28 Cdo 1309/2005
Datum rozhodnutí: 21.07.2005
Dotčené předpisy: § 16 odst. 4 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1309/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátkou, proti žalované J. u. v Č. B., zastoupené advokátkou, o zaplacení 45. 471 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 9 C 105/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.10.2002, čj. 6 Co 2045/2002-59, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 25.4.2002, čj. 9 C 105/2001-45, zamítl Okresní soud v Českých Budějovicích návrh, aby žalovaný byl uznán povinným doplatit žalobkyni náhradu za znehodnocení budov podle § 23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen zákon o půdě ), shora uvedenou částku. Podle rozsudku nedošlo mezi účastníky k žádné dohodě o peněžní formě úhrady zažalovaného nároku. Žalobkyni nebylo možno přiznat náhradu ve věcech nebo podílu na majetku žalovaného, protože poskytnutí jiného plnění než v penězích odmítala.

Krajský soud v Českých Budějovicích v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupě potvrdil rozsudkem ze dne 17.10.2002, čj. 6 C 2045/2002-59. Přímé plnění v peněžité formě, upravené v § 23 odst. 1 zákona o půdě, se podle jeho názoru nevztahuje na povinnost organizací, jež reprezentují stát, jak je tomu v daném případě školního statku; je proto třeba postupovat podle § 16 odst. 4 zákona o půdě, na něž ustanovení § 23 odst. 1 jinak odkazuje.

Náhradu ve věcech žalobkyně nepožaduje, ač jí byla nabízena.

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala včas dovolání sama žalobkyně. Poukázala v něm na to, že žalovaná strana její pohledávku (vzniklou jako rozdíl mezi jejím nárokem ve výši 346.580 Kč a hodnotou nemovitostí, jež jí byly na náhradu vydány, tj. 301.109 Kč), uznává. Podle ní jde jen o malou část celkové náhrady, a naturální plnění, jež jí žalovaný nabízel, nemohla použít - šlo o starší věci, které žalovaný nepotřeboval a žalobkyně měla dojem, že jde jen o formální přístup k plnění závazků. Žalovaný byl mnohokrát upozorňován na to, že žalobkyně požaduje plnění v penězích, a vzhledem k tomu, že jde o relativně malou částku, mohla být již celá věc ukončena. Soud dle žalobkyně nezkoumal, zda je ochotna přijmout plnění v jiné formě a touto otázkou se nezabýval, a mohl rozhodnout o doplnění poskytnuté náhrady peněžitou formou, když se jedná o 10% celkové náhrady. Právní zástupkyně žalobkyně, ustavená jí soudem po podání dovolání, doplnila dovolání po formální stránce tak, že dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, přípustnost dovolání se opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolání se podává z důvodů uvedených v § 241 odst. 2 písm.a),b) a odst. 3 o.s.ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dále že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Soud nepřihlédl podle ní ke skutečnostem, tvrzeným žalobkyní a k jí navrženým důkazům, neúplně zjistil skutkový stav věci a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle ní nesprávné a nemá oporu v provedeném dokazování. Konkrétní okolnosti, jež by tyto argumenty doložily, neuvedla. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání poté, co bylo doplněno právní zástupkyní žalobkyně, po formální stránce odpovídá požadavkům stanoveným v § 241 a § 241a o.s.ř. Dovolací soud proto zvažoval, zda je přípustné. Protože rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, bylo by dovolání přípustné jen v případě, kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. I v tom případě se ovšem nemůže zabývat dovolacím důvodem, jímž je nesprávní skutkové zjištění soudu, ale jen právním posouzení věci. Vadami řízení, jež mohly vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, se pak může zabývat jen v případě, že shledá dovolání přípustným. Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. pak dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z hlediska důvodů uvedených v dovolání .

Dovolatelka sama, ani její právní zástupkyně, v dovolání neuvedly, jaký právní závěr odvolacího soudu považují za zásadní po právní stránce. Právní závěr odvolacího soudu vyznívá tak, že na žalovaného, který je státním zařízením, se nevztahuje ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě, které jinak v případě, že nedojde mezi účastníky k dohodě o formě náhrady, předepisuje náhradu ve formě finanční. Je proto třeba postupovat podle § 16 odst. 2 zákona o půdě, na něž toto ustanovení odkazuje v případě, kdy náhradu má poskytnout jiná organizace než stát. Tento právní závěr není napaden ani samotnou dovolatelkou, ani její právní zástupkyní, a navíc se jím - v souladu s rozhodnutím odvolacího soudu - již Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 5.3.1996, sp.zn. 3 Cdon 993/1996 , jehož kopie je založena ve spisu na č.l. 29. Dovolací soud proto nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto hlediska po právní stránce za zásadně významné, včetně toho, že takový přezkum by zjevně znamenal překročení rozsahu dovolacího řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. Z toho vyplývá, že dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.

Další závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nepožaduje náhradu ve věcech, není závěrem právním, ale skutkovým zjištěním, jež není důvodem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Pokud by se soud touto otázkou nezabýval, šlo by o vadu řízení ve smyslu § 241 odst. 2 písm.a) o.s.ř., kterou by se dovolací soud mohl zabývat v případě, že dovolání by bylo přípustné. Na okraj lze ovšem konstatovat, že odvolací soud musel vzít na vědomí přednes žalobkyně při jednání u odvolacího soudu dne 17.10.2002, že se domáhá náhradě v peněžité formě, protože jiné plnění, jež jí bylo nabízeno, považuje pro sebe za nepoužitelné.

Dovolací soud proto nedospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je přípustný a podle § 243b odst. 5 a § 218 písm.c) o.s.ř. je odmítl.

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který by podle výsledku tohoto řízení měl nárok na jejich náhradu (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.), prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. července 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu