28 Cdo 1346/2005
Datum rozhodnutí: 07.12.2006
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1346/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. Z. Š., a 2. M. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci z 5. 1. 2005, sp. zn. 29 Co 760/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 405/95 (žalobců Z. Š. a M. Š., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. J. S., a B. J. S., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví a o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:

I. Dovolání dovolatelů se zamítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci podali dne 24. 3. 1995 u soudu žalobu, kterou se domáhali, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 588 v L. v ulici U D. s pozemky parc. č. 3721/6, parc. č. 3721/7 a parc. č. 3721/37 v katastrálním území L. (s příslušenstvím, součástmi, venkovními úpravami, přípojkou vody, přípojkou kanalizace, zpevněnými plochami, venkovními schody, plotovými vraty a vrátky a trvalými porosty.

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 8. 11. 1995, čj. 17 C 405/95-14, byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 1.560 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalobců byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec z 24. 3. 1998, sp. zn. 30 Co 16/98, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Liberci poté rozhodl rozsudkem ze 4. 3. 2002, čj. 17 C 405/95-109, jímž uložil žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání žalobcům (do jejich bezpodílového spoluvlastnictví) domu čp. 588 v L., v ulici U D. s pozemky parc. č. 3721/6 (o výměře 83 m2), parc. č. 3721/7 (o výměře 499 m2) a parc. č. 3721/57 (o výměře 10 m2) s příslušenstvím a součástmi, a to oplocením, venkovními úpravami, přípojkou vody, přípojkou kanalizace, zpevněnými plochami, venkovními schody, plotovými vraty a trvalými porosty), zapsaných na listu vlastnictví č. 2523 pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu v L. Byl zamítnut žalobní návrh žalobců, aby bylo určeno, že žalobci mají ve společném jmění manželů dům v L., U D. č. 588 s pozemky parc. č. 3721/6 (o výměře 83 m2), par. č. 3721/7 (o výměře 499 m2) a parc. č. 3721/37 (o výměře 10 m2) s příslušenstvím a součástmi. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Liberci 1.506,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně ze 4. 3. 2002 (čj. 17 C 405/95-109 Okresního soudu v Liberci) bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci z 20. 11. 2003, sp. zn. 35 Co 183/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změně tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání do jejich společného jmění manželů domu čp. 588 v L., U D., s pozemky parc. č. 3721/26 a parc. č. 2721/37. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně zamítajícím žalobu o určení vlastnictví byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.795 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.650 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo uloženo dále zaplatit na účet Okresního soudu v Liberci 3.113,40 Kč na náhradu placených nákladů tohoto řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

K dovolání žalobců byl rozsudkem Nejvyššího soudu z 23. 8. 2004, 28 Cdo 983/2004, zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci z 20. 11. 2003, sp. zn. 38 Co 183/2003, a věc byla vrácena tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze 4. 3. 2002, čj. 17 C 405/95-109.

V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že v daném případě dospěly soudy obou stupňů shodně k závěru, že nemovité věci, uvedené v žalobě žalobců, přešly na stát podle dříve platného (a již zrušeného) ustanovení § 453a občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění zákona č. 131/1982 Sb.), jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Rovněž shodně dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalovaní nabyli dům čp. 588 v L. za kupní cenu, která plně neodpovídala cenovým předpisům, platným v době prodeje domu a v době zřízení práva osobního užívání pozemků ohledně nemovitostí uvedených v žalobě žalobců, tj. k 9. 11. 1989. K rozdílnému posouzení došlo mezi soudem prvního stupně a odvolacím soudem pouze v tom, jaký byl rozdíl v ceně podle tehdy platné vyhlášky č. 182/1988 Sb. a podle ceny, která byla sjednána v kupní smlouvě z 9. 11. 189 ohledně domu čp. 58 v L. Zatím co soud prvního stupně dospěl k závěru, že tento rozdíl činí 22,70 %, odvolací soud dospěl k závěru, že tento rozdíl činí 18,5 %. Dovolací soud vytýkal v odůvodnění svého rozsudku, že odvolací soud si k objasnění námitek obsažených v odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze 4. 3. 2002, čj. 17 C 405/95-109, vyžádal pouze doplnění posudku znalce Z. B., a to k úvahám o propočtech, jež se týkaly životnosti a opotřebení domu; toto doplňující vyjádření bylo zasláno soudu přípisy znalce z 5. 6. 2003 a z 5. 7. 2003; jiné doplnění dokazování nebo další dokazování nebylo odvolacím soudem prováděno. Podle názoru dovolacího soudu nevyřešil odvolací soud všechny možnosti k úplnému, zevrubnému a všestrannému objasnění podkladů pro odlišné skutkové a právní závěry, odchylující se od skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, jmenovitě šlo-li o úvahu o přicházejícím rozdílu v ceně nemovitosti, pohybujícím se posléze mezi 22,7 % a 18,5 %. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, bylo nutno (ve smyslu závěrů z uveřejněné judikatury soudu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané Nejvyšším soudem), aby důkazy odvolací sud sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení.

V dalším průběhu řízení u odvolacího soudu po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu byl vynesen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci z 5. 1. 2005, sp. zn. 29 Co 760/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci ze 4. 3. 2002, čj. 14 C 405/95-109, ve výroku (označeném I.) žalobě vyhovující změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání do společného jmění žalobců rodinného domu v ulici U D. čp. 588 s pozemky parc. č. 3721/16 a parc. č. 3721/37 s příslušenstvím a součástmi (oplocením, venkovními úpravami, přípojkou vody, přípojkou kanalizace, zpevněnými plochami, venkovními schody, plotovými vraty a trvalými porosty), zapsaných na listu vlastnictví č. 2523 pro katastrální území a obec L. u Katastrálního úřadu v L. Žalobcům bylo uloženo nahradit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech řízení před soudem prvního stupně 3.795 Kč a na nákladech odvolacího řízení 8.175 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Liberci na úhradu placených nákladů tohoto řízení 3.113 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že v průběhu dalšího řízení odvolací soud provedl znovu důkaz obsahem znaleckého posudku znalce J. D. z 13. 8. 1989 o ocenění nemovitostí (které byly žalobcům odňaty v roce 1988 podle tehdy platného ustanovení § 453a občanského zákoníku), o něž jde v tomto řízení, částkou 169.547 Kč a také provedl znovu důkaz znaleckým posudkem znalce Z. B. z 24. 11. 2001 o ocenění týchž nemovitostí částkou 212.931 Kč. Odvolací soud byl toho názoru, že posudek znalce Z. B. vyzněl ve svých závěrech nejpřesvědčivěji, přičemž není zpochybňován ani účastníky řízení a před posouzením věci odvolacím soudem nebyly v tomto směru navrhovány řádné důkazy, takže odvolací soud je ve svém přezkumné činnosti omezen ustanovením § 212a odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož k novým skutečnostem nebo k důkazům soud smí s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2 občanského soudního řádu (což není daný případ) přihlédnout jen tehdy, když byly uplatněny. Na podkladě hodnocení těchto provedených důkazů dospěl odvolací soud k výslednému závěru, že odchylka kupní ceny sjednané v kupní smlouvě z 9. 11. 1989 (uzavřené mezi bývalým Městským národním výborem v L. a žalovanými J. a J. S.) od cen podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. činila v daném případě 18,50 %. Tato odchylka s ohledem na všechny další okolnosti případu (prokázaná bytová potřeba žalovaných, řádné zaplacení kupní ceny, řádná údržba domu v dalších letech trvajícího pobytu žalobců mimo území ČR) je podle názoru odvolacího soudu odchylkou, která neumožňuje závěr, že žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy .

Odvolací soud dále uváděl, že souhlasí s tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy o tom, že by byla žalovaným údajně dána přednost před ostatními zájemci o koupi nemovitosti z neodpovídajících důvodů, nebo že by se otec žalované J. S. W. H. z titulu své funkce v okresním národním výboru snažil ovlivnit rozhodnutí rady Městského národního výboru v L. o tom, komu bude nemovitost prodána. K rozdílnému závěru než soud prvního stupně odvolací soud nedošel.

Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., aby bylo možné vyhovět žalobě žalobců vůči žalovaným jako žalobci uváděnými povinnými osobami. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně změnil podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu v odvoláním napadené části tak, že žalobu žalobců zamítl.

O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 4. 3. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu v Liberci dne 3. 5. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali co do přípustnosti jejich dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelé jsou toho názoru, že nelze souhlasit s výpočtem procentuálního zvýhodnění ohledně kupní ceny, jak k němu přistoupil odvolací soud; podle názoru dovolatelů základem pro posouzení výše zvýhodnění tu může být pouze kupní cena, jakožto hodnota, za kterou byl převod skutečně učiněn; nelze tu brát jako základ pro tento výpočet jakousi hypotetickou cenu, byť i zjištěnou přesvědčivým znaleckým posudkem; soud tu měl zjistit o kolik se znalecky zjištěná hodnota odchyluje od kupní ceny a nikoli o kolik procent je kupní cena odlišná od ceny znalecky zjištěné. Výpočtem dle našeho postupu se docílí výsledku 22,7 % odchylky kupní ceny od kupní ceny určené znaleckým posudkem znalce Doubravy, což je dostatečná hodnota pro postup podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. uváděli dovolatelé.

Dovolatelé dále vytýkali, že se odvolací soud vůbec nezabýval naším argumentem, že žalovaným bylo nabídnuto vyrovnání ve výši 200.000 Kč; nelze přece tvrdit, že je prokázána bytová potřeba, když jim bylo nabídnuto vyrovnání, které by jim jistě dopomohlo k zajištění jejich bydlení .

Dovolatelé také uváděli, že vztahy mezi žalovanými a svědkem W. H. sice nelze prokázat, ale v případě, kdy se procentuální vyčíslení zvýhodnění žalovaných pohybuje těsně kolem stanovené hranice, a to za použití jakéhokoli postupu při výpočtu, by mohl soud alespoň uznat, že toto způsobuje minimálně důvodné pochybnosti .

Posléze dovolatelé vytýkali, že žádný z obou soudu se nezabýval podrobně otázkou samotného přechodu vlastnictví k předmětné nemovitosti na stát . Dovolatelé zdůrazňovali, že se žalobci nedopustili nějakého protiprávního jednání, které je podstatnou náležitostí, jež musí být splněna, mělo-li být postupováno podle dříve platného ustanovení § 453a občanského zákoníku.

Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů navrhovali, aby dovolání dovolatelů nebylo vyhověno, protože je zjevně bezdůvodné. Odvolací soud se při svém rozhodování řídil právním názorem dovolacího soudu, vyjádřeným v jeho předchozím zrušovacím rozsudku, doplnil v řízení před odvolacím soudem dokazováním a znovu zhodnotil ceny nemovitosti, uváděné ve znaleckých posudcích provedených v řízení před soudy obou stupňů. Při jednání u odvolacího soudu účastníci řízení (tedy ani žalobci) nezpochybňovali závěry znaleckého posudku znalce B., ze kterého pak odvolací soud vycházel.

Dovolání dovolatelů tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatelé ve svém přípustném dovolání uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v tomto případě zejména podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) a § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje také na případy (uváděné v písm. a/ tohoto ustanovení), kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 1. 1. 1990) věc přešla na stát podle dříve platného ustanovení § 453a občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění zákona č. 131/1982 Sb.).

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.

Při posuzování toho, zda věc přešla na stát podle dříve platného ustanovení § 453a občanského zákoníku (srov. § 6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb.), když se občan ČR zdržoval v cizině, je třeba vycházet z toho, zda tu bylo vydáno opatření finančního odboru bývalého okresního národního výboru o realizaci tohoto majetku pro stát (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 119 /253/).

U ceny koupené věci, která není cenovým předpisem přímo stanovena, nýbrž je jím vymezena s možností použít při jejím učení v konkrétních případech koupě do jisté míry i volné úvahy, je třeba za přesahující dohodnutou koupené věci pokládat jen tu cenu, která podstatně překračuje cenu stanovenou předpisem (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za podstatné překročení ceny podle cenových předpisů soudy považují zpravidla překročení odhadní ceny o 10 20 % (srov. č. 2/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 58, odst. 3 4).

Podle ustanovení § 243d odst. 1 občanského soudního řádu jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně) jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení; ustanovení § 226 občanského soudního řádu (zakotvující vázanost právním názorem soudu, který rozhodnutí zrušil) zde platí obdobně.

Podle ustanovení § 212a odst. 3 občanského soudního řádu smí odvolací soud přihlédnout k novým skutečnostem nebo důkazům (s výjimkou věcí, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, jak sou uvedeny v § 120 odst. 2 občanského soudního řádu), jen když byly uplatněny.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že dovolacími důvody jsou jen ty důvody, které jsou stanoveny v ustanoveních občanského soudního řádu o důvodech dovolání (viz nyní zejména ustanovení § 241a tohoto právního předpisu) a nikoli jen tvrzení o vadných nebo nesprávných skutkových zjištěních v občanském soudním řízení anebo o vadách při hodnocení důkazů, které podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu soudů náleží podle procesní zásady volného hodnocení důkazů. Bylo tu rovněž vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá (přičemž musí jít o zjištění právně významné).

Podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu dovolací soud dovolání zamítne, dojde-li k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, je správné.

Při posuzování důvodnosti dovolání dovolatelů (jež bylo přípustné) vycházel dovolací soud i v daném případě z uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že podle týchž ustanovení právních předpisů a v souladu s citovanými právními závěry postupoval i odvolací soud při posuzování odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně v dalším průběhu odvolacího řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu. Odvolací soud postupoval ve smyslu závěrů dovolacího soudu, jenž mu vytýkal, že v dosavadním průběhu řízení ještě nevyužil všechny možnosti k úplnému, zevrubnému a všestrannému objasnění podkladů pro posouzení odlišných skutkových a právních závěrů, lišících se od skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně . Odvolací soud umožnil v řízení před ním zejména účastníkům řízení, aby bylo doplněno dosavadní řízení (jak to měl na zřeteli dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí), a to uplatněním (ve smyslu ustanovení § 212a odst. 3 občanského soudního řádu) nových důkazů nebo nových skutečností k doplnění dokazování; ze strany účastníků řízení v odvolacím řízení však nedošlo k uplatnění dalších návrhů na doplnění dokazování (viz č. l. 158 spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 17 C 405/95). Při aplikaci a interpretaci ustanovení § 4 odst. 2 a § 6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb. při rozhodování ve věci samé pak odvolací soud nedospěl k aplikaci takových výkladových závěrů, které by se lišily od již citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo třeba posoudit jako nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle téhož ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů jako nedůvodného, protože nelze mít za to, že tu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání žalobců použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníků řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání žalobců, rekapitulujícího v podstatě procesní stanoviska žalovaných vyjádřená již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 7. prosince 2006

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu