28 Cdo 1331/2012
Datum rozhodnutí: 10.10.2013
Dotčené předpisy: § 110, § 558 o.z., předpisu č. 40/1964Sb., § 20 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1331/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobkyně ZEVYR, spol. s r. o., se sídlem v Domašově u Šternberka 60, IČ 48390682, zastoupené JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem se sídlem v Opavě, Sady Svobody 448/4, proti žalovanému Zemědělskému podniku Razová, státního podniku v likvidaci, IČ 13642090 , se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, o zaplacení částky 2.885.515,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově pod sp. zn. 16 C 108/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2011, č. j. 57 Co 172/2011-342, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shora označeným byl (výrokem I.) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 17. 1. 2011, č. j. 16 C 108/2002-304, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2.885.515 Kč. Odvolacím soudem bylo současně rozhodováno o nákladech řízení (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o poskytnutí náhrady ve výši 2.885.515,- Kč podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě ).
Odvolací soud ve věci rozhodoval po zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2007, č. j. 57 Co 6/2007-147, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 1. 11. 2006, č. j. 16 C 108/2002-128 a vrácení věci Okresnímu soudu v Bruntále, pobočka v Krnově k dalšímu řízení, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, č. j. 28 Cdo 84/2008-163. Ve shora uvedeném rozhodnutí se dovolací soud vyslovil k tehdy nastolené otázce právního posouzení povahy a důsledků plynoucích z dohody uzavřené účastníky dne 23. 4. 1996. Zaujal názor, že je nutno přisvědčit dovolatelce, že nemohlo dojít k promlčení nároku podle § 110 odst. 1 o. z., neboť došlo k platnému uznání závazku ve smyslu § 558 o. z. Dospěl k závěru, že nelze vyloučit, aby uznání závazku bylo součástí dohody účastníků o zaplacení předmětné částky. Podle dovolacího soudu nelze tedy považovat za správný rozsudek odvolacího soudu, který vycházel z názoru, že žalovaný neuznal závazek na zaplacení předmětné částky, proto nemohly nastat důsledky podle § 110 odst. 1 věta druhá před středníkem o. z.
Odvolací soud poté převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že B. H. vznikl vůči Státnímu statku Šternberk, s. p. nárok na náhradu movitého majetku, ohledně kterého uzavřeli dohodu, ve které byl nárok vyčíslen částkou 7.786.515,- Kč. Ohledně části tohoto nároku, a to ve výši žalované částky, uzavřeli B. H. a žalobkyně dne 28. 7. 1995 smlouvu o postoupení pohledávky. Vzal za prokázáno, že Státnímu statku Šternberk, s. p. bylo toto postoupení známo, když na smlouvě je podepsán také ředitel Státního statku Šternberk, s. p.
Zjistil dále, že následně došlo k přepočítání nároku B. H. a dne 23. 4. 1996 byla uzavřena nová dohoda mezi B. H. a Státním statkem Šternberk, s. p., v níž byl nárok vyčíslen částkou 8.869.856,- Kč. Dohodu podepsala a vtělila do ní uznávací prohlášení Z. K. jako osoba oprávněná jednat za Státní statek Šternberk, s. p. Téhož dne B. H. a žalobkyně uzavřeli smlouvu o postoupení tohoto nároku, a to ve výši žalované částky. Dne 26. 4. 1996 B. H. v návaznosti na dohodu ze dne 23. 4. 1996 požádal Pozemkový fond ČR o poskytnutí náhrady v celkové výši 8.716.216 Kč a dne 29. 5. 1996 převzal Pozemkový fond ČR dluh Státního statku Šternberk, s. p. ve výši dosud nevypořádaných nároků 5.830.701 Kč, nárok žalobkyně převzat nebyl .
Dále zjistil, že Státní statek Šternberk, s. p. byl zrušen bez likvidace ke dni 30. 9. 1997 s tím, že závazek vzniklý z nároku B. H. na vypořádání přešel na žalovaného. Rovněž vzal za prokázané, že koncem roku 1998 a v roce 1999 učinila žalobkyně úkon odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky, B. H. s odstoupením nesouhlasil a naopak vypracoval dodatek k první ze smluv o postoupení pohledávky. V roce 2000 se žalobkyně a B. H. dohodli na zrušení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. 7. 1995 a na tom, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 23. 4. 1996 zůstává v platnosti.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně po právní stránce věc posoudil podle ustanovení § 20 a § 33a zákona o půdě a dále podle § 37 odst. 2, § 100, § 101 a § 558 o. z.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně uvedl, že za situace, kdy bylo zjištěno, že B. H. vznikla vůči Státnímu statku Šternberk, s. p. pohledávka na náhradu za movitý majetek podle zákona o půdě ve výši žalované částky, že tato pohledávka byla postoupena na žalobkyni a zároveň v rámci delimitace povinnost k její náhradě přešla na žalovaného, který nemá možnost uhradit ji poskytnutím inventáře, považoval by žalobu za důvodnou, pokud by nebyla vznesena námitka promlčení.
Námitka promlčení však byla žalovaným vznesena, a to i z důvodu, který nebyl řešen v rámci předchozího odvolacího ani dovolacího řízení , musel se proto soud prvního stupně znovu zabývat také otázkou včasnosti žaloby a platnosti uznávacího prohlášení ze dne 23. 4. 1996. Soud prvního stupně učinil závěr, že B. H. postoupil na základě dohody o vypořádání nároku se Státním statkem Šternberk, s. p. svou pohledávku, která vzešla z této dohody, již dne 28. 7. 1995, na žalobkyni. Tímto žalobkyně vstoupila podle § 33a zákona o půdě do postavení oprávněné osoby a vzniklo jí právo na náhradu podle § 20 zákona o půdě. Dovodil, že z uznání závazku, které Státní statek Šternberk, s. p. učinil vůči B. H., přestože věděl, že část tohoto závazku již přešla na žalobkyni, není možné vyvozovat, že uznání bylo směřováno také vůči tomuto novému věřiteli. Protože žalobkyně netvrdila (a ani to v řízení z provedených důkazů neplyne), že by byl uznán též závazek z první dohody ze dne 28. 7. 1995, na základě které došlo k platnému postoupení pohledávky, akceptoval soud prvního stupně námitku promlčení vznesenou žalovaným a jelikož pohledávka se promlčela již po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby, žalobu zamítl, neboť žaloba byla podána u soudu dne 11. 6. 2002.
Odvolací soud se ztotožnil s posouzením otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně, jakož i otázky pasivní věcné legitimace žalovaného soudem prvního stupně. V daném případě se žalobkyně dostala do postavení osoby oprávněné podle § 20 zákona o půdě, když nárok oprávněné osoby B. H. byl na žalobkyni v rozsahu žalované částky postoupen ve smyslu § 33a zákona o půdě a § 524 o. z. K platnému postoupení pohledávky došlo dohodou uzavřenou mezi oprávněnou osobou B. H. a žalobkyní dne 28. 7. 1995. O postoupení pohledávky ve výši žalované částky oprávněnou osobou byl Státní statek Šternberk, s. p. jako osoba povinná k plnění podle zákona o půdě informován a měl tak vědomost o tom, že v tomto rozsahu je oprávněnou osobou k náhradě podle zákona o půdě žalobkyně. Soud prvního stupně rovněž správně posoudil situaci, kdy došlo k přepočítání výše restitučního nároku B. H. vůči povinnému Státnímu statku Šternberk, s. p. a jeho novému vyčíslení dohodou mezi oprávněným a povinným ze dne 23. 4. 1996, v níž osoba povinná uznala svůj závazek vůči oprávněné osobě B. H., a to v plném rozsahu výpočtu restitučního nároku.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, podle něhož pokud nedošlo do dne 23. 4. 1996 ke zrušení smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi B. H. a žalobkyní dne 28. 7. 1995 v rozsahu žalované části, pak podle dohody uzavřené dne 23. 4. 1996 ohledně nároku opět ve výši žalované částky, nemohl vzniknout nárok nyní uplatněný žalobou . Proto uznání nároku B. H. novou dohodou ze dne 23. 4. 1996 v plné výši povinným Státním statkem Šternberk, s. p., tj. včetně nároku v žalované výši, nebylo platným uznáním nároku co do rozsahu žalované částky, neboť plnění v této části nebylo možné, jestliže B. H. nebyl v postavení osoby oprávněné. Odvolací soud vyslovil, že vzhledem k tomu, že uznání nároku podle § 558 o. z. je právním úkonem adresným, tedy musí směřovat k osobě, které nárok náleží, nebyla tato podmínka ve vztahu k žalobkyni splněna. Uznání nároku povinnou osobou, k němuž došlo dohodou ze dne 23. 4. 1996 mezi B. H. a povinným Státním statkem Šternberk, s. p. tak znamenalo platné uznání jen v části mimo nárok v rozsahu žalované částky, neboť ten byl postoupen oprávněnou osobou B. H. na žalobkyni dne 28. 7. 1995 . Protože v dohodě ze dne 23. 4. 1996 uzavřené mezi B. H. a povinným Státním statkem, s. p . není vyjádřeno uznání nároku vůči osobě žalobkyně, nemohlo ve vztahu k předmětné pohledávce žalobkyně ve výši žalované částky nastat prodloužení promlčecí lhůty podle § 110 o. z., podle něhož bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za 10 let ode dne, kdy k uznání došlo.
Shodně se soudem prvního stupně zaujal názor, že pro pohledávku žalobkyně tak platila obecná tříletá promlčecí doba ve smyslu § 101 o. z. Vyslovil závěr, že s ohledem na datum podání žaloby dne 11. 6. 2002 je zřejmé, že v době podání žaloby a tím i uplatnění nároku žalobkyně vůči žalovanému u soudu se jednalo o pohledávku promlčenou. Žalovaný vznesl námitku promlčení a jedná se o námitku důvodnou, proto nebylo možno ve smyslu § 100 odst. 1 o. z. žalobkyni toto promlčené právo přiznat.
Odvolací se soud souhlasil rovněž se závěry soudu prvního stupně, týkajícími se posouzení právních úkonů, které v letech 1998-2000 učinili B. H. a žalobkyně ve vztahu ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 28. 7. 1995 a které směřovaly k jejímu zrušení. Vzhledem k tomu, že do dne 23. 4. 1996, kdy byla uzavřena dohoda mezi oprávněnou osobou B. H. a povinnou osobou Státním statkem Šternberk, s. p. a dohoda mezi B. H. a žalobkyní o postoupení pohledávky, nedošlo k žádné změně či zrušení smlouvy uzavřené mezi B. H. a žalobkyní o postoupení pohledávky ze dne 28. 7. 1995, pak právní úkony žalobkyně a B. H. učiněné až v následujícím období nemohly mít vliv na existenci smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. 7. 1995. V tomto směru odkazoval odvolací soud na závěry soudu prvního stupně včetně dopadu uznávacího prohlášení, které se nemohlo týkat již postoupené pohledávky ve výši žalované částky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítala, že k promlčení nároku nedošlo, neboť statutární orgán povinné osoby, tj. Státní statek Šternberk, s. p. závazek uznal. Podle dovolatelky jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř. v platném znění, když soud žádost a návrh žalobkyně v této věci neuznal a výjimečně náhradu nákladů řízení žalovanému nepřiznal. Dovolatelka v dovolání odkazovala na rozhodnutí soudů obou stupňů. Dovozovala, že správně měla být věc souzena jako závazek nepromlčený s tím, že k platnému uznání závazku došlo a že nárok původní oprávněné osoby, tj. B. H. na náhradu movitého majetku podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb. v žalované části přešel na žalobkyni. Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil, že závazek teprve vznikal a že nemohl být podle příslušných ustanovení občanského zákoníku uznán s možností 10-ti leté promlčecí doby. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání jako nedůvodné s odůvodněním, že je třeba rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 1. 11. 2011, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Procesní situace, vzhledem k shora uvedenému průběhu řízení svědčí pro závěr, že jde typicky o situaci potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně. K rozhodování odvolacího soudu a výsledku prvního rozhodnutí soudu prvního stupně v původním řízení nelze přihlížet, když byly odklizeny v důsledku v mezidobí proběhnuvšího dovolacího řízení.
Neuplatní se ani důsledky plynoucí z vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího, potažmo soudu dovolacího. Je tomu tak proto, že otázka řešená předchozím zrušovacím rozsudkem dovolacího soudu se vztahovala k posouzení odlišné právní otázky, než té, na níž odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) své rozhodnutí založil. Zatímco v předchozím rozhodnutí posuzoval dovolací soud možnost posouzení souběhu vzniku pohledávky a jejího současného uznání, v tomto řízení, při odlišném skutkovém stavu, založily soudy obou stupňů své rozhodnutí na posouzení okruhu účastníků výše uvedených smluv z hlediska vázanosti projevu dlužníka svým uznáním dluhu.
Pak ovšem nastupuje posouzení přípustnosti dovolání s přihlédnutím k ustanovení k ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Podle něj má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ se v této věci nejedná.
Pokud dovolací soud již dříve rozhodoval, učinil tak za situace, kdy nesouhlasil s právním hodnocením tehdy zaujatým odvolacím soudem ohledně povahy úkonu, tedy dohody uzavřené účastníky dne 23. 4. 1996. Vyslovil, že nemohlo dojít k promlčení nároku podle § 110 odst. 1 o. z., neboť došlo k platnému uznání závazku ve smyslu § 558 o. z. Dospěl k závěru, že nelze vyloučit, aby uznání závazku bylo součástí dohody účastníků o zaplacení předmětné částky. Podle dovolacího soudu nelze tedy považovat za správný rozsudek odvolacího soudu, který vycházel z názoru, že žalovaný neuznal závazek na zaplacení předmětné částky a nemohlo dojít k promlčení nároku podle § 110 odst. 1 o. z., neboť došlo k platnému uznání závazku ve smyslu § 558 o. z.
Dovolací soud poznamenává, že vázanost předchozím rozhodnutím dovolacího soudu trvá, pokud nedojde ke změně skutkového stavu, k čemuž však došlo v projednávané věci.
Dovolání je třeba odmítnout, neboť otázka předložená dovolacímu přezkumu nepředstavuje otázku zásadního právního významu. Jde o posouzení aplikace jednoduchého práva, v souladu s ustálenou judikaturou, plynoucí ze srozumitelného znění zákona, přiléhavého odůvodnění odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně. Ani dovolací soud nemá důvodu k odlišnému právnímu posouzení. Připomíná se v této souvislosti, že posuzovaná otázka byla již judikatorně řešena (příkladmo se odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 507/2001 ze dne 12. února 2002, dále rozsudek téhož soudu sp. zn. 33 Odo 507/2001 ze dne 12. února 2002 a další). Absentuje tak základní požadavek posouzení předložené otázky, jako otázky zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v plném rozsahu v souladu s hmotným právem (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s odst. 3 in fine téhož ustanovení o. s. ř.). Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly, když jeho vyjádření k podanému dovolání nelze považovat za úkon právní služby ve smyslu ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ohledně těchto nákladů řízení žalovaného v tomto řízení o dovolání použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů žalovanému nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k tomu, že ve vyjádření žalovaného se jen rekapituluje to, co již bylo řešeno před soudy obou stupňů stupňů.
Napadla-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu rovněž v části, v jaké jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak je třeba připomenout, že ač je výrok o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku, jde o samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též § 151 odst. 1 o. s. ř.), proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003 civ., sešit 1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), není dovolání přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi něž však rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. října 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu