28 Cdo 1339/2007
Datum rozhodnutí: 09.06.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1339/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského


a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele J. N., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31.10.2006, sp.zn. 8 Co 1375/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp.zn. 9 C 237/2003 (žalobce J. N., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. M. L., 2. S. D. D., s. p., 3. P. f. ČR, 4. O. O., a 5. L. ČR, s. p., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobce, podané u soudu 27.8.2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově z 30.3.2006, čj. 9 C 237/2003-130. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo soudem určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc.č. 571/1 (o výměře 406 m2), parc. č. 579/2 (o výměře 881 m2), parc.č. 580/1 (o výměře 2.275 m2), parc.č. 580/2 (o výměře 241 m2), parc.č. 583/2 (o výměře 214 m2), parc.č.583/5 (o výměře 391 m2), parc.č. 845 (o výměře 336 m2), parc.č. 1244 (o výměře 124 m2), parc. č. 533 (o výměře 9.305 m2), parc. č. 534 (o výměře 108 m2), parc.č. 535 (o výměře 360 m2), parc.č. 549 (o výměře 11.833 m2), parc.č. 554 (o výměře 378 m2), parc. č. 555 (o výměře 4.953 m2), parc. č. 556 (o výměře 450 m2), parc.č. 557 (o výměře 3.687 m2), parc. č. 558 (o výměře 414 m2), parc. č. 580/1 (o výměře 6.199 m2), parc. č. 580/2 (o výměře 3.345 m2), parc.č. 581 (o výměře 1.493 m2), parc.č. 585 (o výměře 191 m2), parc.č. 586 (o výměře 5.611 m2), parc.č. 587 (o výměře 288 m2), parc.č. 588 (o výměře 120 m2), parc. č. 591 (o výměře 82 m2), parc.č. 705/1 (o výměře 6.441 m2), parc.č. 759 (o výměře 862 m2), parc.č.762 (o výměře 989 m2), parc.č. 763 (o výměře 1.511 m2), parc.č. 764 (o výměře 737 m2), parc.č. 765 ( o výměře 971 m2), parc.č. 766 (o výměře 971 m2), parc.č. 767 (o výměře 1.180 m2), parc.č. 769 (o výměře 151 m2), parc.č. 770 (o výměře 227 m2), parc. č. 771 (o výměře 529 m2), parc.č. 772 (o výměře 967 m2), parc.č. 775 (o výměře 1.104 m2), parc.č. 792/1 (o výměře 1.187 m2), parc.č. 793/1 (o výměře 1.739 m2), parc.č. 793/2


(o výměře 1.304 m2), parc.č. 794 (o výměře 3.723 m2), parc.č. 795/1 (o výměře 3.316 m2), parc.č. 796/1 (o výměře 2.395 m2), parc.č. 796/2 (o výměře 482 m2). parc.č. 798


(o výměře 76 m2), parc.č. 800 (o výměře 1.600 m2), parc.č. 801 (o výměře 7.787 m2), parc.č. 802 (o výměře 1.852 m2), parc.č. 803 (o výměře 941 m2), parc. č. 850 (o výměře 486 m2), parc.č. 851 (o výměře 14.153 m2), parc.č. 1045/3 (o výměře 3.071 m2), parc.č. 1069/2 (o výměře 334 m2), parc.č. 1070/1 (o výměře 1.115 m2), parc.č. 1070/2 (o výměře 2.320 m2), parc.č. 1071 (o výměře 2.014 m2 ), a parc.č. 1072 (o výměře 234 m2) v katastrálním území O., zapsaných na listu vlastnictví č. 67 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště Č. K. Bylo také rozhodnuto, že žalobce není povinen zaplatit žalovanému M. L., S. D. D., s.p., a O. O. náhradu nákladů řízení. Bylo však žalobci uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení P. f. ČR 423,- Kč a L. ČR, s.p., 253,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31.10. 2006, sp.zn. 8 Co 1375/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově z 30.3.2006, čj. 9 C 237/2003-130, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá proti žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 občanského soudního řádu a dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobcem podaného odvolání, když rozsudek soudu prvního stupně vycházel ze správných skutkových závěrů, jejich právní hodnocení pokládal odvolací soud jen zčásti za správné, avšak i tak bylo možné rozhodnutí soudu prvního stupně posoudit jako věcně správné.


Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že restituční nárok žalobce byl jím včas uplatněn u pozemkového úřadu dne 13.4.1992 a stejně tak byl včas uplatněn nárok žalobce u soudu (podle části páté občanského soudního řádu) dne 27.8.2003, dále že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. jako právní nástupce původních vlastníků nemovitostí F. a M. N. (jako přídělců pozemků podle dekretu č. 28/1945 Sb.) a že tyto pozemky byly uvedeným přídělcům v roce 1960 odňaty z důvodu odchodu manželů N. z těchto pozemků, čemuž předcházelo v roce 1956 odnětí týchž pozemků právním předchůdcům žalovaného M. L. (J. a B. L.) ze zdravotních důvodů .


Odvolací soud posuzoval nárok žalobce jako nárok uplatněný podle ustanovení


§ 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., přičemž vycházel z toho, že žalobci J. N. byly již vydány nemovitosti tvořící obsah přídělu nemovitostí v obci Š. (okres Č. K.), ale z ustanovení dekretu č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy, a ani z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) nelze dovodit, že by žalobce nemohl uplatnit i další nárok vyplývající z jiného přídělu pozemků jeho právním předchůdcům F. a M. N. v obci O.; odvolací soud však měl na zřeteli ustanovení § 12 zákona č. 229/1991 Sb., kterým je řešen souběh restitučních nároků více oprávněných osob. Odvolací soud dále i dovozoval, že zákon č. 229/1991 Sb. v ustanovení § 6 odst. 1 neoperuje s pojmem vzdání se přídělu zemědělské půdy či odnětí přídělu, kterým je fakticky vzdání se přídělu ve prospěch státní organizace. Proto odvolací soud považoval prokázané odnětí pozemků právním předchůdcům M. L. v roce 1956 z tzv. zdravotních důvodů za naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. a stejně tak za naplnění, téhož restitučního důvodu považoval případ tzv. odchodu manželů N. z těchž pozemků (tvořících příděl č. 38 v O.) o čtyři roky později . Naplnění restitučního důvodu v případě manželů L., potažmo v případě žalovaného M. L., znamená, s ohledem na tentýž závěr v případě žalobce J. N., že je tu nutno aplikovat ustanovení § 12 zákona č. 229/1991 Sb., jež ovšem vyznívá ve prospěch žalovaného M. L., neboť k odnětí přídělu č. 38 jeho právním předchůdcům došlo v roce 1956, zatím co tentýž příděl byl právním předchůdcům J. N. odňat až v roce 1960 . Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že při souběhu totožných restitučních nároků má tu přednost žalovaný M. L., takže zamítnutí žaloby žalobce J. N. mohlo být jako věcně správné potvrzeno odvolacím soudem podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení).


O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlížením k tomu, že se jejich náhrady žalovaní vůči žalobci vzdali.


Rozsudek odvolacího soudu byl dne 12.12.2006 doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 9.2.2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Českém Krumlově, ve lhůtě stanovené v § 240 odst.1 občanského soudního řádu.


Dovolatel ve svém dovolání navrhovat, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.


Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání dovolatele vyplývá, že jako dovolací důvod bylo žalobcem uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatel je přesvědčen o tom, že v daném případě je posouzení oprávněnosti restitučního nároku v tomto sporu individuální otázkou, což vyplývá i z toho, že soudy obou stupňů neposoudily věc shodně; nebyly si tedy jisty správným posouzením oprávněnosti restitučního nároku zejména žalovaného M. L.


Dovolatel poukazoval na to, že odvolací soud ve svém rozsudku z 31.10.2006 (sp.zn. 8 Co 1375/2006 Krajského soudu v Českých Budějovicích) dospěl k rozdílným závěrům než soud prvního stupně a vyvodil i jiný závěr než správní orgán, proti jehož rozhodnutí žaloba žalobce směřovala s žalobním tvrzením, že rozhodnutím tohoto správního orgánu byl žalobce dotčen ve svých právech. V žalobcem napadeném rozhodnutí Pozemkového úřadu v Č. K. z 27.6.2006, čj. PÚ 50300/2003, totiž bylo rozhodnuto, že žalobci nebude vydán příděl č. 38 v O., ale zároveň bylo i stanoveno, že žalobce není oprávněn ani k náhradě ve smyslu § 12 zákona č. 229/1991 Sb., tedy že nemá ani nárok na bezúplatný převod jiných náhradních pozemků, popřípadě na finanční náhradu za pozemky, a to s odůvodněním, že restituční nároky žalobce jsou plně uspokojeny již vydáním druhého přídělu ve Š. Dovolatel je tedy přesvědčen, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech, když mu nebylo přiznáno ani právo na náhradu ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel zdůrazňoval, že do výroku rozhodnutí soudu


o žalobě žalobce se tato skutečnost žádným způsobem nepromítla; žaloba žalobce byla zamítnuta a odvolací soud žádným způsobem dále neprojednával nárok žalobce na vydání náhradních pozemků či na finanční náhradu .


Dovolatel poukazoval na to, že odvolací soud postavil své zamítavé rozhodnutí na argumentaci, že žalobě nelze vyhovět z toho důvodu, že předmětné nemovitosti byly již vydány žalovanému M. L., kterému podle názoru odvolacího soudu svědčí restituční důvod ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., přičemž vzhledem k tomu, že právní předchůdci M. L. pozbyli své vlastnictví dříve než právní předchůdci žalobce J. N., náleží právo na vydání předmětných pozemků, podle názoru odvolacího soudu, žalovanému M. L.; odvolací soud tedy měl za to, že vzdání se přídělu pozemků ze zdravotních důvodů je rovněž naplněním restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel je však naproti tomu toho názoru, že měly-li nemovitosti přejít z právních předchůdců žalovaného M. L. na stát v důsledku zdravotní nezpůsobilosti osob hospodařících na přídělu, nelze o takovou skutečnost opírat žádný z restitučních důvodů vyjmenovaných v § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a nelze tedy uvažovat o oprávněnosti nároku vzneseného žalovaným M. L.; rovněž z listiny z 15.3.1959 Věc L. J., O. č. 2 žádost o povolení k výměně zemědělské usedlosti , kterou měl soud k dispozici, je zřejmé, že právní předchůdci žalovaného M. L. sami požádali o povolení vysídlení za náhradu a jejich syn převzetí zemědělské usedlosti odmítl.


Dovolatel poukazoval posléze na to, že právní předchůdci žalovaného M. L. rozhodnou část přidělených nemovitostí nikdy neměli ve své držbě, nehospodařili na přidělených pozemcích, ani je neužívali a za příděl nezaplatili přídělovou cenu, kterou uhradil až žalovaný M. L. v rámci restitučního řízení dne 1.12.1994. Dovolatel proto uváděl, že si nedokáže vysvětlit, jaké majetkové křivdy měly být v případě žalovaného M. L. vrácením přídělu č. 38 v O. (rozsahem tohoto přídělu se soudy ostatně nezabývaly) napravovány, když právní předchůdci žalovaného M. L. se přiděleného majetku ani neujali a navíc se jej vzdali ze zdravotních důvodů, které samy o sobě restitučním důvodem nemohou být .


Ve vyjádření žalovaného M. L. k dovolání dovolatele J. N. bylo pouze uvedeno, že jeho prarodiče na tomto přídělu hospodařili od roku 1945 do roku 1956 ; veškeré dokumenty ve věci vydání přídělu po prarodičích žalovaný M. L. předložil státním orgánům a po jejich přezkoumání tyto orgány rozhodly v roce 1993 o vydání přídělu jemu.


Ve vyjádření žalovaných L. ČR k dovolání dovolatele J. N. bylo pouze uvedeno, že se ztotožňují se závěrem soudu prvního stupně v této právní věci .


Dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit z hlediska jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřízena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu ( sp.zn. 9 C 237/2003 Okresního soudu v Českém Krumlově), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 31.10.2006 řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Odvolací soud v daném případě posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl ve svém rozsudku (na str. 4-6) z 31.10.2006, sp.zn. 8 Co 1378/2006 Krajského soudu v Českých Budějovicích, zejména podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ a § 12 zákona


č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.


Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu.


V rozhodnutí uveřejněném pod č. 41/1994 Sbírky soudních rozhodnutí


a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že jen vzdání se přídělu zemědělských nemovitostí, jež bylo učiněno písemně a jež bylo také státem písemně přijato, lze považovat za smlouvu o darování nemovitosti státu, k němuž mohlo dojít ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 229/1991 Sb. ze strany toho, kdo se takto uvedeného přídělu vzdal.


Podle ustanovení § 12 zákona č. 229/1991 Sb. dojde-li k souběhu nároků oprávněných osob podle § 6 odst. 1 téhož zákona, náleží právo na vydání původních nemovitostí té z nich, která svého vlastnického práva pozbyla v důsledku jednostranného aktu státu. pokud tímto způsobem pozbylo svého vlastnictví postupně více oprávněných osob, náleží toto právo té z nich, která vlastnictví pozbyla dříve, pokud se nedohodnou jinak. Ostatní oprávněné osoby mají v takovém případě právo na převod pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., popřípadě na finanční náhradu.


V § 14a zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 30/1996 Sb.) je také stanoveno, že věc nelze vydat, byla-li po 1.9.1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu.


Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k citovaným závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí


a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v tomto případě, nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že odvolací soud ve svém rozsudku z 31.10.2006, sp.zn. 8 Co 1375/2006 Krajského soudu v Českých Budějovicích, v němž měl v podstatě na zřeteli rovněž uvedená právní ustanovení i citované právní závěry z judikatury soudů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména co do výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. h/ a písm. p/ i § 12 zákona č. 229/1991 Sb.) nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. e/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.


Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 9. června 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu