28 Cdo 1315/2015
Datum rozhodnutí: 01.09.2015
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 127 odst. 2 o. s. ř., § 142 odst. 3 o. s. ř.



28 Cdo 1315/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce MUDr. A. S. , zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalovaným 1. L. Z. , a 2. D. Z. , zastoupeným JUDr. Miroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, o zaplacení 168.870,- Kč , vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 C 169/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 19. června 2014, č. j. 15 Co 228/2014-223, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.579,96 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Novotného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 22. 1. 2014, č. j. 10 C 169/2011-183, uložil žalovaným uhradit žalobci společně a nerozdílně částku 11.130,- Kč (výrok I.), co do dalších 168.870,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud zjistil, že žalovaní užívají bez právního důvodu pozemky v podílovém spoluvlastnictví žalobce a jeho manželky, nacházející se v okolí rekreačního objektu žalovaných, a to v rozsahu zjištěném při místním šetření, respektive pomocí svědeckých výpovědí a zachyceném v geometrickém plánu vypracovaném znalcem Ing. Kubískou. Na tomto skutkovém základě bylo možno dovodit vznik bezdůvodného obohacení žalovaných dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), v částce odpovídající výši nájemného v daném místě a čase obvyklého, jež bylo stanoveno znalkyní Ludmilou Votavovou. Do toliko částečného vyhovění projednávané žalobě se promítlo i to, že žalovaní pozemky spoluvlastněné žalobcem neužívají v plné výměře, nýbrž jen v omezeném rozsahu. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).

Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. 15 Co 228/2014-223, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. k odvolání žalobce potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že řízení před okresním soudem bylo prosté procesních vad, dokazování bylo vedeno pečlivě a ani hodnocení důkazů nelze vytknout žádnou nelogičnost či neúplnost. Zejména bylo nutno vyzdvihnout, že soud prvního stupně na základě přímých i nepřímých důkazů správně posoudil rozsah užívání pozemků žalobce žalovanými, nepokládaje z hlediska uplatněného nároku za relevantní, že se žalovaní pohybují též po jiných částech pozemků žalobce, činí-li tak v mezích obecného užívání lesa dle § 19 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Za nepodložené měl odvolací soud též výtky, jež žalobce vznesl proti způsobu, jakým byla znalecky vyčíslena hodnota obvyklého nájemného, ať už se jednalo o volbu oceňovací metody, či nezohlednění toho, jak intenzivně žalobce pociťuje narušování svého (spolu)vlastnického práva k pozemkům žalovanými. Tvrzení, že by dané nemovitosti tvořily součást jakéhokoli privátního areálu žalobce, odvolací soud odmítl s tím, že se jedná převážně o volně přístupné lesní pozemky. Rovněž s otázkou nákladů řízení se okresní soud vypořádal citlivě, vyloučil-li aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř., poněvadž mezi účastníky nebyl spor jen o výši náhrady za užívání pozemků, ale též o rozsah tohoto užívání, přičemž závěry soudu prvního stupně se v tomto směru nezakládají na znaleckém posuzování, neb znalec pouze dle skutkových zjištění soudu samotného geometricky znázornil jednotlivé varianty užívání a vypočetl jejich výměru. Nelze navíc přejít, že přiznaná úhrada byla řádově nižší než žalobcem požadované (zcela nerealisticky nadsazené) plnění. Z popsaných důvodů bylo prvostupňové rozhodnutí v obou napadených výrocích potvrzeno jako věcně správné.

Proti tomuto rozsudku brojí žalobce dovoláním, v němž na prvním místě uvádí, že při stanovení rozsahu užívání svých pozemků žalovanými i výše takto vzniklého majetkového prospěchu vycházel ze subjektivní znalosti faktického stavu, byl však ochoten podřídit se objektivnímu znaleckému posouzení. K určení výše bezdůvodného obohacení, jehož se žalovaným dostává, nechal soud vypracovat znalecký posudek, opírající se o nevhodně použitou porovnávací metodu, který nebyl podroben reviznímu znaleckému posouzení, přestože jeho správnost žalobce svými námitkami důvodně zpochybnil, upozorniv, že je v předmětné věci nutno zohlednit zvláštní místní podmínky, množství osob, kterým žalovaní užívání pozemků umožňují, četnost tohoto užívání apod. Sporné pozemky mají specifickou hodnotu a nelze je porovnávat s pozemky, jež za tímto účelem zvolila znalkyně, poněvadž náležejí do privátního areálu žalobce, který tento nemá v úmyslu pronajímat, jejich užívání má proto pro dovolatele obzvláště citelný negativní dopad daný narušováním jeho soukromí a imisemi všeho druhu.

Odvolací soud dále chybně vyhodnotil výměru užívání pozemků žalobce žalovanými, jelikož z výpovědí vyslechnutých svědků vyplývají o této skutečnosti naprosto odlišné závěry. Ve světle provedených důkazů nemůže obstát soudem zvolená varianta rozsahu využití pozemků, neboť kdykoli se žalovaní pravidelněji pohybují po pozemcích žalobce, je nutno danou plochu považovat za neoprávněně užívanou. Konečně má dovolatel za to, že odvolací soud nepřiléhavě rozhodl o náhradě nákladů řízení, když odhlédl od faktu, že žalobce byl co do základu nároku úspěšný s tím, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, respektive (pokud jde o rozsah užívání pozemků žalovanými) na úvaze soudu. Žalobci měla v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. správně náležet plná náhrada nákladů řízení, naopak by neměl být nucen platit náklady řízení žalovaným, kteří se na jeho úkor protiprávně obohacují, což v řízení popírali, a byli tak v podstatě zcela neúspěšní.

Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřili žalovaní, kteří konstatovali, že žalobce toliko opakuje tvrzení, jež nastolil již v odvolání a s nimiž se řádně a způsobem konformním s judikaturou dovolacího soudu vypořádal odvolací soud, proto navrhují, aby bylo toto dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce ovšem za přípustné označit nelze.

V první řadě je namístě akcentovat, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. představuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3983/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2811/2014), zatímco dovolatel svou argumentací napadá převážně skutkové závěry odvolacího soudu. To zejména platí, namítá-li, že soudy měly rozsah užívání pozemků žalobce žalovanými na základě provedených důkazů svědeckými výpověďmi a uskutečněného místního šetření posoudit odlišně. Pakliže je žalobce toho názoru, že mělo být shledáno neoprávněné užívání jeho majetku všude tam, kde se žalovaní po jím spoluvlastněných pozemcích pohybují pravidelněji , není tím jeho úvaha v žádném rozporu s náhledem soudů nižších stupňů, které konstatovaly, že nad rámec rozsahu užívání, jejž vzaly za prokázaný, je pohyb žalovaných po pozemcích žalobce sporadický , potažmo občasný , přičemž s ohledem na to, že se jedná o lesní pozemky, nemohlo takové užívání nevykračující z právního režimu obecného užívání lesů založit nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, který je tak důvodný pouze potud, týká-li se území žalovanými soustavněji využívaného. Tento úsudek přitom dovolatel přesvědčivě argumentačně nezpochybnil.

Vytýká-li dovolatel soudům, že nenechaly znalecký posudek vyčíslující nájemné obvykle placené za užívání pozemků obdobných těm, o něž jde v řešené kauze, přezkoumat jiným znalcem, je třeba podotknout, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku dle § 127 odst. 2 o. s. ř. a ponechává je na úvaze soudu. Vyžádání revizního posouzení se může jevit patřičným především tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014). Jestliže okresní i krajský soud zaujaly náležitě odůvodněné stanovisko, že námitky žalobce nezakládaly důvodné pochybnosti o správnosti daného posudku, není možné spatřovat žádný procesní nedostatek v tom, že k přezkoumání v něm obsažených odborných závěrů revizního znalce neustanovily.

Pokud jde o samotný postup při zjišťování výše obvyklého nájemného, lze v obecné rovině uvést, že pro vyčíslení bezdůvodného obohacení je v zásadě určující prospěch nabytý obohaceným, nikoli újma ochuzeného (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014), a rozsah bezdůvodného obohacení, jehož se žalovaným na úkor žalobce užíváním jeho pozemků bez právního důvodu dostalo, tedy odpovídá částce, již by za obvyklého běhu okolností museli vynaložit na zajištění práva srovnatelné nemovitosti užívat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2412/2014). Nelze proto přisvědčit názoru žalobce, že by se do výše stanoveného majetkového prospěchu měly odrazit též negativní dopady činností žalovaných do jeho právní sféry, poněvadž ke kompenzaci těchto zásahů právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu neslouží. Vzhledem k tomu, že se za daných okolností prospěch obohaceného poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2914/2011, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 443/2014) coby objektivní hodnotou determinovanou vztahem nabídky a poptávky v daném místě a čase (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1748/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3888/2009), je bez významu, že konkrétně žalobce své pozemky nepronajímá a pronajímat nehodlá. Zda v posuzované věci znalkyně zvolila správnou metodu výpočtu nájemného a vybrala pro účely porovnávání vhodné pozemky, je pak otázkou skutkovou (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014), jejíž řešení přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá, což lze říci i o námitce, že při oceňování prospěchu žalovaných nebyly náležitě reflektovány způsob a četnost využívání pozemků žalobce žalovanými. Tvrzení, podle něhož dané pozemky tvoří součást jakéhosi privátního areálu, se pak se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, kterými je Nejvyšší soud vázán, rozchází zcela nepokrytě, ježto byla možnost takového nahlížení na pozemky žalobce v napadeném rozhodnutí explicitně vyloučena.

Dovolatel konečně kritizuje fakt, že soudy v jeho věci odmítly aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat mu plnou náhradu nákladů řízení. V tomto kontextu se předně sluší připomenout, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu může být citované ustanovení aplikováno v případě, kdy je účastník částečně neúspěšný proto, že oproti znalci jinak odhadl výši plnění, nikoli však v případě, kdy důvodem jeho částečného neúspěchu je skutečnost, že v žalobě odlišně stanovil základ nároku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014). V přezkoumávané věci byl přitom neúspěch žalobce vyvolán primárně zjištěním (určujícím z hlediska základu předmětného nároku), že žalovaní užívají jeho pozemky v rozsahu podstatně menším než tvrzeném, přičemž lze pro úplnost dodat, že se tento skutkový závěr opíral o svědecké výpovědi a místní šetření, nikoli o znalecký posudek či úvahu soudu, kterou se v tomto kontextu míní postup podle § 136 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015). Nadto platí, že přiznání plné náhrady nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř. je i za splnění podmínek vymezených v tomto ustanovení postupem toliko možným, a soudy jsou tudíž nadány diskrecí při posuzování otázky, zda je vhodné k němu s přihlédnutím ke všem okolnostem věci přikročit (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014). Ačkoli tedy Nejvyšší soud připouští, že příčinou převážného zamítnutí projednávané žaloby byl též žalobcův nesprávný odhad výše obvyklého nájemného, jehož určení bylo v řízení provedeno prostřednictvím znaleckého posudku, nedospívá k závěru, že by se odvolací soud, který s poukazem na naprosto excesivní nadhodnocení žalovaného plnění pokládal za spravedlivé rozhodnout o nákladech řízení podle zásady úspěchu ve věci, v naznačeném směru dopustil jakéhokoli pochybení.

Jelikož se žalobci nepodařilo nastínit žádnou otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. k odmítnutí jeho dovolání pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden společný úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) učiněný jménem obou žalovaných 12.576,- Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. mají tedy žalovaní právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15.579,96 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. září 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu