28 Cdo 1313/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy: § 239 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1313/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Zemědělsko-obchodnímu družstvu Z., zastoupenému advokátem, o 71.809,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 134/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2004, č. j. 19 Co 639/2004-216, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému, k rukám jeho zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady řízení o dovolání ve výši 3.895,- Kč.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové usnesením výše označeným potvrdil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. 10. 2004, č. j. 6 C 134/2000-208, kterým bylo odmítnuto jako opožděné dovolání žalobkyně, podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2004, č. j. 19 Co 170/2004-196. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání. V textu svého podání, koncipovaném (především mylně co do rubriky) obsahově jako ústavní stížnost, považovala rozhodnutí odvolací instance za porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod i návazných mezinárodních smluv; mělo být negováno právo žalobkyně na spravedlivý proces. Dovolatelka považovala své předchozí dovolání za včas podané a z data doručení žaloby v předchozím řízení dovozovala, že tehdejší řízení bylo procesně ovládáno občanským soudním řádem (dále o. s. ř. ) ve znění účinném před datem 1. 1. 2001 došlo tedy podle ní k nesprávnému poučení o dovolací lhůtě. Dovolatelka navrhla zrušit usnesení obou nižších instancí a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl v písemném vyjádření k dovolání, podaném prostřednictvím advokáta, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Dovolací soud se především musel zabývat otázkou přípustnosti dovolání.

Soud prvního stupně nyní odmítl dovolání žalobkyně do merita věci pro opožděnost za pomoci procesního postupu, opřeného o ustanovení § 241b odst. 1 a § 208 odst. 1 o. s. ř.; vycházel tedy správně viz datum jeho rozhodnutí 14. 10. 2004 a bod 17 části dvanácté hlavy I zákona č. 30/2000 Sb. z aktuálního znění o. s. ř., jak bude dále citováno.

Podle § 239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Jiné či obsahově bližší ustanovení, které by přicházelo v úvahu při posouzení přípustnosti dovolání v této věci (odmítnutí dovolání pro opožděnost), úprava dovolání v o. s. ř. neobsahuje.

Posledně citované ustanovení nelze interpretovat tak, aby bylo použitelné i na usnesení odvolacího soudu, kterým se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání či dovolání pro opožděnost. Výčet procesních možností, připouštějících dovolání proti nemeritornímu usnesení odvolacího soudu v § 239 o. s. ř. je taxativní, nyní posuzovanou situaci nezahrnuje a jeho rozšíření nepřichází ani výkladovou cestou v úvahu.

Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2003 (civ.), závěr, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není dovolání přípustné. Obdobný závěr lze nyní oprávněně vyslovit ve vztahu k usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí dovolání pro opožděnost. Ani již zmíněný taxativní výčet situací, kdy je dovolání proti nemeritornímu usnesení odvolacího soudu přípustné, obsažený v § 239 odst. 1 a 2, ani citovaný text odstavce 3 téhož ustanovení neumožňují neuvádí-li se tam usnesení odvolacího soudu o potvrzení prvostupňového usnesení o odmítnutí dovolání pro opožděnost - závěr, že by v nyní posuzované věci bylo dovolání přípustné.

Dovolání podané žalobkyní bylo tedy nutno podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.

Odmítnutí dovolání přivodilo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. povinnost žalobkyně hradit náklady dovolacího řízení, vzniklé žalovanému. Ten podal vyjádření k dovolání, za což náleží jeho právnímu zástupci odměna za jeden úkon, dvakrát krácená podle § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Při sazbě odměny za úkon ve výši 15.280,- Kč (§ 3 odst. 1 cit. vyhl.) a následném dvojím krácení činila konečná výše odměny 3.820,- Kč, a po přičtení režijního paušálu 75,- Kč představovaly náklady řízení žalovaného sumu 3.895,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. června 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu