28 Cdo 1336/2005
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1336/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele J. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 20. 12. 2004, sp. zn. 10 Co 803/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 48/92 (žalobců J. K. a J. Š., zastoupených advokátem, proti žalovanému Městu K. V., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 30. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 26. 5. 1999, čj. 14 C 48/92-141. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců domáhajících se uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků parc. č. 53/2 a parc. č. 126 v katastrálním území R. (obec K. V.), které jsou nyní označeny jako pozemky parc. č. 1012/23 a parc. č. 11/24, zapsaných na listu vlastnictví č. 1392 pro katastrální území R. u Katastrálního úřadu K. k. pracoviště K. V. Bylo také rozhodnuto, že žalobci J. K. a J. Š. jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému městu K. V. na náhradu nákladů řízení 31.670 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 20. 12. 2004, sp. zn. 10 Co 803/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby žalobců potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl však rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Rovněž bylo rozhodnuto, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně správně zjistil, že se žalobci důvodně domáhali uzavření dohody o vydání pozemků s tím, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť jsou dědici po původních vlastnících pozemků E. W., J. W. a N. V. (jak vyplývalo ze spisů o dědických řízeních, jež byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. D 616//97, sp. zn. D 450/99 a sp. zn. 37 D 121/2001), jejichž pozemky přešly na stát.

Odvolací soud ovšem nesdílel právní závěr soudu prvního stupně, že tu vůbec nebylo možno doložit, jakým způsobem přešly nemovitosti, o něž jde v tomto soudním řízení, na stát.

Odvolací soud vycházel ze zjištění, že v daném případě byla v rozhodné době (po 25. 2. 1948) vlastnicí pozemků, sporných mezi účastníky řízení, J. W., která zemřela 3. 5. 1971 a po ní byli v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 téhož zákona J. K. a N. V., kteří také ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. požádali dne 25. 4. 1991 o vydání nemovitostí povinnou osobu (ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), která ke dni účinnosti tohoto zákona pozemky držela, tj. T. s. města K. V. Když tato organizace výzvě o vydání pozemků nevyhověla, uvedené oprávněné osoby podaly dne 30. 3. 1992 u soudu žalobu o uložení povinnosti povinné osoby uzavřít se žalobci dohodu o vydání věcí podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. V průběhu tohoto soudního řízení došlo na základě zákona č. 172/1991 Sb. k přechodu vlastnictví pozemků ze státu na obec K. V. a Město K. V. se stalo právním nástupcem původně žalované T. s. města K. V. Po smrti žalobkyně N. V. byl v tomto sporu oprávněnou osobu podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. sám J. K.

Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo žádným důkazem (zejména nějakým listinným dokladem) prokázáno, že by vlastnictví k pozemkům, o něž jde v tomto soudním řízení, přešly na stát (např. rozhodnutím vydaným ve správním řízení nebo jiným opatřením orgánu státu); takovým listinným důkazem o přechodu vlastnictví nebyla hospodářská smlouva mezi Podnikem bytového hospodářství K. V. a Městským národním výborem K. V. z 28. 5. 1969 (ostatně v řízení jen uváděná, ale jako listinný důkaz v řízení nepředložená) a ani hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku z Městského národního výboru K. V. na T. s. K. V. z 1. 1. 1973.

Odvolací soud proto dospěl k právnímu závěru, že tu pozemky, uváděné žalobci, přešly na stát bez právního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Přesto však měl odvolací soud za to, že žalobcem J. K. a žalobcem J. Š. uváděné pozemky nelze jim vydat, neboť tyto pozemky jsou součástí komunikačního systému v katastrálním území R., takže jde o pozemky, na nichž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemků státem, a takovéto pozemky nelze podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. vydat oprávněné osobě žalobci J. K. Ohledně žalobce J. Š. byla žaloba důvodně zamítnuta i proto, že nebylo na základě posouzení jeho dědického nároku shledáno, že by byl v tomto sporu oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že nemohl rozhodnout jinak než potvrdit podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta .

Změněn byl jen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně, neboť vzhledem k dopadu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ měl odvolací soud za to, že jsou zde dány důvody pro rozhodnutí o těchto nákladech s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu.

Ohledně nákladů odvolacího řízení rozhodl pak odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 150 téhož právního předpisu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 7. 2. 2005 advokátu, který žalobce J. K. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto žalobce bylo podáno dne 7. 4. 2005 u Okresního soudu v Karlových Varech, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Podle názoru dovolatele rozsudek odvolacího soudu není správný, pokud jde o domnělé skutkové závěry i o právní kvalifikaci věci . Dovolatel je toho názoru, že je sice pravdou, že v době rozhodování soudu byla na pozemcích, do kterých byly sloučeny jím uváděné pozemky, stavba, a to stavba komunikací, a že komunikační stavby byly zřízeny poté, kdy pozemky přešly do vlastnictví státu. Podle názoru dovolatele však soud přehlédl, že tato stavba byla zřízena až poté, kdy oprávněné osoby požádaly o jejich vydání, tedy až po 25. 4. 1991 a pravděpodobně i na jiných pozemcích .

Dovolatel zdůrazňoval, že podle jeho názoru soudy obou stupňů ve svém zamítavém rozsudku nevzaly v úvahu to, co je stanoveno v § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se věc vydá ve stavu, v němž se nacházela ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě. V daném případě ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci byly pozemky ještě nezastavěny.

Proto dovolatel pokládá za nesprávné aplikaci a výklad ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., k nimž dospěl v daném případě odvolací soud, který vycházel jen z doslovného znění tohoto ustanovení bez uvážení časového úseku, ve kterém byla na pozemcích umístěna stavba, který vyplývá z ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle kterého se věc vydává oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci doručené povinné osobě; v daném případě však ke dni doručení této výzvy nebyla na pozemcích, o něž jde v tomto řízení, žádná stavba.

Dovolatel ještě dodával, že pozemky, které tu byly původně označeny jako parc. č. 52 a parc. č. 53/2 v katastrálním území R., byly sloučeny do většího celku a jsou nyní součástí pozemků parc. č. 11/1 a parc. č. 999 v katastrálním území R., což jsou však pozemky, jejichž jen velmi malá část tvoří pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení, jež nebyly stavbami dotčeny.

Žalované Město K. V. ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhovalo, aby dovolání dovolatele nebylo vyhověno, protože údaje v něm uvedené nejsou skutkově ani právně správné; na rozdíl od dovolatele. Město K. V. vychází ze skutečnosti, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, jsou součástí komunikačního systému, jehož stavba byla realizována již několik let před rokem 1991; proto tyto pozemky nebylo možné vydat podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/199l Sb.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo nutno posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku dovolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, napadený dovolání, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 14 C 48/92 Okresního soudu v Karlových Varech), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, bylo uvedeno k dovození správnosti zamítavého rozsudku soudů obou stupňů zejména to, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, jsou zastavěny stavbou, která byla zřízena až po převzetí pozemků státem, a že takovéto pozemky nelze podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněné osobě vydat.

V ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je stanoveno, že pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává.

Ve znění § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, není tedy blíže určován časový úsek (doba) umístění či zřízení stavby na rozdíl např. od ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., který upíná stav věci, vydávané podle tohoto zákona, ke dni doručení písemné výzvy oprávněné osoby k vydání věci, což souvisí s následnou právní úpravou znehodnocení či zhodnocení vydávané nemovité věci (viz § 7 odst. 3 a 4 zákona č. 87/1991 Sb.).

V nálezu Ústavního soudu ČR z 15. 3. 2000, IV. ÚS 127/99, uveřejněném pod č. 39 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vyjádřen právní závěr, že pokud je v řízení o vydání pozemku jednoznačně zjištěno, že pozemek byl po přechodu nebo převodu na stát zastavěn, nelze namítat porušení základních práv a svobod výkladem při posuzování podmínek pro vydání nemovité věci.

Za těchto uvedených okolností nelze přesvědčivě mít za to, že v daném případě odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 12. 2004, sp. zn. 10 Co 803/99 Krajského soudu v Plzni), napadeném dovoláním dovolatele, řešil právní otázku vydání nebo nevydání pozemků, na nichž je umístěn systém komunikací, v rozporu s hmotným právem (tj. s hmotněprávním ustanovením § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), které aplikoval v plné shodě s jeho slovním zněním. Nebylo tu možné přisvědčit názoru dovolatele, že se tu odvolací soud zabýval řešením právní otázky, která by dosud vůbec nebyla řešena judikaturou dovolacího soudu (přihlížející vždy i k právním závěrům, obsaženým v nálezech či usneseních Ústavního soudu ČR). A protože, jak již shora bylo uvedeno, neřešil tu odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tedy u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených žalovaným městem na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 225 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalovaného, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. ledna 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu