28 Cdo 1308/2013
Datum rozhodnutí: 26.08.2013
Dotčené předpisy: § 19 předpisu č. 87/1991Sb., § 20 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1308/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele P. M., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Španělská 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 18Co 282/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8C 237/95 (žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Španělská 6, proti žalovaným: 1. JUDr. M. B., a 2. D. N., zastoupeným JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou, 150 00 Praha 5, Nad Zlíchovem 9, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 1. 11. 1995, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8C 237/95-231. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se uložení povinnosti JUDr. M. B. vydat žalobci ideální 3/4 domu čp. 362, stavební parcely č. 1276 (o výměře 129 m2) a parcely č. 1277 zahrady (o výměře 487 m2) v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č. 455 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu. Také byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se i toho, aby žalovanému P. N. bylo uloženo vydat žalobci ideální 1/4 uvedených nemovitostí v katastrálním území S. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 11.454,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo dále uloženo zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 jím placené náklady tohoto řízení, jak budou stanoveny samostatným usnesením soudu, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2007, č. j. 18Co 282/2006-281. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8C 237/95-231, potvrzen ve výrocích o věci samé, ale ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, přičemž výtky odvolatele, týkající se hodnocení důkazů soudem prvního stupně a právních závěrů soudu prvního stupně neshledal podstatnými .

Odvolací soud poukazoval na zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně o tom, že rodiče žalobce A. M. a H. M. vycestovali dne 7. 9. 1968 do Rakouska a pak do Švýcarska, a to bez povolení tehdejších československých úřadů, a v cizině zůstali ke stálému pobytu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 1972, č. j. 2T 3/72-49 (který nabyl právní moci dne 18. 2. 1972), byli členové rodiny M. uznáni vinnými tehdy trestným činem opuštění republiky a byli odsouzeni k nepodmíněným trestům a k propadnutí majetku, tedy i nemovitostí v katastrálním území S., o něž jde v tomto soudním řízení. V roce 1972 došlo pak k prodeji uvedených nemovitostí, po učinění veřejné vývěskové nabídky, manželům B., kteří byli vybráni z přihlášených zájemců o koupi uvedených nemovitostí; kupní cena za dům byla stanovena částkou 103.902,20 Kč; pozemky zůstaly ve vlastnictví státu a byly přiděleny do osobního užívání manželů B.. Ing. V. B. zemřel a dědičkami po něm se staly JUDr. M. B. a PhDr. T. B. (která v průběhu tohoto řízení zemřela a jejím právním nástupcem se stal syn D. N.). Členové rodiny M. byli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 11. 1990, sp. zn. 1Rt 548/90, rehabilitováni a dřívější odsuzující trestní rozsudek ze dne 25. 1. 1972 byl zrušen.

Výzvu k vydání nemovitostí v daném případě zaslal A. M., právní předchůdce žalobce, dne 29. 8. 1991 JUDr. M. B. Po nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 pak byly ještě zaslány nové výzvy k vydání nemovitostí (prostřednictvím zástupce A. M.) oběma žalovaným; výzvy byly datovány 13. 4. 1995 a k poštovní přepravě byly předány dne 20. 4. 1995.

Odvolací soud dále poukazoval na to, že soud prvního stupně posoudil původního žalobce A. M. (který zemřel) jako oprávněnou osobu podle ustanovení § 5 odst. 1 a § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ohledně výzvy k vydání nemovitostí vůči JUDr. M. B. měl soud prvního stupně za to, že byla doručena včas, ale ohledně výzvy směřující vůči PhDr. T. B. měl soud prvního stupně za prokázáno, že nebyla podána včas (proto soud prvního stupně žalobu vůči žalovanému D. N., jako právnímu nástupci PhDr. T. B., žalobu zamítl).

Odvolací soud také poukazoval na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní nejsou povinnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., neboť při koupi domu tu nedošlo k žádnému protiprávnímu zvýhodnění a také nabývací cena za předmětné nemovitosti odpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Ohledně pozemků, o něž jde v tomto řízení, soud prvního stupně vycházel z toho, že žalovaní se stali jejich vlastníky až dne 1. 2. 1992, kdy došlo k transformaci původního práva osobního užívání pozemků zákonem č. 87/1991 Sb. na vlastnictví. Žaloba žalobce byla proto soudem prvního stupně zamítnuta.

Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně dospěl především k závěru, že v daném případě výzva k vydání nemovitostí, směřující vůči JUDr. M. B. byla podána v zákonem stanovené lhůtě, tedy včas, zatímco výzva k vydání nemovitostí vůči PhDr. T. B., byla podána po uplynutí stanovené lhůty, takže žaloba v části směřující proti právnímu nástupci PhDr. T. B. již z tohoto důvodu nemůže být po právu .

Odvolací soud dále po doplnění dokazování výslechem znalce k jím vypracovanému posudku o ceně domu čp. 362 v katastrálním území S. vzal za prokázáno, že cena uvedeného objektu byla stanovena podle technického stavu objektu a bylo přihlíženo ke stáří nemovitosti; ke slevě z ceny nemovitosti došlo z důvodu konstrukční vady, která spočívala v nedostatečné izolaci domu. Pokud žalovaní namítali nedostatek souhlasu nadřízeného orgánu k převodu nemovitosti (podle § 16 odst. 2 dříve platné vyhlášky č. 104/1966 Sb.), odvolací soud po doplnění dokazování konstatováním obsahu realizačního spisu dospěl k závěru, že v době uzavření kupní smlouvy mezi státem a manžely B. nebylo již zapotřebí, aby prodej nemovitosti odsouhlasil na návrh Obvodního národního výboru Prahy 6 Národní výbor hlavního města Prahy, a to vzhledem k usnesením Rady Národního výboru hl. m. Prahy č. 146 ze dne 20. 7. 1967 a č. 327 ze dne 22. 10. 1968 a vzhledem k vyhlášce č. 2/1969 Sbírky Národního výboru hl. m. Prahy, vycházející ze zmocnění obsaženého v ustanovení § 16 odst. 2 vyhlášky č. 104/1960 Sb.

Odvolací soud také shodně se závěry soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v tomto soudním řízení nebylo prokázáno, že by manželé B. nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Pokud žalovaní v odvolacím řízení navrhovali doplnění dokazování (např. dotazem na Ústav pro novodobé dějiny Akademie věd nebo na Úřad pro dokumentaci zločinů komunismu), byl odvolací soud toho názoru, že mu provádět tyto důkazy nepřísluší, když nebyly navrhovány již ve stadiu řízení před soudem prvního stupně .

Odvolací soud tedy odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil jako věcně správný ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Pokud šlo o výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku odkázal na samostatné usnesení o nákladech řízení, k jehož vydání nedošlo; proto odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ve smyslu ustanovení § 219 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 15. 3. 2007 advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobce bylo předáno dne 15. 5. 2007 k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. 2. 2007 (sp. zn. 18Co 282/2006 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8C 237/95-231 Obvodního sudu pro Prahu 6 a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).

Dovolatel P. M. ve svém dovolání zdůrazňoval, že se nemůže ztotožnit s názorem soudu v tom, že by pozemky, o něž jde v tomto řízení, nemohly být žalobci vydány, a to ani v případě, že by právní předchůdci žalované JUDr. M. B. i žalovaného D. N. byli povinnými osobami, s odůvodněním, že se stali vlastníky těchto pozemků až dne 1. 1. 1992, kdy došlo k transformaci původního práva osobního užívání pozemků na právo vlastnické. Naproti tomu dovolatel je plně přesvědčen, že zákon č. 87/1991 Sb. se vztahuje na vydání uvedených pozemků.

Dovolatel dále poukazoval na nedostatky znaleckého posudku, který tu nemohl být vypracován dostatečně, když kvůli odmítnutí žalovaných nebyla provedena prohlídka domu čp. 362 v katastrálním území S., a také poukazoval i na to, že soudem nebylo přihlédnuto k zásadním důkazům, které v řízení předložil. Zejména šlo o důležitou skutečnost, která naznačuje protiprávní zvýhodnění nabyvatelů domu B. v roce 1972, přičemž tato skutečnost vyšla najevo až při jednání před odvolacím soudem. Dovolatel zdůrazňoval, že manžel žalované JUDr. M. B. pracoval jako velvyslanec tehdejší ČSSR v západní Evropě, v době tehdejší tvrdé tzv. normalizace v ČSSR, což svědčí, podle názoru dovolatele, o silné angažovanosti žalované Dr. M. B. a jejího manžela v komunistickém režimu a tím pádem o velmi pravděpodobné jejich protiprávní zvýhodnění při koupi domu čp. 362 v katastrálním území S. v roce 1972 . Neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů k doložení uvedené skutečnosti je, podle názoru dovolatele, v rozporu s ustanovením § 213 odst. 4 občanského soudního řádu, neboť tu šlo o provedení důkazů potřebných ke zjištění skutkového stavu věci. Dovolatel je toho názoru, že i skutečnost, že ohledně Ing. V. B. bylo shledáno, že byl členem Svazu protifašistických bojovníků, svědčí o jeho angažovanosti v komunistickém režimu, když Ústav pro soudobé dějiny ve zprávě (která byla soudu předložena) uváděl, že tento Svaz byl expoziturou komunistického režimu, byť i v lokálních poměrech sehrál i autentickou roli . Proto žalobce v řízení u odvolacího soudu navrhl řadu důkazů, jako např. vyžádání osobních spisů Ing. V. B. a Dr. M. B. od Ministerstva zahraničních věcí, dále dotaz na Ministerstvo vnitra ohledně V. B. jako spolupracovníka bývalého StB., dále dotaz na Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd a dotaz na Úřad pro dokumentaci zločinů komunismu. Tyto dotazy však v odvolacím řízení provedeny nebyly. Uvedená závažná okolnost by měla být v dovolacím řízení zvážena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, vydané bez ověření uváděné skutečnosti, je rozhodnutím spočívajícím na nesprávném právním posouzení věci.

Ve vyjádření žalovaných k dovolání žalobce bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když v tomto soudním řízení bylo nalézacím soudem provedeno rozsáhlé dokazování, ale žádné protiprávní zvýhodnění žalované JUDr. M. B. a jejího manžela Ing. V. B. při získání domu č. 362 v Praze Střešovicích koupí od státu v roce 1972 nebylo prokázáno. Není pravdivé tvrzení žalobce, že až v době jednání odvolacího soudu byl seznámen se skutečností, že manžel žalované JUDr. M. B. Ing. V. B. pracoval v letech 1972 1973 jako velvyslanec ČSSR v Itálii. Již totiž v obsahu spisu Městské části Praha 6, který byl připojen k soudnímu spisu u soudu prvního stupně, byla uvedená okolnost jednoznačně uvedena co do činnosti Ing. B. jako velvyslance v Itálii, tak i co do údajů o tom, že Ing. B. byl členem Svazu protifašistických bojovníků, a že JUDr. M. B. byla nositelkou osvědčení č. 255/1946 o účasti v národním boji za osvobození; údaj o působení Ing. B. jako velvyslance byl i uveden v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. 1. 2006. Žalobce tedy mohl žádat o provedení důkazů navrhovaných až v odvolacím řízení už u soudu prvního stupně. Neodpovídá skutečnosti, že manželé B. neměli být zapsáni do místního seznamu uchazečů o byt v Praze 6, když již zrušený zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, znal jen takové podmínky pro tento zápis, že uchazeč nemá v obci vlastní byt nebo bydlí ve zdravotně závadném bytě. V řízení před soudem prvního stupně nebylo shledáno nic, co by dokládalo, že B. přinesla protiprávní zvýhodnění přikázání koupě bytu z majetku státu skutečnost, že oba manželé byli členy Svazu protifašistických bojovníků (činnost tohoto Svazu žalobce ve svém dovolání interpretuje, podle názoru žalovaných, nevhodně znevažujícím způsobem). Také tvrzení žalobce o nedostatku souhlasu nadřízeného národního výboru při převodu nemovitosti bylo v odvolacím řízení objasněno doplněním dokazování samotným odvolacím soudem.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 2. 2007 (sp. zn. 18Co 282/2006 Městského soudu v Praze) bylo tu třeba posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě odvolací soud řešil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 19 odst. 1 a § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti s ustanovením § 872 odst. 1 občanského zákoníku, s ustanovením § 6 a § 7 dříve platného zákona č. 41/1964 Sb. a s ustanovením § 213 odst. 4 občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a v případě jejich úmrtí i osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami v těchto případech právnické osoby podle § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., fyzické osoby podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, a příslušný ústřední orgán státní správy republiky.

V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 157/93 (uveřejněném pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k vzájemnému vztahu právní úpravy soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. a právní úpravy mimosoudní rehabilitace podle zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo: Zákon č. 87/1991 Sb. nezměnil nic na důsledcích zrušení rozhodnutí v trestních věcech a jejich výroků o propadnutí majetku, ale stanovil postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat do určité doby svého majetku od osoby povinné.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami i fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věci buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.

Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. K vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců; podle ústavního nálezu č. 164/1994 Sb. běží šestiměsíční lhůta pro zaslání výzvy oprávněným osobám ode dne 1. 11. 1994.

Podle ustanovení § 872 odst. 1 občanského zákoníku právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dřívějších předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti nynějšího platného znění tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby.

Z ustanovení § 6 a § 7 dříve platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, vyplývá, že tento zákon se týká jen bytů nikoli nabývání nemovitostí.

Ve vyhlášce č. 104/1966 Sb. bylo v ustanovení § 16 odst. 2 umožněno stanovit zmocnění k úpravě pravomoci k majetkovým dispozicím, prováděným podle předpisů o správě národního majetku u národních výborů a u organizací jimi řízených. Odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku ze dne 9. 2. 2007 (sp. zn. 18Co 282/2006 Městského soudu v Praze) na str. 7 v této souvislosti správně poukázal na článek 2 vyhlášky č. 2 Sbírky Národního výboru hl. m. Prahy (ročník 1969, částka 2), který nabyl účinnosti dne 1. 10. 1968.

V ustanovení § 213 odst. 4 občanského soudního řádu je stanoveno ohledně doplnění dokazování odvolacím soudem účastníky navrženými důkazy, že k němu odvolací soud přistoupí jen jestliže ke skutečnosti, jež má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné dokazování nebo jen zcela nedostatečné dokazování .

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty k otázkám skutkovému zjišťování, hodnocení důkazů a vycházení ze skutkového zjištění, jež má oporu v provedeném dokazování, tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jenž nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že u dovolání dovolatele jsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Ohledně rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 2. 2007 (sp. zn. 18Co 282/2006) nejde o rozhodnutí, které by bylo v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.) a nešlo tu v uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky, která by konkrétně byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a ani o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nebylo proto možné přisvědčit názoru dovolatele, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle některého jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (srov. i novelizované ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.) k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených v řízení o dovolání žalovanými na vyjádření k dovolání žalobce, použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a žalovaným náhradu uvedených nákladů řízení nepřiznal. Odvolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání žalobce, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalovanými uplatněno a vyjádřeno v déle trvajícím řízní před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. srpna 2013

JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu