28 Cdo 1337/2008
Datum rozhodnutí: 25.03.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1337/2008


ROZSUDEK


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců I. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. f. s., zastoupenému advokátem, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 21/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007, č. j. 19 Co 420/2007-53, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007, č. j. 19 Co 420/2007-53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze shora uvedeným byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2007, č. j. 20 C 21/2007-35, tak, že žaloba na zaplacení částky 100.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení byla zamítnuta. Žalobci byla stanovena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 23.562,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 29.631,- Kč.


Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž byla žalobci disciplinární komisí žalovaného rozhodnutím ze dne 2. 7. 2004 mimo jiné uložena pokuta ve výši 100.000,- Kč. Přestože byl žalobce přesvědčen o nezákonnosti tohoto rozhodnutí a podal proti němu odvolání, uloženou pokutu dne 16. 7. 2004 zaplatil. O odvolání žalobce rozhodla odvolací a revizní komise žalovaného dne 19. 8. 2004 tak, že původní rozhodnutí disciplinární komise ze dne 2. 7. 2004 zrušila a současně nově rozhodla tak, že žalobci uložila (opět) trest ve formě peněžité pokuty ve výši 100.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 1, kterou se domáhal určení, že rozhodnutí je v rozporu se zákonem a odporuje stanovám žalovaného. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, č.j. 16 Co 241/2006-127, byl na základě vázanosti právním názorem NS pod sp. zn. 28 Cdo 2750/2005 a 28 Cdo 2865/2006 - potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým bylo žalobě vyhověno. Žalobce dovozoval, že zaplacení částky 100.000,- Kč žalovanému tak nemá právní opodstatnění a na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku (dále o.z.).


Odvolací soud se zabýval zejména otázkou, zda žalobou uplatněný nárok je promlčen pro uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 o. z. Pro počátek běhu takové lhůty byly rozhodujícími skutečnosti: zda oprávněný věděl, že plnil bez právního důvodu, zda znal subjekt plnění a zda znal výši plnění. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce byl ke dni 16. 7. 2004, kdy zaplatil uloženou pokutu, přesvědčen, že plní bez právního důvodu, znal adresáta tohoto plnění žalovaného, který se na jeho úkor obohatil a znal i výši tohoto obohacení. Veškeré skutkové okolnosti hmotněprávního charakteru tedy žalobce znal v okamžiku zaplacení částky 100.000,- Kč a další rozhodování orgánu žalovaného či soudu bylo pro běh doby promlčení jako hmotněprávního institutu bez právního významu. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že pro uplynutí subjektivní promlčecí doby bylo nutné žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení považovat za promlčený podle ustanovení § 107 odst. 1 o. z., neboť žaloba na zaplacení byla soudu doručena až 10. 8. 2006.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Namítal v něm, že bezdůvodné obohacení je nutné v dané věci právně hodnotit jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl. To vyplynulo z rozhodnutí disciplinární komise žalovaného ze dne 2. 7. 2004, neboť právě toto rozhodnutí založilo povinnost žalobce uhradil žalovanému částku ve výši 100.000,- Kč. Toto rozhodnutí bylo však následně zrušeno rozhodnutím odvolací a revizní komise žalovaného ze dne 19. 8. 2004. Právní důvod pro úhradu předmětné částky uvedeným dnem odpadl a tímto okamžikem také došlo k faktickému vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Subjektivní promlčecí doba tak začala běžet ke dni 19. 8. 2004. Dovolatel žádal, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání vyjádřil, souhlasil se závěry odvolacího soudu a žádal, aby bylo dovolání zamítnuto.





Žalobce podal dovolání prostřednictvím advokáta a ve lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy pro diformitu rozsudků soudů nižších instancí, a dovolací důvod je uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


V projednávané věci je nepochybné, že žalobci vznikl nárok na vydání bezdůvodnému obohacení tím, že zaplatil žalovanému peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, a to na základě jeho rozhodnutí, ke kterému však žalovaný nebyl oprávněn (srov. nyní § 39 a § 451 odst. 2 o. z.).


Podle § 107 odst. 1 o. z. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.


Pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Pro závěr, kdy se oprávněný dozvěděl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, a o tom, kdo je získal, jsou vždy rozhodující konkrétní skutková zjištění daného případu.


Dovolatel ve svém odvolání proti rozhodnutí disciplinární komise žalovaného ze dne 15. 7. 2004 tvrdil, že disciplinární komise nemá vůči němu žádnou pravomoc a nemůže mu ukládat jakékoliv zákazy, anebo dokonce finanční pokuty. Tedy namítal nedostatek jurisdikce orgánů žalovaného ve vztahu ke své osobě. Dovolatel v této souvislosti vyjadřoval svůj subjektivní právní názor na danou věc, aniž by jeho správnost mohl opírat o objektivní skutečnosti (např. autoritativní rozhodnutí státního orgánu). Dovozovat oprávněnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení (počátek subjektivní promlčecí doby) však lze až s okamžikem dosažení takové míry jistoty na straně dovolatele, z níž mohl na vznik bezdůvodného obohacení usuzovat.


Odvolací soud konstruuje počátek běhu lhůty k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení příliš jednostranným způsobem. I přes své námitky viz předchozí odstavec nebyl žalobce dárcem předmětné částky s tím, že by se mohl poté, co začal brojit proti jurisdikci disciplinární komise, oprávněně a závazně domáhat jejího vrácení.


Nelze opomenout, že platba částky 100.000,-Kč byla vůči žalobci byla doprovázena prvkem donucení. Tedy rozhodnutím disciplinární komise žalovaného. Navíc odvolací a revizní komise Českomoravského fotbalového svazu poté vydala znovu (konstitutivní) rozhodnutí o zaplacení částky 100.000,-Kč.


Žalobce následně napadl rozhodování orgánů žalobce soudně. Městský soud v Praze, vázán rozsudkem Nejvyššího soudu, vyslovil svým rozsudkem ze dne 20.6.2006 pod sp. zn. 16 Co 241/2006, že rozhodnutí odvolací a revizní komise žalovaného ze dne 19.8.2004 je v rozporu se zákonem a stanovami. Tento rozsudek je pravomocný.


Tedy až právní mocí posledně zmíněného rozsudku odvolací instance vznikl objektivní a nezpochybnitelný důvod požadovat předmětnou částku zpět. Tento právní názor je pouze zesílením argumentace soudu prvního stupně, kterým sice spojil počátek běhu promlčecí doby s datem vydání rozhodnutí odvolací a revizní komise žalovaného, tedy s datem 19.8.2004, ale právní důsledky odlišné kvalifikace běhu promlčecí doby u něj vedou ke stejnému procesnímu výsledku vyhovění žalobě (výzva žalobce stran vrácení částky byla učiněna dne 26.7.2006).


Zbývá jen dodat, že bezdůvodné obohacení, které vzniklo na straně žalovaného, lze kvalifikovat jako plnění z neplatného právního úkonu; tímto neplatným právním úkonem je individuální právní akt disciplinárního orgánu žalovaného, resp. jeho vyšší odvolací instance.


Dovolací soud tedy shledává dovolání důvodným a se současným zrušením napadeného rozsudku věc vrací odvolací instanci k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).


V dalším řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, se rozhodne též o náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 25. března 2009


JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.


předseda senátu