28 Cdo 1326/2002
Datum rozhodnutí: 21.08.2003
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1326/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. J., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 12.4.2002, sp. zn. 13 Co 163/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 154/98 (žalobkyně M. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. České republice-Ministerstvu zahraničních věcí ČR, 110 00 Praha 1, Loretánské náměstí č. 5, a 2. D. s., o vydání bytového zařízení), takto:

I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 12.4.2002, sp. zn. 13 Co 163/2002, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 6.12.2001, čj. 13 C 154/98-77.

II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 12.6.1998 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovaným bylo uloženo vydat jí bytové zařízení nebo poskytnout finanční náhradu za toto nevydané bytové zařízení, popřípadě i zaplacení nájmu za byt v P. za dobu od 15.6.1945. V žalobě bylo uvedeno, že žalobkyni a její matce byl dne 1.7.1943 konfiskován veškerý majetek (včetně bytového zařízení v uvedeném bytě a v uvedeném domě), a to v době nacistické okupace Gestapem (opatřením čj. 331/43), když před tím žalobkyně a její matka opustily území tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Usnesením bývalého Okresního soudu civilního v Praze z 20.10.1949, čj. Nc II 38/49-7, bylo určeno, že žalobkyně pozbyla průmyslový podnik-firmu R. J. i ostatní majetek protiprávním zásahem do jejího vlastnictví v období okupace. Žalobkyně dále v žalobě uváděla, že bytové zařízení z bytu v P., převzaly po válce žalované subjekty a používaly je pro zahraniční návštěvy a pro vybavení zastupitelských úřadů. Úplný soupis bytového zařízení byl pořízen 11.4.1948 soudním znalcem D. H. Žalobkyně je jedinou dědičkou své matky R. J., která zemřela v roce 1974 ve W.

Žalovaný Diplomatický servis navrhl zamítnutí žaloby s tím, že movité věci, uváděné v žalobě žalobkyň nemá Diplomatický servis v držení a neví, kde tyto věci nyní jsou. Podle názoru tohoto žalovaného, jde v této právní věci o tentýž předmět řízení mezi týmiž účastníky řízení, o němž probíhalo již řízení v právních věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 C 120/92, 24 C 312/95, 13 C 2/97, 20 C 25/99.

Žalované Ministerstvo zahraničních věcí ČR navrhlo rovněž zamítnutí žaloby žalobkyně. Pokud jde o věci, jež jsou podle tvrzení žalobkyně uvedeny v seznamu z 11.9.1948, žalované ministerstvo uvádělo, že obrazy a grafiky nejsou v majetku žalovaného ministerstva; nábytek je v seznamu uveden natolik neurčitě, že jeho identifikace je vyloučena anebo z popisu věci je patrno, že je Ministerstvo zahraničních věcí nemá ve svém držení. Archivní fondy žalovaného ministerstva byly v této souvislosti prohledány s negativním výsledkem. Také Ministerstvo financí sdělilo Ministerstvu zahraničních věcí, že žalobkyní uváděné předměty nejsou uvedeny v dokumentaci bývalého Fondu národní obnovy; obdobné bylo i sdělení Státního ústředního archivu. Žalované Ministerstvo zahraničních věcí ČR, stejně jako žalovaný Diplomatický servis, poukazovalo na předchozí soudní řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 C 120/92, 24 C 312/95 a 13 C 2/97, v nichž bylo již o řadě nároků žalobkyně rozhodnuto.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 6.12.2001, čj. 13 C 154/98-77, byla zamítnuta žaloba žalobkyně, jíž se domáhala vydání movitých věcí z bytu v P., a to z jídelny (18 předmětů), z kanceláře (17 předmětů), ze salonu (14 předmětů), z ložnice (9 předmětů), z hostinského pokoje (18 předmětů), z předpokoje (1 předmět), ze šatny (7 předmětů), z kuchyně (9 předmětů), z předsíně (7 předmětů), dále různých dalších předmětů (v počtu 41 předmětů), porcelánových věcí (128 předmětů), stříbrných věcí (1.828 předmětů), postříbřených věcí (234 předmětů), obrazů (15 předmětů), koberců (13 předmětů) a prádla (90 předmětů). Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně byl zamítnut i žalobní návrh žalobkyně na zaplacení částky 106.898 Kč. Soud prvního stupně vynesl i výrok svého rozsudku, že ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení se žaloba odmítá . Ohledně nákladů řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá na jejich náhradu právo.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že tvrdí-li žalobkyně, že ona a její matka pozbyly majetku v období nacistické okupace na základě rozhodnutí německého Gestapa, pak tu šlo o pozbytí majetku ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb., podle něhož jsou neplatné ty majetkové převody, k nimž došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové anebo politické persekuce. Oprávněná osoba (ten, kdo neplatným úkonem práva pozbyl) měla nárok na vrácení věci, případně na peněžitou náhradu za věci v obecné ceně (§ 6 zákona č. 128/1946 Sb.). Nárok podle tohoto zákona se uplatňoval u obecného soudu, ale byl promlčen ve třech letech ode dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti (§ 8 zákona č. 128/1946 Sb.). V daném případě však žalobkyně, ani její matka do roku 1949 svůj nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. neuplatnily.

Soud prvního stupně měl dále za to, že žalobkyně v řízení neprokázala, že by některý ze žalovaných měl v držení věci, které žalobkyně požaduje vydat. Žalobkyní předložený seznam předmětu z 11.4.1948, ani dopis advokáta z 24.10.1945 o dodatcích k uvedenému seznamu nelze posuzovat jako listiny, jež by dokládaly, že některý ze žalovaných měl nebo má žalobkyní uváděné předměty ve svém držení.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 12.4.2002, sp. zn. 13 Co 163/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud měl shodně s názorem soudu prvního stupně za to, že žalobu o vydání předmětu bezdůvodného obohacení nebylo možné projednat, když žalobkyně neodstranila přes výzvu soudu vady tohoto návrhu.

Pokud šlo o žalobu žalobkyně o vydání věci, byl odvolací soud toho názoru, že jedná-li se o věci podléhající režimu zákona č. 128/1946 Sb., mohla se žalobkyně domáhat jejich vydání, pokud svůj nárok uplatnila podle tohoto zákona , jak to odvolací soud dovozoval z ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.). Žalobkyni se rovněž, podle názoru soudu odvolacího, nepodařilo prokázat (ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), zda některý ze žalovaných v žalobě uváděné věci drží a kde jsou umístěny. Pokud tak neučinila, nelze, podle názoru odvolacího soudu, žalobě vyhovět a nelze požadovat ani finanční náhradu podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb., které se týká jen věcí nemovitých a poskytnutí finanční náhrady za věci movité neumožňuje. Odvolací soud dovozoval, že vzhledem k tomu, že pro zaplacení částky 106.898 Kč není právní důvod, když není zřejmé, zda a který ze žalovaných věc užíval, není důvod pro změnu rozsudku soudu prvního stupně ani ve výroku o vydání věcí . Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 21.5.2002 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 10.6.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné, protože odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil otázku po právní stránce zásadního významu. Podle názoru dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.

Pokud odvolací soud zdůrazňoval, že matka žalobkyně měla podat návrh soudu již podle zákona č. 128/1946 Sb., byla dovolatelka toho názoru, že podání této žaloby nemělo podle zákona č. 87/1991 Sb. v tomto případě žádný význam. V této souvislosti dovolatelka poukazovala na to, že její matka podala podle zákona č. 126/1946 Sb. dva návrhy týkající se vydání nemovitostí; jeden z nich se týkal pozemku parc. č. 190/9 v P. a byl zamítnut usnesením bývalého Okresního soudu civilního v Praze ze 16.4.1951, sp. zn. Nc II 866/49, s odůvodněním, že se navrhovatelka zdržuje od 7.6.1948 v cizině bez souhlasu čs. úřadů, čímž porušila základní povinnosti občana ke státu a ke společnosti.

Podle názoru dovolatelky dokazuje jí soudu předložený znalecký posudek D. H. z 11.41948, že bytové zařízení z bytu v P. zůstalo v ČSR. Toto zařízení bylo využíváno žalovanými subjekty v uvedeném bytě k ubytování významných zahraničních návštěv a později k vybavování zastupitelských úřadu a bytů. Protože žalovaní tvrdí, že žalobkyní uváděné bytové zařízení již nemají, domáhá se žalobkyně zaplacení finanční částky za ně ve výši stanovené znalcem.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád zákon č. 99/1963 Sb.) platí i na řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).

Dovolání dovolatelky směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Bylo proto možné posoudit přípustnost dovolání dovolatelky pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li odvolací soud ve svém rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu spisu v této právní věci (sp. zn. 13 C 154/98 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá v daném případě, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Při posuzování toho, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, jakož i při posuzování toho, zda byla v tomtéž rozhodnutí odvolacího soudu řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem, může dovolací soud poukázat k výkladu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (jímž se odvolací soud zabýval) na právní závěry zaujaté např. senátem Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1175/2002. ( V ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., není uvedena ta okolnost, zda návrh byl nebo nebyl oprávněnou osobou uplatněn podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. ); k témuž právnímu závěru dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu z 9.12.1998, II. ÚS 3/9, uveřejněném pod č. 152 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.

Za těchto uvedených okolností nebylo možné nevyhovět dovolání dovolatelky, když bylo v řízení o dovolání shledáno splnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, že totiž odvolací soud i soud prvního stupně řešily ve svých rozhodnutích otázku aplikace i výkladu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) v rozporu s ustanoveními hmotněprávními tohoto zákona, přičemž právní závěry odvolacího soudu byly odlišné od právních závěrů k nimž dospěl dovolací soud (Nejvyšší soud) i Ústavní soud ČR.

Dovolací soud musel tedy přikročit podle ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, když na podkladě přípustného dovolání dovolatelky bylo nutno posoudit rozhodnutí odvolacího soudu jako nesprávné.

Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 občanského soudního řádu). V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243b odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1 občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. srpna 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu