28 Cdo 132/2017
Datum rozhodnutí: 26.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 138 o. s. ř.



28 Cdo 132/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla, a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce JUDr. Ing. J. V., jako správce pozůstalosti po zůstavitelce A. V., zemřelé 23. 7. 2015, zastoupeného JUDr. Jiřím Beránkem, advokátem se sídlem v Mělníku, Havlíčkova 304, proti žalovanému M. U. , zastoupenému JUDr. Evou Podstavkovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Pokratická 185, o osvobození od soudních poplatků , vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 87/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2016, č. j. 22 Co 238/2016-376, takto:
Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 5. května 2016, č. j. 16 C 87/2014-368, nepřiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků. Dospěl k závěru, že žalovaný nesplňuje podmínky ani pro částečné osvobození, a je schopen soudní poplatek zaplatit, aniž by utrpěl citelnou a závažnou finanční újmu.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. června 2016, č. j. 22 Co 238/2016-376, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze zjištění, že žalovaný má jednak příjem z podnikání a jednak je poživatelem invalidního důchodu ve výši 5 103 Kč měsíčně, přičemž pracovně je omezen pouze ze 40 %. Žalovaný bydlí v nemovitosti, jíž je podílovým spoluvlastníkem, má úspory a vlastní osobní automobily, byť starší výroby. Úhrada soudního poplatku ve výši 13 996 Kč je ve finančních možnostech žalovaného, který má dostatečnou finanční hotovost k úhradě soudního poplatku. Pokud bude žalovaný se svým odvoláním úspěšný, bude mu přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalobci. Dále vyslovil, že v případě poplatku za podané odvolání podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen ,,zákon o soudních poplatcích ), nelze žádat o posečkání úhrady soudního poplatku.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř. a tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Vytýkal soudům obou stupňů, že nepřihlédly k tvrzením žalovaného ohledně jeho majetkové a sociální situace a nevypořádaly se ani s dalším majetkem žalovaného, zahrnujícím historický vozový park, a to vozy z roku 1989, 1997 a 2000. Je proti němu ze strany žalobce vedeno několik řízení, kdy žalobce požaduje nestandardní platby částek za bezdůvodné obohacení, spojené s užíváním pozemků žalovaným a nemá finanční prostředky na to, aby veškeré soudní poplatky uhradil. Tvrdil, že je omezen ze 40 % v rámci pracovních možností, je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně, přesto mu soudy obou stupňů nepřiznaly možnost osvobození od soudních poplatků. Navrhl proto, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že vyhoví návrhu žalovaného na osvobození od platby soudních poplatků pro jeho nepříznivou sociální a zdravotní situaci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které směřuje proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z celého kontextu dovolání je seznatelné, že dovolatel nesouhlasí s právním posouzením podmínek pro jeho osvobození od soudních poplatků odvolacím soudem, který se měl odchýlit od judikatury dovolacího soudu.

Odvolací soud při hodnocení širších majetkových poměrů žadatele shledal, že má dostatečné prostředky, jež postačují k zaplacení soudního poplatku, neboť pobírá invalidní důchod, má příjmy z podnikání a disponuje na účtech také finanční hotovostí (krom toho je vlastníkem několika, byť starších automobilů), nemá žádnou vyživovací povinnost. Zohlednil výslovně i jeho zhoršený zdravotní stav spojený s částečnou invaliditou.

Pro posuzovanou věc se v obecné rovině jeví podstatnými závěry, které řešil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, v němž vyslovil, že účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí pro účastníka řízení stát překážkou přístupu k soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Uvedené závěry měl odvolací soud zjevně na paměti, avšak nebyl důvod je aplikovat, neboť soud nezjistil natolik tíživou majetkovou situaci na straně žalovaného, a to na základě skutečností, které žalovaný sdělil soudu prostřednictvím prohlášení o majetkových poměrech, aby bylo možné jeho žádosti, byť zčásti vyhovět. Soud zjevně hodnotil širší majetkové a sociální poměry žalovaného a přihlédl též k jeho zdravotním omezením, tedy vyhověl požadavkům vysloveným např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4570/2015, kde je ve smyslu § 138 o. s. ř. kladen důraz právě na nutnost přihlížet k celkovým majetkovým poměrům žadatele, a to i ve spojení s výší soudního poplatku, čemuž odvolací soud také dostál (dále srov. např usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014). Námitka žalovaného, že se měl dovolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soud, je tedy zjevně nedůvodná.
V dalším se polemika dovolatele zakládá především na tvrzeních nastiňujících odlišné pojetí skutkového stavu oproti zjištěním odvolacího soudu, kterými je však dovolací soud vázán, neboť jako pouze přezkumná instance není zákonem (srov. zejména § 241a a § 242 o. s. ř.) nadán k tomu, aby korigoval skutkové závěry soudů nalézacích.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel svou argumentací nepoukázal na právní otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. ledna 2017

Mgr. Miloš Pól předseda senátu