28 Cdo 1321/2008
Datum rozhodnutí: 14.05.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1321/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované P. J., zastoupené advokátem, o 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 381/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2007, č. j. 24 Co 265/2007-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.058,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 19. 3. 2007, č. j. 5 C 381/2005-45, žalobu na zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), řízení v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i o vrácení soudního poplatku (výroky III. a IV.). Vyšel ze zjištění, že na základě dohody mezi žalovanou a svědkem D. K. měla žalovaná jeho jménem dohodnout podmínky koupě osobního vozidla, avšak žalobce s žalovanou do smluvního vztahu nevstoupil. Soud dovodil, že pokud žalobce za toto vozidlo zaplatil na účet žalované částku 250.000,- Kč, jednalo se pouze o dohodnuté místo plnění, neboť žalovaná posléze toto plnění vydala svědku K., a proto za situace, kdy se žalobce domáhá vrácení tohoto plnění (již jen ve výši 50.000,- Kč, částka 200.000,- Kč byla žalobci svědkem K. v průběhu řízení vrácena) po žalované, není tato ve sporu pasivně věcně legitimována, a to ani tehdy, jednalo-li by se o nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

K odvolání žalobce proti výrokům I. a IV. tohoto rozsudku Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2007, č. j. 24 Co 265/2007-62, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně. Konstatoval, že z výpovědi svědka K. (jehož věrohodnost nebyla žádným závažným způsobem zpochybněna) bylo správně zjištěno, že žalovaná jednala s žalobcem v souvislosti s jeho zájmem koupit předmětný automobil z pověření tohoto svědka, o této skutečnosti žalobce informovala, částka 250.000,- Kč vyplacená v dané souvislosti žalobcem byla určena pro tohoto svědka a byla poukázána na účet žalované jako na platební místo.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdí, že svědek K. svědčil nepravdivě a ve prospěch žalované. Se svědkem K. neměl žádný kontakt, nevěděl, že peníze jsou určeny jemu a nebylo prokázáno, že žalovaná byla zplnomocněna na základě písemné či ústní plné moci k uzavírání právních úkonů v jeho prospěch. Namítá, že právní úkon, který napadený rozsudek akceptuje, je neplatný ve smyslu § 39 obč. zák. i podle § 40 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání se zcela ztotožnila se závěry soudů obou stupňů. Uvádí, že žalobce byl od počátku jednání týkající koupě vozidla seznámen se skutečností, že to není žalovaná, kdo koupi předmětného vozidla zajistí, ale že je to právě svědek D. K.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li

o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.)

a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Všechny námitky uplatněné v dovolání se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů; naplňují tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne

29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí

a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).

Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c)

o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu těchto nákladů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), za což ji náleží odměna z částky 50.000,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§ 3 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení 3.950,- Kč, plus 300,- Kč režijní paušál a vše navýšeno

o 19 % DPH.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 14. května 2008

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu