odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil právní otázku novou, dosud neřešenou, ale odchýlil se (na rozdíl např. od rozhodnutí jiného odvolacího soudu) od právních závěrů z uveřejněné judikatury. Řešení právní otázky v rozhodnutí odvolacího soudu pak dovolací soud posuzoval vzhledem k tomu, jak se toto řešení projevilo v rozhodnutí o věci samé a nikoli jen v odlišnosti argumentace v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lišícím se sice od uveřejněné judikatury, ale vedoucí přesto ke správnému rozhodnutí ve věci.

K otázkám výkladu právních důsledků konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., upravujícího konfiskaci a urychlené rozdělené zemědělského majetku v poválečném období, bylo nutno, podle názoru dovolacího soudu, mít na zřeteli zejména tyto právní závěry z nálezů Ústavního soudu ČR:

V nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 5. 2001, IV ÚS 524/98, uveřejněném pod č. 82 ve svazku 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat tento výkladový závěr: Otázku, zda v konkrétním případě byl či nebyl dán zákonný důvod konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., bylo třeba zjišťovat v příslušném správním řízení. Ke konfiskaci tak sice docházelo s účinky ex tunc ke dni účinnosti tohoto dekretu, avšak k tomu, aby se tak stát mohlo, bylo třeba pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu .

Již i před tím v nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 11. 1999, II. ÚS 405/98, uveřejněném pod č. 146 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo: Teprve konfiskačním výměrem jako aktem správním byla konfiskace majetku (podle dekretu č. 12/1945 Sb.) dovršena. Zároveň bylo umožněno, aby v případě liberačních důvodů příslušný orgán část takto zkonfiskovaného majetku vyňal .

Nebylo tedy možné v daném případě přesvědčivě přisvědčit všeobecnému závěru odvolacího soudu, že tu i bez vydání výměru o konfiskaci zemědělského majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo vždy jednoznačně i bez vydání konfiskačního výměru (konfiskačních výměrů) ke konfiskaci ohledně nemovitostí uvedených žalobcem v jeho žalobě, a to ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. k 23. 6. 1945).

Pokud pak šlo o otázku, zda vlastnické právo žalobce (získané děděním) zůstalo nedotčeno v celém dalším období od nabytí vlastnictví a zejména od roku 1945 jakýmkoli opatřením ze strany státu, takže by bylo možné přihlížet jen k obecné právní úpravě o ochraně práv vlastníka bez přihlížení k předpisům zvláštním (speciálním), měl dovolací soud na zřeteli jednak výsledky dokazováním provedeného v daném případě před soudy obou stupňů, ale také právní závěry z uveřejněného judikatury i z nálezů Ústavního soudu ČR.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že převzal-li stát věc, aniž k tomu existoval právní důvod (tedy např. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o konfiskaci), jde o převzetí věci bez právního důvodu (srov. k tomu § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. nebo § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).

V nálezu Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, IV. 279/95, uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo: Podmínka nabytí vlastnictví věci státem je nezbytná pro úspěšnost nároku oprávněné osoby v případech jmenovitě v zákoně uvedených (srov. např. § 6 odst. 1 písm. a/ až o/ zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.); nemusí však být uplatněna v případech převzetí věci státem bez právního důvodu (srov. k tomu § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).

V daném případě tedy nebylo v řízení před soudy obou stupňů prokázáno jednoznačně, že by tu došlo k nabytí vlastnictví státu k nemovitostem, uváděným žalobcem, v období 1945 až 1948. Avšak bylo v řízení před soudy obou stupňů nepochybně doloženo, že s uvedenými nemovitostmi stát nakládal a disponoval v období po 25. 2. 1948 (srov. např. zápisy v pozemkových knihách, založené na č. l. 83 a 84 soudního spisu v této právní věci, nebo usnesení Okresního soudu v Novém Strašecí z 13. 9. 1949, Čd 1296/49, ohledně pozemků v katastrálním území S., předloženém soudu jako příloha žalovanými L. Č. r.). Šlo tedy v daném případě o zemědělský majetek ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 229/1991 Sb., na jehož vydání mohla oprávněná osoba (§ 4 téhož zákona) uplatnit své nároky podle tohoto zákona způsobem a ve lhůtách zákonem č. 229/1991 Sb. stanovených. Žalobce takový restituční nárok neuplatnil, jak také uváděl, ale přikročil k tomu, že u soudu podal žalobu o určení, že je vlastníkem pozemků v jeho žalobě (podané u soudu 27. 6. 2001) uvedených. Žalobce vychází z právního názoru, že nedošlo-li doloženému nabytí vlastnictví věcí státem, potom bez ohledu na to, že tyto věci přešly na stát (srov. § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nebo § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), může se domáhat nápravy vzniklých majetkových křivd bez dalšího podle obecné právní úpravy bez ohledu na to, zda a jak byla náprava těchto majetkových křivd řešena právními předpisy restituční povahy, vydanými speciálně k umožnění nápravy takových majetkových křivd.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo však již (v souladu i se zněním důvodových zpráv k zákonů restituční povahy, vydaným v roce 1990 a 1991) vyloženo (na str. 114 /248/), že zákonná úprava obsažená v zákoně č. 403/1990 Sb., v zákoně č. 87/1991 Sb. i v zákoně č. 229/1991 Sb. nevychází z toho, že vyvlastňovací a jiné obdobné akty a všechny právní úkony na ně navazující byly neplatné, takže by už zákonem restituční povahy samotným se obnovovalo vlastnické právo původních vlastníků . V uvedených právních předpisech jde o zvláštní právní institut restituce (případně rehabilitace) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů .

Posléze rozhodl Nejvyšší soud ve velkém senátě občanskoprávního kolegia (ve smyslu ustanovení § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) rozsudkem z 11. 9. 2003, 22 Cdo 1222/2001, o zrušení rozsudků soudů obou stupňů, přičemž v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo k řešení konkrétní právní věci zaujat právní závěr: Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení § 6 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. .

Za těchto uvedených okolností nedospěl dovolací soud v daném případě k závěru, že by u dovolání dovolatele, směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobce o určení tvrzeného vlastnického práva žalobce, byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 i 2 občanského soudního řádu a ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. V řízení u soudů obou stupňů v daném případě byla totiž zamítnuta určovací žaloba, týkající se vlastnictví k nemovitostem, ohledně nichž sice v období 1945-1948 nedošlo v žádném konfiskačním řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb. (ani podle dekretu č. 108/1945 Sb.) k vydání pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu o konfiskaci nemovitostí, uváděných žalobcem, takže tu v uvedeném období nedošlo k dovršení konfiskace majetku (srov. k tomu již citovaný nález Ústavního soudu ČR z 20. 10. 1999, II. ÚS 405/98), jak o to tehdejší státní orgány usilovaly, ale v dalším období (jmenovitě v období po 25. 2. 1948) přešly tyto nemovitosti na stát, byť i bez existujícího právního úkonu (srov. k tomu rovněž již uvedené rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a stát s těmito nemovitostmi, převzatými bez právního důvodu (viz § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.), začal disponovat a nakládat jako s vlastními. Žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený i rozsudkem odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, nelze tu přesvědčivě označit za rozhodnutí řešící právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešící otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/19912 Sb.), protože tu nešlo o opodstatněný a včas uplatněný restituční nárok, jímž by podle právního řádu České republiky, jmenovitě podle předpisů speciálně upravující restituční (rehabilitační) nároky, bylo jedině možné dosáhnout zjednání nápravy žalobcem tvrzené majetkové křivdy.

Protože odvolací soud neshledal dovolání dovolatele přípustným, nezbylo dovolacímu soudu než přistoupit k odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243 odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného, u něhož také již nebylo na místě zabývat se důvody dovolání (srov. § 241a občanského soudního řádu), týkající se jen dovolání přípustného.

Pokud dovolatel spolu se svým dovoláním učinil dovolacímu soudu podnět k tomu, aby byly předložena předběžná otázka Soudnímu dvoru v Lucemburku podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství , týkající se výkladu článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii , dospěl dovolací soud k závěru, že z žádného z ustanovení mezinárodních smluv, uváděných žalobcem, a ani z žádného ustanovení právního řádu České republiky nevyjímaje ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním nelze dovodit právní předpoklad k tomu, aby soud České republiky formou předložení předběžné otázky mezinárodnímu soudnímu orgánu sám zpochybňoval svou pravomoc k projednání právní věci, založenou vnitrostátními předpisy, bez vázanosti konkrétním závazkem vyplývajícím z mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána.

Dovolací soud nesdílí ani názor dovolatele ohledně smyslu a účelu řízení o předběžné otázce ve smyslu článku 23 Smlouvy o založení Evropských společenství.

Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod, zásadách, které jsou společné členským státům . Článek 234 Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských států obracejí na Soudní dvůr s otázkami výkladu či platnosti práva ES. Z těchto uvedených ustanovení práva ES neplyne možnost přenesení pravomoci či příslušnosti českého soudu na soud např. jiného státu. Proto také nelze dojít k závěru, že by byla dána možnost přenesení pravomoci či příslušnosti českého soudu na soud např. jiného státu. Proto také nelze dojít k závěru, že by byla dána možnost přenesení pravomoci k projednání soudu jiného členského státu, a to ani na základě práva ES, ani na základě mezinárodní smlouvy, kterou by byla Česká republika vázána (srov. § 2 zákona č. 97/1963 Sb.).

Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva ES, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na Soudní dvůr Evropských společenství a také nikoli ze soudu členského státu na soudy jiných členských států. Předložení předběžné otázky soudem členského státu předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva ES. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání. Dovolatelem namítané skutečnosti postrádají aspekt práva ES. Soudní dvůr Evropských společenství podle své judikatury i odmítá předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva ES (srov. např. věc C-291/96 Trestní stíhání proti M. G. a S. B. /1997/ ECR I-5531, bod 12, nebo věc 299/95 K. v. Rakousko /1997/ ECR I-2629, bod 19, či věc C-144/95 M. /1996/ ECR I-2909, bod 13). Stejně tak z judikatury Soudního dvora plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy ES a nikoli prostředkem vznášení hypotetických nebo irelevantních otázek v řízen í před soudem členského státu ze strany účastníků řízení. Podání předběžné otázky v takových případech by znamenalo zneužití řízení o předběžné otázce s následkem nepřípustnosti předložené otázky (srov. např. věc 244/80 F. v. N. /1981/ ECR 3045, bod 18, či věc 126/80 M. S. v. G. P. a F. B. /1981/EXR 1563, bod 6).

Dovolacímu soudu tu tedy v daném případě nevzniká v otázce namítané dovolatelem oprávnění či povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se žádostí o předběžnou otázku (srov. věc 283/81 CILFIT /1982/ ECR 3415, bod 10).

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému (ani vedlejšímu účastníku řízení ) v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 3. srpna

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu